Který z koní vaší sportovní kariéry je pro vás nezapomenutelným?

 

Nad tím nemusím dlouho přemýšlet, je to Kyrenejennalla's Boy. S ním se mi podařilo ve sportu dokázat nejvíc.

 

Jakým způsobem jste k sobě našli cestu?

 

V době, kdy jsme hledali koně a narazili na něj, vůbec mě nezaujal. Sednul jsem si na něj a nenašel jedinou věc, s kterou bych byl spokojený. Tehdy ovšem nezbývalo nic jiného, než to risknout a koupit ho. Tak se i stalo, ale necítil jsem z něj žádnou schopnost, neměl ani dobrý cval.

 

Proč bylo tedy nutné ho koupit? Šlo o to, že jste zrovna měl šanci podpory sponzora před blížící se olympiádou, kterou jste nechtěl propásnout?

 

Přesně tak.

 

To mi neříkejte, přeci jen musel mít nějaké předpoklady?

 

My jsme ho kupovali jako týmového vítěze mistrovství Evropy mladých jezdců na dvou hvězdách. Až po delším čase jsem se úplnou náhodou v časopisu Horse and Hound dočetl, že Kyrenejennalla's Boy jako jediný nedokončil kvůli těžkému pádu v krosu. Takže ano, medaili dostal v rámci celého týmu, ale už nám nikdo neřekl, že nedojel. Ale ve finále je to krásný příběh, asi to byl prostě osud.

 

Zní to skoro neuvěřitelně. Kolik času jste měl na přípravu a získání kvalifikace?

 

Ani ne rok. Navíc jsme si ze začátku vůbec nerozuměli. První závody jsme nedokončili... On měl hodně svoji hlavu a já si v tu dobu myslel, že mě každý kůň musí poslouchat. A právě díky němu jsem se naučil, že takhle to nefunguje. Smysl to začalo mít až v okamžiku, kdy jsem se mu začal přizpůsobovat. Teprve pak se to zlomilo a po nějaké době jsem si mohl být jistý tím, že pro mě udělá cokoliv.

 

Vybavíte si nějaké konkrétní obtížné situace během vašich prvních společných tréninků?

 

Byl hodně tvrdohlavý. Měli jsme spolu absolvovat tříhvězdovou drezuru, kde bylo couvání, které moc neuměl. Cítil jsem samozřejmě i časový tlak, a tak jsem to chtěl za každou cenu. Výsledkem bylo, že se začal vzpínat. Dostali jsme se pak do takového uzavřeného kruhu, kdy čím víc jsem tlačil na pilu, tím víc šel proti mně. Až když jsem ubral a začal o všem více přemýšlet, pracovat ze země, pochopil jsem, že na něj prostě nesmím tlačit.

 

Musela to být velká hra nervů. Času na získání kvalifikace nebylo mnoho a navíc jste řešil základní komunikaci s koněm.

 

Bylo to velmi náročné na psychiku, ale brzy jsem pochopil, jak velké má srdce, což je v této disciplíně daleko větší výhoda než samotné schopnosti. V životě jsem jezdil řadu koní s obrovským potenciálem, ale srdce tam chybělo, a přes některé překážky byl problém je dostat.

 

Kdy se to tedy zlomilo a začali jste spolupracovat?

 

Odjel jsem pak za ním do Anglie, kde byl zakoupen, a byl jsem s ním v podstatě pořád. Nejen, že jsem ho jezdil, ale také jsem si kolem něj zajišťoval veškerou péči. Měl jsem dost času, tak jsem ho bral i na procházky na ruce, čímž jsme navázali vztah a začali být parťáci.

 

Přestože jste do té doby měl už spoustu jezdeckých zkušeností, Kyrenejennalla's Boy byl pro vás tedy i velkou školou, je to tak?

 

Určitě to byla velká škola a učím se pořád. U koní to nikdy nekončí. Je potřeba se neustále vzdělávat a o všem donekonečna přemýšlet.

 

Každopádně jste se spolu na olympiádu probojovali a navíc ji se ctí dokončili. Jak to vnímalo okolí, které znalo celou tuto historii?

 

Popravdě tomu nikdo moc nevěřil. Rok na to jsme se ještě účastnili obávaného Badmintonu, u kterého také spousta lidí nevěřilo, že by to Kyrenejennalla's Boy mohl dát, ale zvládl to.

 

Vzpomenete si během olympijských bojů na nějakou náročnou situaci, kterou jste spolu zažili?

 

Na jeden skok v krosu mi odskočil z dálky a chytil se o zadní hranu stolu. Šel do kolen a já byl přesvědčen, že půjdeme k zemi. On to neuvěřitelným způsobem ustál, krkem mě hodil zpátky do sedla a pokračovali jsme dál. Zase zasáhl osud a dopadlo to tak, jak to dopadlo.

 

Jak prožíval Kyrenejennalla's Boy svůj zasloužený důchod?

 

Později ho ještě nějakou dobu jezdila v menších soutěžích Nikča Ečerová. Dlouho si pak užíval důchodu ve výběhu a v pětadvaceti letech si pak na pastvě zlomil stehenní kost. Tehdy mi zavolali, přijel jsem na místo a v podstatě se už jenom rozloučil.

 

Foto archiv Jaroslava Hatly