Umělecká vyobrazení koní, která nacházíme od samotného úsvitu lidských dějin slouží historikům a antropologům jako důkaz toho, že koně byli našimi partnery v našem kulturním vývoji a jako důkaz odvěké fascinace člověka koňmi.
Kde se vlastně vzali koně? A jak se stali jedním z nevěrnějších průvodců člověka jeho dějinami? Jak člověk ovlivnil koně a jak oni ovlivnili jeho? Odpovědi na tyto otázky vám alespoň částečně přiblíží následující řádky.
Koně mají, pokud se jedná o evoluci, před lidmi poněkud náskok. Zatímco první pračlověk, předchůdce člověka australopitékus, se napřímil vlastně teprve nedávno, před nějakými třemi a půl miliony lety, první prakoník eohippus se popásal v pralesích starších třetihor už před šedesáti miliony let.
Dnešnímu koni se ovšem ještě příliš nepodobal. Měřil v kohoutku jen asi čtyřicet centimetrů a měl na předních končetinách ještě čtyři a na zadních tři nášlapné prsty, respektive šlo defacto již o kopýtka. O dalších třicet milionů let později se vyvinul v o něco vyšší zvíře nazvané mesohippus, které už mělo jen tři nášlapné prsty na všech končetinách, přičemž prostřední nesel hlavní váhu zvířete a postranní pomalu zakrňovaly.
Asi před pěti miliony let se procházela na tehdejších prastepích stáda tvorů, kteří už se výrazně podobali dnešním oslům a zebrám. Paleontologové jim dali jméno Pliohippus, tedy pliocénní kůň. Měl už asi 120 až 125 centimetrů v kohoutku a proháněl se na dlouhých rovných končetinách zakončených jedním prstem s dokonalým kopytem. Z něj se pak ve čtvrtohorách vyvinulo několik druhů divokých koní, z nichž věda zatím identifikovala čtyři. Pro vývoj dnešních koní jsou důležití tři: equus ferus, což byl předek tarpana, potom kertak přímý předchůdce dodnes přežívajícího koně převalského a koně označení jako linie DOM2. A právě ti jsou hlavními předky dnešního koně domácího.
Historici už jistě nikdy nezjistí, kdy a kde se poprvé protnuly kroky člověka a koně. Je zřejmé, ovšem, že to bylo setkání lovce a kořisti. Archeologové předpokládají, že koně byli lidmi loveni jako zdroj potravy už zhruba padesát tisíc let před naším letopočtem. Koně byli nejčastěji loveni patrně pomocí oštěpů a později luků, máme také archeologicky prokázány organizované lovy, při nichž byla stáda koní zahnána na okraj srázů a skal a donucena se panicky vrhat dolů.
Důkazy takových lovů máme z bohatých kosterních pozůstatků především na území dnešní Francie, nálezy ze Solutré. Důsledkem tohoto typu lovů bylo velké snížení populace původních divokých koní na území Evropy a zahnání zbytků stád z otevřených stepí do spíše zalesněných prostředí, kde bylo snadnější se ukrýt před organizovaným lovem.
Umělecké památky dokazují, že člověk už jako lovec, dávno před procesem domestikace, byl koňmi fascinován. Nejstarší známé vyobrazení koní se našlo v jeskyni Pech Merle ve Francii a pochází z doby před pětadvaceti tisíci lety. Zajímavé je, že tito vyobrazení koně jsou bělouši s černými skvrnami. Toto vybarvení bylo donedávna považováno za vybarvení získané až šlechtěním u koní domácích. Vědci se domnívají, že zmiňované zbarvení mohlo být funkčním maskováním na sněhových pláních doby ledové. Další známé jeskynní obrazy koní se nacházejí v jeskyni Lascaux, také ve Francii, a jsou asi o deset tisíc let mladší. Ty zobrazují koně hnědé a rezavé barvy. Na našem území pochází nejstarší malby koní z jeskyně Pekárna na Brněnsku z období zhruba jedenáct tisíc let před naším letopočtem.
Současná historická věda předpokládá, že první stáda lidmi chovaných koní byla stáda zvířat jen částečně ochočených a chovaných, podobně jako stáda koz či ovcí, na maso. Tento chov koní jako zdroje potravy umísťuje především do středoasijských stepí, ačkoliv nelze vyloučit, že k němu docházelo i jinde. Předpokládaní předci dnešních koní, dnes už vymřelí koně linie DOM2, ale patrně také i tarpani a kertakové, se patrně šířili z východní Asie právě přes středoasijské stepi, kde se poprvé stali zvířaty chovanými člověkem.
Pozůstatky nejstarších známých už částečně domestikovaných koní byly ovšem nalezeny až v oblastech dnešního Kazachstánu a východní Ukrajiny asi před 4.600 lety. Jestli byli první skutečně ochočení koně používáni dříve jako soumaři, nebo jako jezdecká zvířata, či snad docházelo k obojímu využívání souběžně, to zatím archeologie nerozsekla. Zde by bylo na místě vysvětlit, jak archeologové a biologové mohou rozpoznat a rozhodnout, zda tato zvířata už byla skutečně domestikována nebo pouze částečně ochočena.
Znaky domestikace se dělí na vnitřní a vnější. K vnějším patří změna tělesné stavby od kostry, svaloviny, změny vnitřních orgánů až po nové barvy a jiný vzhled tělního pokryvu. Základním vnitřním znakem domestikace je změna povahy divokého zvířete, ztráta přirozeného strachu z člověka, vrozená důvěra v lidi, větší mírnost a často také větší učenlivost. A přesně k tomu došlo i u koní. Domestikovaní koně mají tenčí a delší dlouhé kosti, jemnější srst, delší a měkčí hřívu a daleko širší paletu barevnosti srsti od bílé, přes všechny odstíny plavé a šedé, rezavé a hnědé až po strakáče a vraníky. Z kosterních pozůstatků ovšem věda dešifruje pouze změny na kostře, nebo, nejnověji, změny v DNA.
Prvními lidmi, kteří kdy přehodili nohu přes hřbet koně, byli podle dnešních historických poznatků příslušníci dvou západoasijských archeologických kultur. Byli to lidé eneolitické kultury Stredni Stog, žijící někdy v rozmezí let 4.500 a 3.500 před naším letopočtem v oblasti mezi Dněprem a Volhou a na ni navazující lid jámové kultury na počátku doby bronzové.
Další civilizační skupinou, která se uchází o titul prvních jezdců v historii lidstva, byla převážně pastevecká Botaiská kultura, rozvíjející se v období let 3.700 až 3.100 před Kristem na území dnešního Kazachstánu. V archeologických nalezištích obou těchto kultur byly nalezeny nejen kosterní pozůstatky koní se znaky domestikace, ale i zbytky něčeho, co snad může být identifikováno jako uzda. Také na zubech zde nalezených koster koní bylo pozorováno typické opotřebení způsobované udidlem.
Dalším nesmírně zajímavým nálezem u Botaiské kultury byly objevené zbytky tuku na střepech keramických nádob. Zdá se to být neuvěřitelné, ale dnešní archeologie byla schopna provést analýzu těchto tukových zbytků i přes vzdálenost téměř 6.000 let a identifikovala tento tuk jako tuk z kobylího mléka. Tím jednak dokázala, že koně chovaní v tomto obdobní už byli natolik ochočeni, že se běžně nechali podojit, což často není pro méně zkušené chovatele jednoduché ani dnes. Jednak zařadila kumys což je mírně alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka mezi nejstarší alkoholické nápoje v lidské kultuře vůbec, spolu s vínem a pivem.
Domestikace koní byla dlouho spletitým historickým, archeologickým a biologickým problémem. Základní otázky, které si věda kladla, tedy kdy a kde, se postupně dařilo objasňovat, ale stále zůstávaly dvě, dlouho nesmiřitelné názorové školy. Jedna z nich hlásala, že k domestikaci došlo na jediném místě planety v západní Asii. Odtamtud se domestikovaní koně šířili do celého světa jako součást lidské migrace. Druhá škola tvrdila, že domestikace měla více ohnisek, že ke zdomácnění koně došlo na více různých místech planety nezávisle na sobě, také s použitím koní různých genetických linií. Teprve v nedávné době byla tato otázka vyřešena.
V roce 2021 zveřejnil mezinárodní vědecký tým projektu Pegasus, s účastí i českých vědců, pod vedením Ludovica Orlanda z francouzského Národního centra pro vědu a výzkum výsledky svého výzkumu. Tento tým prozkoumal archaické genomy z 273 kosterních pozůstatků nalezených ve 25 státech, z období třetihor a čtvrtohor až do doby železné. Ukázalo se, že domestikace koní proběhla pouze v jediné oblasti. V prostoru zhruba vymezeném řekami Volha a Don. Odtamtud se domestikovaní koně šířili jako součást lidské migrace.
Nejprve se rozšířili směrem na východ na území Asie jako součást přesunu indoíránských kmenů ve třetím tisíciletí před naším letopočtem a spolu s nimi se šířil také objev vozů s loukoťovými koly. Do Evropy se domestikovaní koně dostali asi o tisíc let později, zhruba dva tisíce let před naším letopočtem. Zde se patrně křížili s klisnami místních divokých koní jiných genetických linií, což do jejich genomu zaneslo cizí mitochondriální DNA. Ta se předává výhradně po mateřské linii, která mátla dřívější vědce.
Lze tedy shrnout, že všichni dnešní domácí koně jsou tedy potomky skupiny koní, která byla domestikována mezi pátým a čtvrtým tisíciletím v ponto-kaspické oblasti z koní krevní linie DOM2, ale s vědomím toho, že jejich genofondu přispěli křížením divocí koně, především klisny, z mnoha dalších vývojových linií.
A od té doby koně člověka věrně provázejí jeho dějinami, jako rychlé dopravní prostředky, jako spolubojovníci, jako koně zemědělští, vozoví i kočároví, a především jako jeho věrní partneři a společníci.
Zdroje: publikace Pravěké umění, Evoluce člověka a kultury (Clotes, Půtová, Soukup); Encyklopedie indoevropské kultury (Pruvost); Pravěcí savci (Anton, Turner); Encyklopedie moderních metod v archeologii (Hložek); Počátky zemědělství ve Starém světě (Beneš) Tisková zpráva Akademie věd ČR ze dne z 21. října 2021
Foto: Wikimedia Commons
