Po pádu Římské říše v roce 476 našeho letopočtu nastal v chovu koní a jejich šlechtění v Evropě prudký úpadek. Promyšlená plemenitba, zajišťovaná v Římské říši jak státem, tak i bohatými soukromníky, upadla v zapomenutí. Uchovala se pouze v Byzantské říši, kde zůstala návaznost na římskou státní správu.
Po vytvoření Východořímského císařství se z Konstantinopole rychle stalo centrum moci, kultury, přepychu i touhy po zábavě, která se uspokojovala především v slavném hippodromu s proslulými závody spřežení. Ty patřily k nejpopulárnějším zábavám lidu, stejně jako různé krvavé zápasy v aréně. Konstantinopolský hippodrom byl centrem veškerého kulturního a politického dění, snad ještě více než císařský palác. Dalo by se říct, že jako bylo centrem Byzantské říše město Konstantinopolis, tak centrem samotné Konstantinopole byl hippodrom.
Závodům spřežení přihlížel jak císařský dvůr, tak stotisícový dav obyčejných lidí. Koňské závody rozdělily diváky a prakticky všechny obyvatele Konstantinopole na příznivce několika barev závodních týmů. Nejpopulárnější byly týmy zelené a modré. O významu jezdeckých soutěží v té době svědčí to, že se tyto barvy staly i barvami politických stran. Pro srovnání s dnešním děním si to můžeme představit tak, jako by se z fanouškovských základen Sparty a Slavie staly dvě hlavní politické strany. K Modrým patřila především šlechta, Zelení byli příslušníci lidových vrstev.
Jedno z největších protistátních povstání proto vypuklo také právě na hippodromu po skončení závodů. Šlo o povstání Níká proti císaři Justiniánovi, který odsoudil dva čelní představitele Modrých a Zelených k trestu smrti. Lid žádal o udělení milosti, což císař odmítl, a to vedlo k vzbouření přítomných fanoušků závodů a vlna násilí se rychle přelila do celého hlavního města. Vzpoura se vystupňovala do takové míry, že císař zvažoval útěk do exilu. Prameny tvrdí, že ho od útěku odvrátilo pouze naléhání císařovny Theodory. Povstání posléze ukončil až příjezd císařské jízdní gardy.
Koně, kteří se v závodech prosadili, byli dále využíváni pro plemenitbu. Zejména úspěšní hřebci byli velmi drazí. Kromě závodních koní se chovali v Byzantské říši i koně jízdní pro šlechtice a jejich dámy. Pro ceremoniální účely byli vybíráni koně stejného typu a barvy. Pro potřeby nižších vrstev se chovali koně nákladní (soumaři), koně vojenští i koně tažní a k orbě. V Konstantinopoli bylo proto vybudováno i zvláštní tržiště pouze pro koně. Nacházelo se přímo v přístavu, aby jejich dovoz i vývoz byl co nejjednodušší. Velký zájem v celé Byzantské říši byl o koně s neobvyklým vybarvením, což zvyšovalo jejich cenu i prodejnost.
Do Byzance se z Persie dostala také nová hra – koňské pólo, která se v Byzanci rozšířila pod názvem Tzukan. Pólo samotné je považováno za jeden z nejstarších sportů realizovaných na koňském hřbetu a nejstarší míčovou hru na branky vůbec. Ze starověké Persie se rozšířilo nejen na západ do Byzance, ale i na východ do Indie, Číny i Japonska.
Pólo bylo původně součástí vojenského výcviku jezdectva. Perští jezdci se bavili tím, že ve skupině koní honili krysu či potkana, dokud ji neuštvali. Později potkana nahradila dřevěná koule. Nejstarší zprávy o tomto sportu jsou už ze 6. století před naším letopočtem. Vyžadovala také nový typ koní – drobné rychlé a obratné poníky s příměsí arabské krve. Docházelo proto k neustálému cílenému i experimentálnímu míšení plemen v oblasti Byzantského císařství. Chovná základna musela být velmi rozsáhlá. Údaje o počtu koní nejsou známy, ale víme, že za bohatého byl považován ten, kdo měl aspoň padesát statků a dvě stě koní.
Naopak těžká byzantská jízda vyžadovala zcela jiné koně, potřebovala koně mohutné a s pevnou kostrou. Jádrem útoku byzantské armády se totiž stali katafrakté, což byl typ jízdy vynalezený původně Sarmaty a později přejatý jak Peršany, tak i Byzantinci. Katafrakté byli chráněni šupinovou zbrojí po celém těle jezdce i koně, a právě proto museli být jejich koně velice silní. Takoví koně byli vyšlechtěni v západním Iránu a nazývali se koně Nisajští. Byli neobyčejně pevně stavění a jednalo se především o bělouše s mocně osvalenou zádí, mohutným krkem a lehce klabonosou hlavou. Typický pro ně byl nápadně vysoký krok.
Dovoz těchto koní z Persie byl velice nákladný, a proto byla v Konstantinopoli brzy vytvořena vlastní chovná základna. Původní nisajské plemeno zaniklo po vyplenění Konstantinopole křižáky v roce 1204, ale jako kořist tito koně posloužili v západní Evropě k zušlechtění chovu válečných koní pro evropské rytíře. Stáli také u zrodu plemen berberských a andaluských.
Zdroj: Anglim S. – Bojové techniky starověkého světa, Collins R. – Evropa raného středověku, Dostálová R. – Dějiny Byzance
Foto: Foto: Wikimedia Commons – H. J. Vinkhuijzen, Pieter Coecke van Aelst, Zairon, Hbomber
O koňské historii na Jezdci.cz
