Koně fascinovali Dominiku Hrubešovou už od dětství. Tehdy se však naplno věnovala sportovní gymnastice a na nic jiného jí nezbýval čas. V třinácti letech přišel zlom a Dominika se postupně vypracovala z pony sedla až na mistrovství České republiky v parkurovém skákání.

 

Kdy jste se vůbec poprvé blíže setkala s koňmi?

 

Ke koním jsme začaly chodit se sestrou nedaleko chaty, kam jsme jezdily s celou rodinou na prázdniny. Přes kopec byl statek, kde jsme se nechaly párkrát povozit na ponících. Když mi bylo sedm let, sestra se přihlásila do jezdeckého oddílu na Zmrzlíku v Praze. V tu dobu jsem se intenzivně věnovala sportovní gymnastice, ale o víkendech jsem ji ke koním doprovázela a rodiče mi platili jednorázové lekce.

 

Jak časově náročná pro vás v tu dobu gymnastika byla?

 

Trénink jsme měli šestkrát týdně, o víkendech i dvoufázově. Nebyla jsem na té úplně nejvyšší úrovni, ale účastnila jsem se oblastních mistrovství a bylo to opravdu hodně intenzivní. Navíc jsem se bála akrobatických prvků. Přešla jsem pak na sportovní aerobik. Tam se mi podařilo dostat do lepšího oddílu k Olze Šípkové, kde jsem měla možnost cvičit s reprezentanty. Nicméně pořád mě to táhlo spíše ke koním. V třinácti letech jsem už začala dávat přednost času strávenému ve stáji místo drilování v tělocvičně.

 

Jak pokračovala vaše cesta k jezdeckému sportu?

 

Svoje první závody jsem absolvovala právě v době, kdy začínali koně vyhrávat nad aerobikem, tedy v dvanácti. Bylo to na kobylce, která běhala zkušeně soutěže do stupně ZL, a startovaly jsme v hobby do padesáti centimetrů. Tehdy jsem vyštycovala, takže slibný začátek. Na oddílových koních jsem pak dále závodila v soutěžích do devadesáti centimetrů a ve čtrnácti jsem na koni půjčeném z Gabrielky složila Zkoušku základního výcviku jezdce.

 

Od té doby jste již startovala pravidelně?

 

Začala jsem koukat po inzerátech, jestli náhodou někdo neshání výpomoc s ježděním sportovních koní, protože rodiče v té době neměli peníze na to, aby nám koupili vlastního koně. Na základě toho jsem pak pravidelně dojížděla na tři různá místa v okolí Prahy na různé poníky, konkrétně do Brandýsa nad Labem, Radimovic a do Ptic. O víkendech jsem zvládala dokonce všechny tři stáje v ten samý den. Tehdy jsem už začala startovat v oficiálních pony soutěžích do metru, podařilo se mi také vyhrát oblastní mistrovství. S jedním z dalších poníků jsem se účastnila mistrovství České republiky pony v drezuře, kde jsem obsadila čtvrté místo. Bylo mi v podstatě jedno, jakou disciplínu budu jezdit. Moc jsem chtěla dosáhnout nějakého úspěchu, protože mi bylo jasné, že jako dospělá to bude náročnější.

 

Kdy jste se propracovala do sedla velkých koní?

 

Dostala jsem nabídku jezdit drezurního hřebce DAF Ondráše a moc jsem si toho vážila, ačkoli mě více bavilo skákání. Měla jsem sice velké plány, ale Ondráš už byl přece jen starší, a bohužel zdravotně už to nebylo k závodění. V sedmnácti jsme se začali poohlížet po prvním vlastním koni. Nebylo to jednoduché, protože jsem chtěla, aby byl příjemný na ježdění, ale zároveň aby uměl i dobře skočit. V tu dobu jsem začala jezdit v Mělníce u pana Mestenhausera a sedla si tam poprvé na koně Rainmana. Už když jsem naklusala, věděla jsem, že je to on. Po měsíci jsme ho koupili. Nakonec jsme se kvůli zdlouhavému dojíždění přestěhovali do Mratína, kde jsme strávili tři roky.

 

A to vám, předpokládám, otevřelo cestu do vyšších soutěží.

 

Rainman měl v době, kdy jsme ho koupili, zkušenosti s parkury do stupně S a během tří let jsme se společně propracovali až na úroveň T. Díky tomu, že fungovala oboustranně velká důvěra, šla výkonnost raketově nahoru. Nikdy mě nikde nenechal, strašně se snažil. Společně jsme se dostali v roce 2015 až na mistrovství České republiky v parkuru v kategorii žen, kde jsme získali čtvrté místo. Tehdy mě to mrzelo, protože jsem poslední kolo pokazila, a medaile mi utekla o malý kousek. Od té doby už vše nabralo úplně jiné obrátky, dostala jsem více koní na ježdění a letos mám za sebou stopadesát startů na sedmnácti různých koních, loni jsem startovala dokonce dvěstěkrát. S koňmi mi pomáhá i má ségra, která se nedávno vrátila z Německa. Zabýváme se i prodejem koní. Aktuálně mě čekají státnice a uvidíme, co bude dál. 

 

 

Foto archiv Dominika Hrubešová