Počátkem prvního tisíciletí před naším letopočtem začala jízda na koni nahrazovat posádky válečných vozů. Mezi prvními národy, které si dokonale osvojily techniku jízdy a boje na koňském hřbetu, byli Skytové a jejich příbuzné kmeny. Koně, a vše co s nimi souvisí, byli základem a páteří pasteveckých kultur Skytů a Sarmatů. Skytové vytvořili vojenský svaz příbuzných kmenů a později rozsáhlý stát s pohyblivými hranicemi nazývaný Skythie.
Skytové obývali od 9. do 2. století před naším letopočtem rozsáhlou oblast ve stepích od území dnešního Maďarska, Ukrajiny, Rumunska a Ruska až po Ural. Osídlili i oblast severně od Kavkazu a pláně Asie až k hranicím tehdejších indických a čínských států. Podnikali nájezdy na všechny tehdejší civilizace – od Asýrie, Řecka, Persie nebo později i Říma.
Řekové je nazývali hyppotoksoté, což znamená lučištníci na koních. Skytové, a později Sarmaté, byli především koňáci a kočovníci. Vedli pastevecký život na rozlehlých stepích Asie. Ačkoliv se některé kmeny později uchýlily i k životu usedlých zemědělců, koně zůstávali v centru jejich kulturních zvyklostí. Skytové nikdy nevynalezli vlastní písmo, a tak zprávy o jejich způsobu života, kultuře a dějinách máme pouze od autorů z okolních zemí. Nejpodrobnější popis máme od řeckého spisovatele Hérodota nazývaného také Otec dějepisu.
Značnou část svého života trávil každý Skyt na koni, jeho žena a děti se přemísťovaly z tábořiště do tábořiště na čtyřkolových nebo šestikolových vozech, které často sloužily i jako obydlí. Tyto obytné vozy byly taženy především koňmi, ale někdy i voly. Základním majetkem Skytů byla jejich stáda. Oblékali se do praktického jezdeckého oblečení skládajícího se z kožených kalhot a haleny doplněných o kožešinové pláště a špičaté čepice. Do boje jejich šlechtici vyjížděli chráněni pancíři z měděných nebo železných destiček našitých opět na kožený podklad.
Hlavní zbraní Skytů byl kompozitní, dvakrát prohnutý luk a šípy s různými druhy hrotů. Právě u Skytů se poprvé objevily šípové hroty se zpětnými háčky určené k napáchání co největší škody v měkkých tkáních. Kromě luků měli skytští jezdci také oštěpy a kopí, dlouhý kožený bič a krátký bodný meč pro boj zblízka.
Při pohřbech skytských králů, náčelníků a válečných vůdců byly vykonávány hromadné oběti koní. Obětovaní koně byli se svým bývalým pánem rovněž pohřbeni pod mohutnými mohylami. Archeologové objevili i mohyly s více než padesáti obětovanými koňmi. Koně bývali v mohylách a hrobových jamách podepřeni tak, aby je bylo možné pohřbít ve vztyčené poloze, jako by běželi. Na všech vyobrazeních významných skytských jezdců je možné vidět, že jejich uzdění bylo bohatě zdobené, což se také potvrdilo i hrobovými nálezy.
Skytové jako první v historii válečnictví své bojové oddíly rozdělili na lehkou a těžkou jízdu. Hlavní částí jejich vojska byla lehká jízda. Šlo o lučištníky schopné střílet v plném trysku. Ti zahajovali boj a zasypávali nepřátele mračnem šípů. Teprve pak zaútočili těžší jezdci, kteří byli vybaveni helmami. Aby mohli na hřbety koní nasednout i jezdci s pancíři, bylo nutné, aby Skytové udělali několik technologických objevů. Prvním z nich byla sedla, jež se tak Evropě objevila poprvé a nahradila dřívější sedací houni.
Sedla byla ušitá z více vrstev kůže a někdy i vycpávaná. Upínala se pod hrudníkem koně a také dopředu přes plece. Hlubší sed tak umožnil jezdci větší stabilitu nutnou pro sekání mečem a bodání kopím. Aby se jezdec zatížený šupinatým pancířem mohl vyšvihnout do sedla, pomáhaly mu první primitivní třmeny ve formě kožených smyček připevněných k sedlu.
Skytové svým jezdeckým a střeleckým uměním uváděli své protivníky neustále v úžas. Jejích hlavním bohem byl bůh války ztělesňovaný vždy dlouhým železným mečem, kterému také byly přinášeny koňské i lidské oběti. Dalším jejich obyčejem bylo sbírání hlav zabitých nepřátel. Kdo se mohl na kmenovém shromáždění prokázat velkým počtem získaných hlav, těšil se velké cti, stejně jako majitel vzrostlých koní. Skytové si nejvíce cenili koní s kohoutkovou výškou nad 15 pěstí, přibližně 150 centimetrů kohoutkové výšky. Už v té době byli příliš temperamentní koně kastrováni.
Z toho, že jen dobře ovladatelní hřebci byli připuštěni do chovu, je zřejmé, že u Skytů máme doloženu cílenou plemenitbu a snahu o zušlechťování chovu. Jeden římský autor popisuje, že jistý skytský král měl klisnu, která byla považována za nejkrásnější na světě a nemohl pro ni nalézt odpovídajícího hřebce. Nakonec ji tedy připustil jejím vlastním synem. To je asi první písemně doložený příklad příbuzenské plemenitby v historii chovu koní. Koně odchovaní Skyty byli ceněni v celém tehdejším civilizovaném světě. Dokonce král Filip Makedonský po válce se skytským králem Anteem si vymínil jako tribut 20.000 čistokrevných skytských klisen, které nechal poslat domů do Makedonie k zušlechtění svého chovu.
Mezi nejslavnější válečná vítězství Skytů patřila porážka jak obrovské armády perského krále Dareia, tak i skvěle vycvičených makedonských vojáků z armády Alexandra Velikého. Přes velkou bojovnost a jezdecké umění však i Skytové nakonec našli své přemožitele, kteří nakonec zpustošili celou Skythii. Byli jimi jejich ještě divočejší příbuzní z východu, šlo o kmeny Sarmatů. Řekové Sarmaty považovali za potomky bájných Amazonek a tuto teorii převzali později i Římané, kteří s nimi byli nuceni s nimi bojovat na východních hranicích Římské říše.
Sarmatší válečníci bojovali především jako těžká jízda, nazývaná katafrakti. Jejich krunýře byly tvořeny nejčastěji destičkami z koňských kopyt našitými na kůži. Na rozdíl Skytů bojovaly bojovali muži i ženy bok po boku. Sarmatské ženy se podrobovaly stejnému válečnému výcviku jako jejich muži. To byl patrně hlavní důvod, proč je obyvatelé antického světa spojovali se slavnými Amazonkami z Homérových eposů. Možná k tomu přispělo i to, že sarmatským kmenům, a i jejich armádám často vládly ženy a královny.
Skytové i Sarmaté se definitivně ztrácejí z písemných pramenů v „době stěhování národů“. Někteří patrně splynuli s Huny a jiní byli pohlceni praslovanským osídlením východní Evropy a západní Asie. Dalším evropským jezdeckým kulturám po sobě zanechali především objev sedla, nepochybné zušlechtění evropských chovů a také obrovskou úctu ke koním.
Zdroje: Homo Militaris, Válečníci starověku (Klučina, Romaňák, Finková, Pokorná), Skythové (Smirnov), Starověký přední východ (Součková), Bojové techniky starověkého světa (Anglim)
Foto: Dimitri Pozdniakov, Metropolitan Museum of Art, Archai Optix – Commons Wikimedia
