Za celoživotní vášní Radky Dvořákové stojí pravděpodobně její babička. Sama jezdila na koních a malá Radka s oblibou poslouchala její příběhy. Nakonec podlehli i její rodiče. Ač nekoňáci, dnes jim je Radka velmi vděčná, že se jezdectví mohla a nadále může věnovat.

 

Kdy jste se vlastně úplně poprvé posadila na koně?

 

Poprvé jsem se posadila na koně, kteří byli zapřaženi v kočáru. Vždy jsem chtěla jezdit, ale rodiče k tomu nebyli úplně nakloněni. Neustále jsem otravovala, že se chci učit jezdit, a tak mě alespoň vzali podívat se na koně na svod chladnokrevných koní, ale vždy to bylo spíš ještě horší. Jednoho dne mě vzali na Zlatou podkovu do Humpolce, kde mě svezli a to už byla poslední kapka. Otravovala jsem tak, že mi to nakonec umožnili. Rodiče nikdy nejezdili, ale babička ano a vždy o tom hodně vyprávěla. Myslím si, že to byl asi největší impuls, hrozně ráda jsem ty příběhy poslouchala.

 

V jaký okamžik se to zlomilo a začala jste se jezdectví věnovat naplno?

 

Jezdit jsem začala v 11 letech, což je v dnešní době dlouho. Ve třinácti jsem si udělala Zkoušky základního výcviku jezdce, a to na čtyřletém koni, který nikdy nebyl na závodech. Bylo to spíš proto, aby mě to přešlo, protože nikdo nečekal, že to zvládnu. Následně jsem začala až v sedmnácti letech závodit. Hrozně jsem po tom toužila, ale nebylo jak se na závody dostat, tak jsem se na místo dopravovala po kopytě, a to tak třicet kilometrů. Mým parťákem byl valach Dukar, začínali jsme spolu. Došli jsme na závody den před tím, druhý den vyhrál jeden parkur a v druhém se umístil třeba i druhý. Pak jsme šli zase domů. Chodili jsme krokem tam i zpátky, maximálně kousíček zaklusali. Jednou mi řekli, proč nezkusím military, zdálo se mi to šílené, moc jsem nevěděla, co to obnáší. Myslela jsem si, že to můžou chodit jen plnokrevní koně. Ale zkusila jsem to a Dukar hned vyhrál přebor oblasti! Netušila jsem jak se kůň vůbec na takové závody chystá, chudák měl nacváláno jak na mistrák. Žádného trenéra jsem nikdy neměla, pořád jsem četla, koukala na televizi na závody, jak se jezdí, a zkoušela jsem to na mém úžasném Dukarovi. Chudák toho musel vytrpět. Nicméně vyhrál toho spoustu. Donesl mě jak na mistrovství Ččeské republiky v seniorech ve skákání, byl dvakrát sedmý, tak na mistrovství ve všestrannosti, kde jsme získali bronz. Byl to naprosto úžasný kůň, kvůli němuž říkám, že to vlastně vše dělám. Udělal toho pro mě opravdu hodně. Jinak Dukýškovi je příští rok třicet let a těší se zatím dobrému zdraví a užívá důchodu. Doufám, že ještě dlouho bude.

 

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

 

Nejvíce mne ovlivnil právě Dukar. Tím, jakou měl přípravu a dokázal vyhrávat, posouvalo mě to dál. Chtěla jsem zkoušet stále více. Byla jsem na pár soustředěních, ale opravdu za celou svou jezdeckou kariéru jen párkrát. Bez podpory rodičů by to ovšem opravdu nešlo. Především jim vděčím za to, že jsem se koním mohla a můžu věnovat. Nejsou to koňáci, i když teď už asi trochu ano. A také hlavně partnerovi, který není koňák a vše musí zvládat, i když jsem pořád pryč.

 

Kteří koně z vaší sportovní kariéry jsou pro vás nezapomenutelnými?

 

Za těch let už mi pár koní rukama prošlo a není možné je všechny vyjmenovat. Kromě Dukara to byla třeba Beatrice, čtvrtá na mistrovství republiky ve skákání, první na mistrovství ve všestrannosti, trojnásobná vítězka finále Zlaté podkovy a druhá při CCI** v Humpolci. Vadama - 28. na Mistrovství světa mladých koní v Le Lion ´d Angeres, úspěšná účastnice 3* závodů ve Strzegomi. Oster, vítěz mistrovství republiky ve všestrannosti, první ve finále Zlaté podkovy. Damon - 33. na Mistrovství světa mladých koní v Le Lion ´d Angeres, vítěz mistrovství republiky ve všestrannosti, třikrát první ve finále Zlaté podkovy, Šampion KMK jak mezi pěti tak i šestiletými. Damila - čtvrtá na mistrovství republiky ve všestrannosti, druhá ve finále Zlaté podkovy, Šampionka KMK šestiletých. A spoustu dalších vynikajících výsledků a koní. To jsou koně, na které nikdy nezapomenu, ale ve skutečnosti je jich mnohem více.

 

Jak koukáte na vývoj českého jezdectví? Vnímáte během doby, které se věnujete jezdeckému sportu, výrazné změny?

 

Sportovní jezdectví u nás se změnilo hodně. Většina jezdců jezdila dřív prostě na koních, kteří byli k dispozici. Úroveň koní i jezdců se hodně zvednula. Dá se vybírat z lepší kvality koní a jezdci jsou odmala trénování. Už vlastně od poníků. Jak se říká, co se v mládí naučíš... To platí. Málokdo už jezdí sám a je samozřejmě znát, když na jezdce někdo kvalifikovaný pravidelně kouká. Velkou výhodou je i možnost dostat se ke kvalitním trenérům a vyjet na dobré závody a závodiště. Nicméně v dnešní době je to také zároveň otázka peněz, to vidím jako největší problém. Rodiče koupí kvalitní koně, zaplatí slušné zázemí, trenéry. Někdy to ovšem rodiče chtějí více než samotné dítě. Na druhé straně tu jsou pak talentované děti, jejichž rodiče takové finanční možnosti nemají, čímž bohužel prakticky nemá šanci se dostat příliš vysoko. Taková je prostě doba a koně jsou po finanční stránce velmi nároční...

 

Měla jste vždy vysoké sportovní cíle?

 

Ze začátku jsem chtěla závodit, závodit a závodit. Když se mi něco povedlo, dávala jsem si vyšší a vyšší cíle. Dnes už to tak nemám. Ráda bych dále obstojně předváděla své čtyřnohé svěřence, stále jich mám dost. A plánuji operativně podle výsledků, co bude dál. Také trénuji i své dvounohé svěřence, kterým se letos velice dařilo a těšíme se všichni na další sezonu.

 

Foto archiv Radky Dvořákové