Název Hunové byl a dodnes je označením pro společenství mnoha různých kočovných kmenů. Jednalo se o kmenový svaz, jenž mezi 4. a 6. stoletím ovládl podstatnou část Asie i Evropy. Tyto nomádské národy táhly od mongolské náhorní plošiny na jih i na západ a podrobily si rozsáhlá území. Hunové přišli z Asie, ale místo zrodu jejich kultury dosud známo není. Všude, kam přišli, či spíše přijeli, šířili děs a hrůzu.
Pro vyspělé civilizace Evropy i Asie ztělesňovali Hunové prototyp čistého barbarství, ničení a násilí. O jejich kultuře víme jen velmi málo, kromě toho, že se odvíjela od dvou os – koní a nájezdů. Jelikož Hunové neznali písmo, je většina záznamů o nich zanechána jejich nepřáteli. Jsou výrazně zkresleny strachem a hněvem, který tito nájezdníci vzbuzovali. Dnes už však víme, že Hunové nebyli jen anarchističtí záškodníci, chovatelé dobytka a bojovníci na koních. Byli kožešníci, tesaři, truhláři, sedláři a hrnčíři. Hmotné umění nicméně nehrálo v jejich kultuře velkou roli, jejich doménou byl boj, kořist a sláva. Dokonce ani jejich jazyk se nezachoval, snad jen v podobě vlastních jmen.
Kdo tedy byli tito záhadní koňáci, před kterými se třásla Evropa i Asie? Roku 214 před naším letopočtem Číňané na obranu proti nim začali stavět svou Velkou zeď. Ani ta však nájezdníky nezastavila. Z nekonečných náhorních plošin Mongolska se pustili přes stepi střední Asie, přes Altaj, podél Aralského jezera, Kaspického a Černého moře. Na své cestě absorbovaly hunské svazy i mnoho kulturně příbuzných kočovných etnik, kromě jiného i jízdnímu válečnictví například i kmeny Skytů a Sarmatů.
Hunové byli především jízdními lučištníky. Zázračnou zbraní byl neobvykle konstruovaný luk – takzvaný asymetrický reflexní luk. Kombinovaný luk stepních jezdců byl na svou sílu nápadně krátký. Vyráběl se z ohebného dřeva, které bylo mezi střední částí a oběma konci luku vytvarováno do oblouku. Konce a střední části byly zesíleny plochými kostmi. Na koncích luků byla tětiva a napětí se koncentrovalo do dvou oblouků připomínajících písmeno C. Byla to zbraň ideálně se hodící pro rychlé jezdectvo, a tak se stali tito kočovníci děsivou hrozbou. Řecko-římští pozorovatelé nikdy nepřestali žasnout nad přesností, s níž hunští lučištníci této zbraně užívali.
Už první setkání s hunskými bojovníky Evropu šokovalo. Jeden římský historik dokonce napsal: „Ani kentaurové nebyli s koněm více srostlí než oni.“ Koně Hunů byli vyšlechtěni z divokých prakoní, byla to malá, ošklivá, ale skromná a nenáročná zvířata s extrémní houževnatostí. V zimě si většinou hledali potravu pod sněhem, dokrmování jádrem prakticky neznali. Byli používání po celý rok a s každým bojovníkem se účastnilo tažení asi sedm koní.
Úžasná hunská harmonie mezi jezdcem a koněm vycházela z několika příčin. Jednou z nich bylo sedlo. Sedla Hunů jako vůbec první měla dřevěnou kostru. Ta svým vpředu a vzadu vyvýšeným můstkem, respektive rozsochou, dodávala jezdci při jízdě velkou stabilitu.
Další revolučním vynálezem Hunů byly třmeny. Proti únavě nohou při dlouhých jízdách byly na sedlo připevněny kožené pásy. Třmen ze železa se objevil však až v 5. století. Ale již tato jeho původní forma dále zvyšovala stabilitu jezdce, jenž se zároveň mohl na třmenu vzpřímit, otáčet se na všechny strany a střílet šípy i vzad na pronásledovatele. Hunové běžně ovládali koně pouze nohama, aby měli obě ruce volné na střelbu z luků.
Celý národ Hunů představoval v zásadě už hotovou armádu, lehce mobilizovatelnou, soběstačnou, schopnou náhlých útoků i nájezdů na dlouhé vzdálenosti. Taktika Hunů byla v malých oddílech čítajících 500 až 1.000 mužů. Ty za hustého krupobití šípů napadaly nepřítele ze všech stran. Jakmile se nepřítel začal formovat, předstíraly útěk, tím nepřítele svedly k tomu, aby je začal pronásledovat. Pak Hunové na neopatrné, většinou neuspořádané nepřátele znovu zaútočili. Zpravidla za pomoci dalších oddílů, které do té doby byly dobře ukryty, čímž se překvapení jen umocnilo.
Ale třmeny ani sedla by samy o sobě nedokázaly z Hunů udělat ty pověstné „kentaury“. Podstatou věci byla výchova. Každé hunské dítě bylo s koňmi seznamováno prakticky hned od narození. Svá stáda na koních následovaly i kojící matky s dětmi přivázanými na prsou nebo před sebou v sedle. Malí Hunové se vždy učili dříve jezdit na koni než chodit.
Koně byli pro Huny patrně tou nejdůležitější součástí jejich kultury. Pokud byli na válečném tažení a nebyl čas na vaření nebo stavbu tábora, spali přitisknuti k bokům svých koní, a tak se vzájemně hřáli. V případě nouze jim prý nařezávali žílu na krku a pili jejich krev. Maso si prý nechávali změknout tak, že ho vložili pod sedlo a pak řádně „naklepané“ a osolené koňským potem zasyrova pojídali. Hygienu podle římských pramenů vůbec neznali.
Lze konstatovat, že římskou armádu při pohledu na armádu Hunů jímala hrůza. Vojáky impéria zvyklé bojovat s protivníky, kteří přinejmenším vypadali a oblékali se jako oni sami, tváře nových nájezdníků, a cáry kůže, do nichž se odívali, stejně jako pach, který kolem sebe šířili, deptaly a děsily. Pro částečně už pokřtěné obyvatele Římské říše byli Hunové prostě ztělesněním ďáblů a démonů. Není tedy divu, že tehdejší křesťané považovali hunské nájezdy za trest, kterými Bůh trestá lidstvo za jeho hříšnost. Nejvyšší král Hunů Attila proto získal přízvisko „Bič boží“.
Letopisec Priskos vypráví, že na koních vedli dokonce i svá jednání s Římany a on sám viděl Attilu na koňském hřbetě jíst i pít. Attila vládl tvrdě a nemilosrdně pronásledoval své nepřátele. Je neuvěřitelné, jak udržel pod kontrolou svou říši, která se prostírala od Rýna až k Dunaji. Měl jenom několik sekretářů, jinak říše držela pohromadě systémem osobních závislostí. Jediné zařízení typické pro stepní národ, které zajišťovalo moc až do nejodlehlejšího koutku hunské říše, byl systém stanic na výměnu koní. Po celém území byly stanice, kde bylo možné vyměnit unavené koně za čerstvé. Tímto způsobem se zprávy rychle dostávaly z jednoho konce Attilovy říše na druhý.
Hunové v dokonalém jezdeckém umění daleko převyšovali i tu nejlepší římskou kavalerii. „Ke svým koním jsou téměř přibiti,“ říká Ammianus. „Nejsou schopni pevně stanout nohama na zemi. Žijí i spí na svých koních,“ praví Zósimos. Jeroným zjistil, že Římany porážejí muži, kteří neumějí chodit, muži, kteří se považují za mrtvé, dotknou-li se země. Suidas vykládá význam slova ȧкoooqаakeis jako „osoby, které při chůzi klopýtají“, neboli Hunové. Římané takové válečné jezdce nikdy vychovat nedokázali a upřímné pohrdání barbary jim v bojích příliš nepomáhalo.
Pohyb Hunů strhával další kmeny. Svět byl ve varu. Začínalo stěhování národů. Germánské kmeny tlačené mezi kladivo (Huny z východu) a kovadlinu (Římskou říši na jihu a západě) čekalo rozhodnutí, ke komu se přidat. Někteří se uchylovali pod ochranu Říma, jiné kmeny se stávaly součástí hunských nájezdů.
Dokonale zvládnuté jezdecké umění Hunů, zuřivé výpady i nepředvídatelný ústup jejich jezdectva, mraky šípů, jež vystřelovali ze svých obávaných luků, a které nikdy neminuly cíl, ničily postupně římské legie. Komu se vyhnul šíp osazený kostěnými hroty, ten se musel obávat dvousečného dlouhého meče. I ten byl vynikající kvality. Jeho předností byla především odrážecí vzpěra upevněná napříč držadla, která chránila ruku hunského bojovníka. V boji zblízka se však nespoléhali jen na samotný meč. Hunové používali také lasa nebo sítě, do nichž často protivníka zamotávali.
Úžasná hbitost jejich strategických přesunů, hrůza, kterou úmyslně kolem sebe šířili, naprosté pohrdání smlouvami i cenou lidského života – to vše bylo na krutě ždímané a deprimované pěšáky upadajícího římského impéria příliš. Nakonec byl Attila v bitvě na Katalaunských polích v roce 451 spojenectvím Římanů a Germánů nakonec poražen. Krátce na to byl při své svatební noci zavražděn germánskou nevěstou. Zdevastovaná a oslabená Římská říše ho však přežila jen o 25 let.
Foto: Wikimedia Commons, Ulpiano Checa
Zdroje: E. A Thompson – Hunové; Peter Behrend a Eike Schmitzová – Hunové útočí na Evropu, Thomas J Craughwell – Barbaři; M. Grant – Dějiny antického Říma
O koňské historii na Jezdci.cz
