Tereza Hrubešová se kromě ježdění věnuje i trénování a působí jako rozhodčí. Vedle toho ještě učí němčinu na střední škole. Momentálně se svými třemi koňmi sídlí v Chlumíně a příští rok by ráda všechny své koně představila na drezurních závodech.
Jak jste se dostala ke koním?
Nepocházím sice z koňařské rodiny, ale babička v mládí jezdila na koni. Takže zjevně se láska ke koním promítla ob generaci. Při prohledávání rodinných alb jsem našla fotky na koních z doby, kdy jsem ještě ani nechodila do školy – to byl asi ten první kontakt. Rodiče měli chalupu v Českém Ráji, kde jsme trávili léto a víkendy. Ve vesnici byl statek, kam jsme se ségrou začaly docházet a dcera majitelů statku nás učila jezdit na ponících.
Na koních jezdí i vaše sestra Dominika, vzpomenete si, která z vás přišla s nápadem chodit ke koním jako první?
Určitě já. A jako starší sestra jsem samozřejmě vždy dostala od rodičů pokyn vzít malou sestřičku s sebou a dávat na ni pozor.
Kde jste začínala a kdo byl vaším prvním trenérem?
Opravdový začátek pravidelných jezdeckých lekcí přišel určitě s nástupem do jezdeckého oddílu Domu dětí a mládeže na Zmrzlíku, kde jsem nakonec strávila skoro 15 let. Zde jsem si udělala licenci jezdce, instruktora a absolvovala první oficiální závody. Pokud nepočítám všechny zmrzlické instruktorky, tak prvním trenérem byla Helena Richterová, která mě trénovala s mým prvním drezurním koněm, tehdy 5letým valachem Darinellim.
Kudy dál pokračovala vaše cesta?
Poté jsem odjela studovat do Německa a díky velké podpoře rodičů jsem si mohla s sebou vzít i Darinelliho. Bylo to pro mě splnění snu, protože jsem samozřejmě vzhlížela k německým drezurním jezdcům a přála jsem si zažít, jak to chodí v německých sportovních stájích. Při studiu jsem vypomáhala ve stáji o víkendech a odpracovávala jsem si tak tréninky. O prázdninách jsem pak pracovala v prodejní stáji, kde jsem měla možnost jezdit velké spektrum koní na různém stupni výcviku.
Vy se věnujete drezuře, proč právě tato disciplína? Nelákala vás i nějaká jiná?
Kdo zažil mojí parkurovou přípravu na cvičitelské zkoušky, tak ví, proč se věnuji drezuře. Připravovala jsem se tehdy s Domčiným valachem Rain Manem, se kterým již tehdy chodila parkury stupně ST. Domča během mé zkoušky raději odešla z haly, protože se na to nemohla dívat. Adrenalin v drezuře je pro mě tedy naprosto dostačující.
A co mám na drezuře nejraději? Baví mě, když se mi daří, že se koně cítí ve svém těle lépe a začnou pod jezdcem opravdu „tančit“. Když se daří, že práce koně začne opravdu bavit a má stejnou radost z toho, že se nám něco společně daří, jako já. Zkrátka, když se i z nedůvěřivého nebo pokaženého koně stane parťák a dokážeme společně posouvat naše hranice.
Vzpomenete si na své první oficiální závody?
Moje první oficiální závody jsem absolvovala v drezuře na Císařském ostrově se zkušeným drezurním valachem Gertem a byli jsme 6. v úloze L0.
Kromě ježdění máte i další funkce, jako je rozhodčí nebo trenér. Věnujete se těmto aktivitám?
Trénování se věnuji v podstatě už od dob, kdy jsem byla v jezdeckém oddíle. Bylo tam tradiční, že starší holky vypomáhaly instruktorům s trénováním a postupně se staly samy instruktorkami. Tam jsem měla i první svěřence, co jsem připravovala na závody. V současnosti trénuji jedno odpoledne v týdnu parkurové jezdce stáje Dvůr Hoffmeister a dále mám pár dalších svěřenců na pony, velkých koních, závodní i rekreační jezdce. Bohužel má den jen 24 hodin, takže i když mě trénování moc baví, tak momentálně je pro mě hlavní činností u koní ježdění. Rozhodčí jsem se stala až na konci loňského roku a v letošním roce jsem měla možnost si to párkrát vyzkoušet. Přistupuji k tomu s velkým respektem a pokorou a určitě plánuji spíše závodit než pískat, ale na druhou stranu věřím, že tento pohled z „druhé strany“ mě dále rozvíjí i jako jezdce a trenéra.
Jakých dosažených úspěchů si nejvíce vážíte?
I když na roky se závodění věnuji již dlouho, tak bych řekla, že moje úspěchy jsou spíše taková moje osobní vítězství než konkrétní tituly či umístění. Mám radost, že se má klisna Sára letos začala cítit v obdélníku sebevědomě a zvítězily jsme společně v amatérském drezurním šampionátu. V loňském roce mě potěšilo umístění v kvalifikaci KMK pro 5leté s Destanií, která se mnou ještě na jaře běhala po jízdárně pouze v prodlouženém cvalu. Dále asi první vítězství na stupni „S“ s klisnou Hyrtengold nebo umístění v „S“ küru s naprosto nedrezurním valachem Rikim, který v patnácti letech překonal sám sebe a naučil se přeskok. V podstatě se dá říct, že je pro mě úspěch, když se mi podaří s každým koněm, co se ke mně dostane, ať už je na prodej nebo do výcviku, kvalitně předvádět drezurní úlohy a posouvat ho dále.
Komu vděčíte za dosažené úspěchy a kdo vás ve vaší kariéře nejvíce ovlivnil?
Tak za své úspěchy vděčím asi nejvíce své sestře, se kterou si i přes občasné neshody jsme oporou, rádci, kritiky a utěšiteli.
Určitě mě nejvíce ovlivnil můj pobyt v Německu, kde jsem poznala více trenérů a jezdila i dost různých koní. A dále určitě Hanka Vašáryová, kterou jsme už kdysi měly s holkami v naší oddílové partě jako vzor a jsem moc vděčná, že k ní nyní mohu jezdit se svými koňmi na tréninky. Hanka dokáže vždy ze mě a z mých koní dostat maximum a pokaždé jedu domů s pocitem, že mám naprosto skvělé koně a že jsme se zas posunuli dál.
Aby toho nebylo málo, věnujete se společně se sestrou i prodeji koní. Co je na tom nejvíce náročné? A jak to všechno zvládáte časově?
Nejvíce náročné na tom je zvládnout vše časově. Kromě koní pracuji totiž ještě jako učitelka němčiny na střední škole. Co se týče konkrétně prodejů, tak záleží na koni. Pokud se jedná o koně prodávané přímo od nás ze stáje, tak často majitelé podcení přípravu koně na prodej a přivezou koně, který není v optimální fyzické kondici, často i za něj chtějí cenu neúměrnou aktuálnímu stavu. U koní, jejichž prodej jen zprostředkováváme je největší problém podle mě v kvalitě videomateriálů. Často, a to i u drahých koní, se setkáváme s tím, že majitelé nejsou schopni zajistit odpovídající dokumentaci a bohužel není vždy v našich silách dojet osobně do stáje a koně si natočit/nafotit lépe.
Které koně máte momentálně k dispozici a kde s nimi sídlíte? Představíte nám je?
Sídlíme společně se sestrou v menší stáji v Chlumíně u Neratovic. Momentálně mám své tři koně – 8letou Sáru, 6letou Destanii a 9letého Emila. Každý je jiný a svým způsobem jedinečný. Sára je taková moje malá nesebevědomá autistka. Destanie je věčně hyperaktivní, lekavá a až nezdravě sebevědomá. Podle mě sebe samu pokládá za královnu stáje. A Emil je velmi horlivý pracant, který ale dokáže sám sebe dost znejistět, když si není jistý, co po něm jeho jezdec zrovna chce. Momentálně se učí přeskok, takže ho nabízí raději i bez vyzvání, aby si vysloužil pochvalu.
Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna?
Moji koně většinou plánují místo mě, takže s napětím očekávám, zda se mi konečně podaří, aby Sára absolvovala zimní přípravu, a ne zimní rekonvalescenci, jak tomu bylo v posledních letech. V ideálním případě doufám, že se přes zimu zase posuneme se všemi koňmi o krůček dál, a že Emil příští rok už také doplní mé klisny v závodním obdélníku.
Foto: poskytla Tereza Hrubešová
