Na konci doby kamenné se definitivně spojily cesty člověka a koně. Do doby kovů už tedy vkráčeli bok po boku, ačkoliv k tomu nedošlo v tutéž dobu všude na světě. Ani další historická epocha, starověk, nezačala ve všech kulturních oblastech souběžně. Evropa byla ve využívání koní o pět set až tisíc let pozadu za některými oblastmi Asie.
Obecně platí, že za počátek starověku jsou považovány dvě přelomové události kulturních dějin. Jsou to vznik prvních států a objev prvních druhů písma. K těmto zásadním historickým změnám došlo nejprve v oblasti takzvaného úrodného půlměsíce, což je území dnešního Předního Východu. Právě na tomto území vznikla ve čtvrtém až třetím tisíciletí před naším letopočtem dvě významná starověká kulturní a civilizační centra: Mezopotámie a Egypt.
První vozy ještě koně netahali
Název Mezopotámie dostalo od historiků území vymezené převážně řekami Eufrat a Tigris a znamená v podstatě „meziříčí“. Na jeho vzniku a rozkvětu se podílelo několik samostatných kultur, etnik a jazyků. Na samém počátku to byli Sumerové, kterým historie přisuzuje mnoho prvenství v kulturních dějinách lidstva. Byli prvními zemědělci i výrobci piva, měli první státy i veřejné školy, vynalezli první písmo, a dokonce i první vozy.
Tyto první jízdní dopravní prostředky měly ovšem velice primitivní konstrukci. Jednalo se jen o dřevěnou nebo proutěnou korbu, posazenou na konstrukci se čtyřmi plnými dřevěnými koly. Loukoťová kola ještě neznali. Zapřaženými zvířaty u Sumerů tehdy ještě nebyli koně, jednalo se o voly nebo onagery. Onager je divoký osel asijský, někdy také nazýván poloosel. Nikdy se ho nepodařilo zcela domestikovat, proto byl později nahrazen oslem domácím. Dnes je onager velmi vzácný. Nicméně, přes veškerou svou technologickou kreativitu, válečné vozy, které se později staly jádrem mezopotámské armády, nevynalezli sami Sumerové.
První vozy tažené koňmi se objevily v době bronzové ve stepích za Uralem. K rozvoji kolové přepravy patrně přispěly rovné pláně ruských stepí. Tamější kultura učinila dva důležité technologické kroky. Od čtyřkolového vozu přešla k dvoukolovému a od plných kol ke kolům loukoťovým. A od takového rychlého a obratného dopravního prostředku byl už jen jeden krok k prvním válečným vozům.
Do oblasti Mezopotámie byli koně, ale také válečné vozy, importováni ze zauralských stepí někdy na začátku druhého tisíciletí před naším letopočtem. Od poloviny druhého tisíciletí už jsou koně zapřažení do lehkých dvoukolových vozů běžně používáni k rychlé osobní přepravě, válečným tažením nebo loveckým výpravám.
Ze starých zápisů klínovým písmem je patrné, že Sumerové si koní nijak zvláště necenili. Nazývali je cizími osly a dávali před nimi přednost mezkům a mulám, kteří se také prodávali za vyšší cenu. Historici mají příliš málo pramenů na to, aby zjistili, co bylo příčinou. Možná to byla povaha a temperament tehdejších koní. Možná považovali koně za příliš choulostivé a náročné na chov. Je jasné, že muly a mezci jsou oproti koním daleko skromnější a odolnější.
Koně tvořili páteř všech armád
Koně se ovšem nakonec prosadili a kolem roku tisíc před naším letopočtem už tvořili páteř všech armád Předního a Středního Východu. Tehdy už ovšem dávno sumersko-akaddská říše neexistovala a hlavní roli na území Mezopotámie hráli Asyřané a Babyloňané. Ti už dokonce rozlišovali dva druhy válečných vozů. Byly to těžké, okované čtyřkolové vozy používané jako dobývací.
Na druhé straně bylo zapotřebí i lehkých vozů dvoukolových, které vozily vojáky do útoku. Posádku lehkých útočných vozů tvořili většinou dva až tři muži. Jeden z nich držel otěže a věnoval se řízení vozu, druhý, a někdy i třetí, byl obvykle bojovník, nejčastěji s lukem nebo s kopím.
Je zde třeba podotknout, že boj z válečných vozů byl výsadou a znakem těch vážených a urozených. Proto také vyobrazení asyrských a babylonských králů stojících na válečném voze se stala obvyklá stejně jako vyobrazení panovníků na jejich trůnech. Na vozech jezdili nejen do bitev, ale i na lovy, což byla opět zábava šlechty.
O něco později se důležitou součástí armád stala přímo i válečná jízda. Stojí za zamyšlení, jak efektivní mohl být tehdy boj ze sedla koně, protože tehdejší jezdci neměli ani sedla ani třmeny na zvýšení své stability. Přes hřbet koně se přehazovaly a upínaly pouze kožešiny nebo houně. To vedlo k většímu opotřebení hřbetu koní, které je archeologicky prokázané na kosterních pozůstatcích.
Předpokládá se tedy, že hlavní vojenskou výhodou jízdy byl nejen rychlý přesun vojáků na bojiště, ale pronásledování prchajících nepřátel. Z bojových metod je nejčastěji obrazově doložena střelba ze sedla z luku. Některé studie také předpokládají, že mohlo jít o souhro dvou jezdců. Jeden s lukem a druhý se štítem, kteří jeli vedle sebe. Pokud lučištník potřeboval zacílit, štítovník chytil otěže obou koní a chránil lučištníka svým štítem.
První ještě pravěká udidla byla patrně ze dřeva, kostí nebo tvrdé kůže, a to v typu nelomeného stihla. Ve starověké Mezopotámii se už udidla vyráběla z mědi, bronzu nebo železa. V nálezech se objevila se pevná i několikrát lomená stihla. Z této doby jsou známá i různá zařízení, která měla bránit přehození jazyka přes udidlo, většinou v podobně plíšků různých tvarů
Příručka k výcviku koní válečných i loveckých
Význam koní stále stoupal, a tak asyrští a babylonští panovníci sháněli koně pro své armády, kde se dalo. Jedním ze zdrojů nejkvalitnějších válečných koní bylo království Mitanni na severu Mezopotámie. Tato oblast byla bohatší na vodu než zbytek Mezopotámie, umožňovala proto zemědělství bez zavlažovacích systémů a byla bohatá na pastviny. Chov a výcvik koní se v Mitanni stal základní součástí životního stylu tamější aristokracie. Historickými prameny k Mitanni jsou však pouze zdroje asyrské, babylonské, chetitské a egyptské.
Právě v chetitštině napsal jeden mitannský chovatel koní asi vůbec nejstarší příručku k výcviku a chovu koní. Byla určena k výcviku koní pro účely válečné, lovecké, a dokonce i pro účely koňských závodů. Tento možná úplně nejstarší teoretik chovu a výcviku koní se jmenoval Kikkuliš. Vypsal své zásady na čtyři hliněné tabulky, které jako první přeložil český archeolog Bedřich Hrozný. Na těchto více než 3.000 let starých hliněných tabulkách se Kikkuliš věnoval jak zásadám výběru koní vhodných k chovu, tak zásadám jejich kondičního výcviku. Zajímavé je, že zařazovali do chovu pouze koně s vyšší kohoutkovou výškou než 140 centimetrů. Do chovu také prošli pouze ti, kteří složilo něco jako výkonnostní zkoušky.
Kikkulišovy texty převedla do angličtiny australská veterinářka doktorka Nylandová. Ve spolupráci s univerzitou v Sydney vydala v roce 2008 knihu The Kikkuli Method of Horse Training. Experimentálně bylo prokázáno, že některé tehdejší zásady mohou být efektivně uplatnitelné i dnes a odkazují na ně někteří trenéři a jezdci disciplíny endurance, respektive vytrvalost.
Zdroje: Na počátku byl Sumer (Zamarovský), Svět Mezopotámie (Roaf), Udidla v historii a dnes (Nedvídková), Starověký přední východ (Součková), Horse Power. A History of the Horse and the Donkey in Human Societies. (Clutton-Brock)
Foto: Commons Wikimedia – Mohmmd Abd, Internet Archive Book Images
