Germánské kmeny od 2. stolení před naším letopočtem až po středověk byly skupinou indoevropských kmenů obývající střední a severní a později i západní Evropu. Na našem území vystřídali kolem přelomu letopočtu Kelty a částečně s nimi také splynuli. Obývali českou kotlinu až do 6. století, kdy byli vytlačeni nově příchozími Slovany.
Germáni byli známí svou válečnickou kulturou a schopností přizpůsobit se měnícím se podmínkám. Jejich vojenství ovlivnilo evropské dějiny, zejména během stěhování národů a středověku. Germáni vynikali především v pěchotním a námořním boji. V jezdeckém boji se zdokonalili až po kontaktu s Římskou říší. Jejich historický význam spočívá ve formování evropských národů a politických struktur.
Koně Germáni používali především k přesunům mezi bojišti nebo tábořišti. Germánské kmeny používaly vlastní plemeno koní, kteří byli popisováni jako malí, chundelatí, oškliví a nepříliš rychlí. Přičemž se ale jednalo zároveň o nesmírně klidné, statečné a velmi dobře vycvičené koně. Údajně byli trénováni tak, aby se naučili stát a čekat, a to dokonce i uprostřed bitvy, zatímco jejich jezdci sestoupili, bojovali a vrátili se zase k nim.
Pokud jde výzbroj Germánů, jednalo se o typickou západní jízdu, jež používala štíty a kopí. Jízda nebyla vycvičena k žádným složitým skupinovým manévrům, pouze k jednoduchému pohybu vpřed s otáčkami pouze doprava, aby štíty držené na levé ruce vždy směřovaly směrem k nepříteli, a tak chránily tělo jezdce a koně.
Z hlediska historie chovu evropských koní je nesporně zajímavé, že právě germánští koně se stali předky většiny současných chladnokrevných plemen. Jednalo se o koně, které dnes řadíme do typu kůň západní lesní. Kromě jejich klidné povahy oceňovali lidé od počátku středověku jejich silnou kostru, dobrou rovnováhu a velké osvalení. Hodili se proto ideálně nejen pro nošení břemen pro vojenské i civilní účely, ale i pro práci v tahu a na poli.
U většiny germánských kmenů nebyla jízda nikdy příliš početná. Výjimkou byly kmeny, které se na východě Evropy dostaly do kontaktu s jezdeckými kulturami Skythů a Sarmatů a převzaly od nich část jejich vojenské taktiky. Byli to především Gótové. Právě silná jízda Ostrogótů jim umožnila zformovat významné germánské království v oblasti okolo Dunaje. V pozdější době se z Vandalů po dobytí severní Afriky stala v podstatě jízdní válečnická aristokracie vyzbrojená meči a oštěpy.
Přestože Germáni jako etnikum neprosluli žádnými zvláštními jezdeckými schopnostmi ani mimořádným vztahem ke koním, obohatili jak jezdecké válečnictví, tak světovou koňskou mytologii. Z hlediska vojenství byla novinkou germánská vozová pevnost. Při stěhování nebo na válečných taženích se přesouvali v kolonách velkých bytelných vozů, a ty každou noc sestavovali do kruhových táborů. Tím vytvořili jednoduché, ale velmi efektivní pevnosti. Patrně už nikdy historici nezjistí, zda právě tyto germánské mobilní pevnosti mohly být inspirací pro slavnou vozovou hradbu Jana Žižky.
Také i germánské mýty znají dva koně s nadpřirozenými schopnostmi. Jsou jimi Sleipnir a Svadilfari. Legenda praví, že Svadilfari byl kouzelný hřebec vládnoucí nesrovnatelnou silou. Patřil lstivému obru, který se vsadil s germánskými bohy, že postaví za půl roku hradby kolem celého Asgárdu a pokud to dokáže, bohové mu dají za ženu zlatovlasou bohyni Freyu. Vypadalo to, že to obr s pomocí Svadilfariho skutečně dokáže a bohové dostali ze sázky strach. Nařídili proto bohu lsti Lokimu, aby tomu zabránil. Loki na sebe vzal podobu překrásné klisny v říji a ukázal se Svadilfarimu. Ten ztratil hlavu a za Lokim se rozběhl. Loki ho odlákal od Asgárdu pryč, mnoho dní mu neustále unikal a Svadilfari ho pronásledoval. Obr nakonec tedy sázku s bohy prohrál, ovšem prohrál i Loki. Podcenil totiž Svadilfariho vytrvalost a sílu. Hřebec Lokiho nakonec dohnal a rok poté Lokimu narodilo osminohé hříbě Sleipnir. Tento kůň byl podle germánské mytologie nejrychlejší ze všech živých tvorů, a proto ho Loki daroval Ódinovi.
Slovanské kmeny v 6. století vystřídaly ve střední a východní Evropě germánské osídlení. Patří k našim přímým předkům, a právě jejich genetický podíl je asi v naší současné populaci nejvíce zastoupen. Jejich kultura měla mnoho styčných bodů a podobností s kulturou germánskou, avšak najdeme také výrazné rozdíly. Jedním z nich byla i role koně ve slovanské společnosti.
Protože slovanské etnikum se formovalo někde mezi řekami Dněprem, Vislou a Dněstrem, dostalo se do úzkého kontaktu s hned s několika kočovnými jezdeckými kulturami. Šlo především o Skyty a Sarmaty, ale také o zbytky Hunů a nově se formující Avary.
Slované běžně používali ostruhy, zato podkovy téměř nikdy na rozdíl od Keltů a Germánů. Podle některých historiků byly ostruhy u Slovanů znakem společenského postavení nebo urozenosti. Našly se totiž i pohřby malých dětí, s nimiž byly do hrobu uloženy malé, ale symbolické ostruhy. Patrně šlo o důkaz jejich příslušnosti k vládnoucí vrstvě.
Zcela unikátní je u starých Slovanů význam koně jako prostředníka věšteb a poselství od bohů. Mimořádné postavení u slovanských kmenů měli koně s bílou a černou barvou. U některých kmenů se prý na nich nesmělo ani jezdit a byli zasvěceni pouze bohům. U jiných kmenů patřili všichni bělouši a vraníci knížeti a jeho družině. Bílí koně bývali také často obětování při pohřbu vůdce kmene. Rovněž i mýtická kněžna Libuše nechala své dvořany právě bílým koněm dovést k bohy vybranému knížeti Přemyslovi.
Ve slovanském náboženství byli koně zasvěceni bohům Triglavovi (vraníci) a Svantovítovi (bělouši). Slované měli pro tyto koně i bohatě zlacená sedla a věřili, že bohové na nich v noci skutečně jezdí. Důkazem toho mělo být, když koně byli po ránu nalezeni ve stáji zpocení.
O věštění pomocí koní u Slovanů máme četné prameny. Především z kronik německých mnichů. Tyto koňské věštby se týkaly především rozhodování o válce a míru. Probíhaly dvěma způsoby. Prvním z nich bylo, že před hřebce vedeného knězem na ohlávce položili na zem řadu kopí a koně přes ně vedli. Pokud kůň prošel přes celou řadu a ani jednou nezakopl, nebo se nedotkl ležícího kopí, bylo vyhlášení války považováno za schválené přímo bohy. Pakliže kůň o kopí zaškobrtl, bralo se to jako věštba nepřiznivá pro válku a byl raději zachován mír.
Druhým způsobem bylo vytvoření třech nepravidelně od sebe vzdálených „křížků“. Šlo o šest kopí zabodnutých do země, přes které koně přeháněli. Pokud překlusal všechny tři pravou nohou napřed, válka byla opět považována za schválenou. Pokud jedenkrát šel kůň levou nohou napřed, do boje se už nejelo. Možná právě od tohoto prastarého zvyku pochází naše známé přání: „Vykroč pravou nohou,“ když se pouštíme do něčeho důležitého.
Mezi jižními Slovany se zase jako nepříznivé znamení bralo to, když kůň pod knížetem vyjíždějícím do války v bráně vesele nezaržál. Jakýsi chorvatský kníže Tripimír, podle kroniky, dokonce, odmítal do útoku vůbec vyjet. V bitvě, kterou jeho kůň neschválil, očekával jistou prohru.
Z našich českých legend, například o svatém Václavovi, víme, že za nepříznivé znamení se považovalo také klopýtnutí koně v bráně nebo na mostě. Je tedy zřejmé, že určitá pověrčivost, vyskytující se dodnes mezi jezdeckou společností, má velmi dávnou tradici a pochází asi právě od našich slovanských předků.
Zdroje: Vojenské dějiny 1. díl (Dupuy R. E., Dupuy T.), Slované (Beranová M.), Vznik Evropy (Bouzek J.), Římané a Germáni: Nepřátelé, rivalové, sousedé (Cejnková D.), Vojenské techniky starověkého světa (Anglim S.), Kůň ve sužbách člověka (Dušek J.), Slovanská hippomancie. Koňský divinační rituál jako mediátor v symbolické soustavě slovanského pohanství (Dynda J.)
O koňské historii na Jezdci.cz
