Keltská civilizace je tradičně spojována s mladší dobou železnou zvanou laténská. Poprvé se o Keltech dozvídáme z řeckého spisu ze 6. století před naším letopočtem. Jejich název pochází řeckého slova keltoi, což značí barbarské obyvatelstvo.
Rozšíření keltských kmenů ve střední a západní Evropě bylo umožněno válečnickou zdatností a všeobecným využíváním koní a vozů, které používali ke svým přesunům. Keltové v boji využívali vozy dvoukolové a k přepravě na větší vzdálenosti vozy čtyřkolové. Se svými válečnými vozy byli někdy významní bojovníci i pohřbíváni.
I naše území bylo součástí takzvané keltské pravlasti. Podle vědců zabývajících se genetickým výzkumem populace je genetický základ současného českého národa stále ještě z 30 % keltský. Další dvě třetiny vykazují původ germánský a slovanský.
Dodnes se na našem území zachovalo mnoho místních jmen z keltského jazyka, například všechny názvy řek, které obsahují koncovku – ava neboli voda. Málokdo ví, že také většina svátků, které dnes slavíme, je keltského původu. Kromě těch tradičních – jako jsou Vánoce, Velikonoce a Dušičky – patřila i oslava ukončení sklizně, v keltských jazycích Lugnasad. Šlo o sportovní zápolení a soutěže, z nichž na čelním místě byly závody jezdecké i vozatajské. K těm se v dobách míru sjížděli šampioni jednotlivých kmenů z velkých vzdáleností, protože vítěz získával velkou čest nejen pro sebe, ale i pro svůj kmen a vesnici.
Keltové byli vynikajícími jezdci a vozataji, a kromě toho měl chov koní v jejich kultuře pevné místo. Keltští koně měli obvykle kohoutkovou výšku mezi 130 až 140 centimetrů, takže z dnešního pohledu se jednalo spíše o poníky. Jejich celkovou drobnost dokládají i nálezy některých mimořádně drobných udidel, dnes použitelných maximálně na shetlandské poníky. Z keltského období jsou archeologicky nejznámější jednou nebo dvakrát lomená stihla. Našla se ovšem i roubíková a páková udidla, a k častým archeologickým nálezům patří i ostruhy.
I přes svou malou velikost byli koně výsadou hlavně keltské aristokracie. Koně měli speciální místo i v keltském náboženství. Je zde třeba říct, že pro Kelty byla divoká i kulturní příroda posvátná. Uctívali duše všeho živého a nesmírně si vážili divokých i domestikovaných zvířat.
V rodině keltských bohů měla mimořádné a snad i nejvyšší místo Bohyně matka – vládkyně všeho živého. Různé kmeny ji uctívaly pod různými jmény: Rhianon, Danna či Anna anebo také Epona. Tato bohyně Epona, jež ztělesňovala samotnou Matku Zemi, bývala vždy vyobrazována právě ve společnosti koní. Buď jako žena jedoucí na koni, nebo žena obklopena několika koňmi, většinou klisnami, které někdy kojí hříbata.
Zajímavé je, že uctívání této bohyně přijímali i tradiční nepřátelé Keltů, jako byli Řekové a Římané. Ti se k ní především modlili jako k ochránkyni jezdců a jejich koní. Koně tedy v té době symbolizovali sílu a odvahu bojovníka, ale i symbol mateřství a plodnosti.
Keltové však nikdy nevytvořili skutečné státy. Žili v kmenovém uspořádání a dělili se do zhruba šedesáti známých kmenů. Ty mezi sebou s oblibou bojovaly s cílem získat kořist a slávu. Podobně jako tomu bylo u Skythů, statečnost a úspěch válečníka se dokládal počtem získaných hlav nepřátel.
Na našem území se usídlily kmeny Bójů. Právě ti dali dokonce původ latinskému pojmenování Čech – Bohemia. Galové, žijící na území dnešní Francie, jsou díky populárním postavám Asterixe a Obelixe všeobecně známi. Kouzelný nápoj, jehož zásluhou mají tito hrdinové nadlidskou sílu, je inspirován skutečnými odvary z bylin a hub s halucinogenními účinky. Ty Keltové často před bojem užívali, aby necítili strach a bolest. Díky němu se také dostávali do stavu „válečného šílenství“, jenž římské vojáky přiváděl do rozpaků. To, že se Keltové nikdy nedopracovali centralizovaného státu nelze přičítat nedostatečné kulturní vyspělosti, ale spíše jejich pověstné neochotě se podřizovat autoritám.
„Vzhled galského vojska a hluk, které způsobovalo, naplňoval děsem,“ píše Řek Polybios. „Rohů a trub bylo nespočetně, zároveň vojsko tropilo takový povyk, že nejen přehlušoval zvuk hudebních nástrojů a volání vojáků, ale dokonce i okolí znělo ozvěnou, jako by se k tomuto hřmotu připojovalo...“
Podle řeckých autorů dokázali keltští vozatajové v největším trysku obrátit koně a smést nepřítele smykem a váhou vozu. Za jízdy prý dokázali keltští válečníci pobíhat po ojích vozů a skrývali se za těly hřebců. Často vnikali nečekaně do týlu nepřítele, aby vzápětí pak mizeli jako stíny. Vynikající keltské jízdy využil úspěšně i Hannibal v boji proti Římanům. Keltové z koňského hřbetu bojovali hlavně pomocí kopí a dlouhých mečů.
Přestože pro Řeky a později i pro Římany byli Keltové barbary, ve skutečnosti se jednalo o velice vyspělou kulturu. Znali většinu kulturních vymožeností doby železné. Na rozdíl od obyvatel antického světa byly u Keltů nedílnou součástí všech oblastí společenského života i ženy. Ženy měly u keltských národů plnou rovnoprávnost, mohly být – a často byly – i válečnicemi nebo vládkyněmi.
Právě jedna z keltských královen vedla jednu z největších a nejúspěšnějších vzpour proti římské nadvládě. Jmenovala se Boadicea a byla původně manželkou náčelníka keltského kmene Icenů v Británii. Boadicein manžel, který vládl se souhlasem Říma, před svou smrtí jmenoval svou následnicí jednu ze svých dvou dcer a svou ženu Boadiceu pověřil vládnout až do dceřiny dospělosti. Tuto závěť ovšem odmítli Římané akceptovat. V Římě byla vláda ženy považována za nemožnou. Proto římští vojáci přepadli vesnici Icenů, Boadiceu do krve zbičovali a její nedospělé dcery dokonce znásilnili.
Římané tímto zhanobením chtěli patrně dosáhnout toho, aby se Boadicea a její dcery jevily jako nehodné vlády a čekali, že si Icenové zvolí mužského vládce. Tím však prokázali naprosté nepochopení keltské kultury. Icenové a okolní kmeny nedokázaly takovou potupu urozených žen odpustit a přejít bez pomsty. Boadicea se svými mladými dcerami stojící na dvoukolovém válečném voze se staly symbolem odporu proti římskému útlaku. To, co by jinak žádný keltský vládce nedokázal, bylo najednou snadné. – Sjednotily pod svým vedením většinu Británie proti Římské říši.
Vzpoura byla nejprve překvapivě úspěšná. Keltské kmeny pod Boadiceiným vedením dobyly Colchester, St. Albans i Londýn a pobily přes sedmdesát tisíc Římanů. Poté se ovšem do Británie přeplavily na pomoc další římské legie a pod vedením místodržitele Suetonia Paulina dokázaly nakonec keltskou armádu porazit. Tato bitva v roce 61 našeho letopočtu je historiky označována za jednu z posledních, v níž ještě hrály větší roli dvoukolové válečné vozy. Jejich význam už v té době upadal a byl nahrazen jízdou. Nicméně ani královnu, ani její dcery se nepodařilo Římanům zajmout a ukazovat jako svou kořist. Boadicea sama spáchala na bojišti raději sebevraždu, než aby se stala římskou otrokyní, její dcery Římané nikdy nenašli.
V průběhu dalších století se Keltové stali součástí Římské říše a převzali i většinu jejich kultury. Nikdy se však nevzdali svého souladu s přírodou, který byl pro jejich kulturu odjakživa důležitý. A potomky dávných keltských koní můžeme dodnes vidět prohánět se pláních Velké Británie. Jsou jimi plemena: v Irsku connemara, v Anglii daleský a fellský pony a v oblasti Walesu také welsh pony.
Foto: Wikimedia Commons – Louis Paternostre, Henry Albert Payne, Colin Smith
Zdroj: Encyklopedie Keltů v Čechách (Jiří Waldhauser); První tisíciletí keltských dějin (Peter Berresford Ellis); Keltské mýty a magie (Edain McCoyová); Keltové – mýtus a realita (Stefan Zimmer); Keltové českých zemí v evropském kontextu (Jan Boužek)
O koňské historii na Jezdci.cz
