Fascinující starověká civilizace v povodí řeky Nilu se rozvíjela a trvala po dobu tří tisíc let. Sjednocený egyptský stát vznikl kolem roku 3.000 před naším letopočtem a byl pohlcen Římskou říší v roce 30 před naším letopočtem. Koně a vozy však vstoupily na území Egypta až poměrně pozdě jako součást cizího vpádu. Egypťané totiž dříve neznali koně ani princip kola a vozu. Je neuvěřitelné, že dokázali postavit tak monumentální stavby, jako jsou pyramidy nebo Velká Sfinga v Gíze, bez pomoci vozů.
S koňmi a válečnými vozy se obyvatelé starověkého Egypta poprvé setkali za značně nepříjemných okolností. V sedmnáctém století před naším letopočtem příslušníci cizích národů z Asie zvaní Hyksósové využili dočasného oslabení egyptské říše a vtrhli na svých vozech na její území. Historici se doposud přou o to, jak moc násilný tento pád byl. Nicméně je zřejmé, že pěší egyptská armáda nedokázala vzdorovat hyksóským válečným vozům. Na sto let se Egypt sice ocitl pod cizí nadvládou, ovšem díky tomu poprvé získal koně a s nimi i vozy.
Hyksosové Egypt ovládli od severu téměř celý a jejich král Salitis se sám prohlásil faraonem. V horách Horního Egypta ovšem přetrval celých sto let ostrůvek odporu, který dalších sto let choval koně a stavěl válečné vozy. Poražení Egypťané se velice rychle stali vášnivými chovateli koní a vozataji. Kromě toho si někteří, na rozdíl od Hyksosů, osvojili i jízdu na koňském hřbetu.
Když po sto letech obnovili Egypťané svoji nezávislost, vedli jejich bojovní faraoni z Horního Egypta armády nejen pěšáků, ale i jezdců a vozatajů. Hyksosové byli vyhnáni a Egypt vstoupil do období svého nevětšího rozmachu, kterému se dnes říká Nová říše.
Egyptské armády obohacené o koně a vozy dobyly široké území kolem samotného Egypta, podrobili si Nubii a Libyi. Jejich mobilní a dobře vycvičené armády vstoupily také do Asie, kde dobyly Palestinu a zaútočili i na království Mittani a říši Chetitů, ve snaze získat území Mezopotamie. Z tohoto období už historie získala nejen velice barvité popisy bojů i vítězství, ale i informace o péči o koně a jejich využití.
Když po dobytí palestinského města Megidda došlo k sepsání kořisti dovezené do Egypta, bylo zapsáno: „340 živých zajatců, 2041 koní, 191 hříbat, 6 plemenných hřebců a 892 vozů“. Ostatní kořist v podobě zbraní, zlata a tkaniny jsou vyjmenovány až později. Lidé, koně a vozy byly považováni za to nejdůležitější. Faraon Thutmose III. využil v bitvě o Megiddo rychlosti a pohyblivosti svých vojsk a sám velel ze svého vozu útoku proti vozatajstvu nepřátel.
Písemné prameny dokládají, jak moc se koně v Egyptě stali váženými a milovanými společníky. Velice zajímavé je, že byli oficiálně pozdravováni i v diplomatické korespondenci mezi panovníky. Dopis, který faraonu Tutanchamonovi píše jiný vládce, začíná slovy: „Posílám pozdravy Tvé domácnosti, Tvým manželkám, Tvým synům, Tvým koním, Tvým čelným mužům“. Koně jsou osloveni hned po faraonových synech, a ještě před jeho „čelnými muži“, což bývali rádcové a důstojníci.
Faraon Amenhotep II. popisuje na jedné kamenné stéle, jak se jako princ sám osobně staral o své koně a nesvěřoval péči o ně stájníkům, neboť: „Když byl ještě mladíčkem, miloval své koně a těšil se s nimi. Jeho srdce bylo šťastné, když o ně pečoval, neboť byl z těch, kteří rozuměli jejich povaze a byl zručný při jejich výcviku.“
Jeho královský otec se o tom dozvěděl a přikázal: „Ať mu dají koně i ze stáje Jeho Veličenstva a ať mu řeknou: Pečuj o ně, zkroť je, vycvič je a vyleč je, pokud budou nemocní. A vycvičil koně, jakým nebylo rovno. Byli neúnavní, když držel otěže, a nezpotili se během dlouhého trysku.“
Válečné vozy byly nejdůležitější zbraní všech armád Předního a Středního Východu. Měly nejen význam rychlosti přesunu vojsk, ale také odstrašovaly pěchotu svou průrazností. Protože jejich stavba byla finančně náročná, tak hlavní silou vojsk zůstávala pěchota. Vozatajové byli elitou armády a pocházeli většinou z urozených vrstev. Kromě vozataje, který spřežení řídil, stál na voze jeden nebo dva válečníci s luky a kopími. Faraoni období Nové říše se nejraději nechávali zobrazovat jako stateční vojevůdci nebo obratní lovci stojící na vozech.
Z hrobové výbavy faraona Tutanchamona víme, že vozy se lišily podle svého účelu. V jeho hrobce se jich našlo dokonce šest. Dva byly pro slavnostní účely, dva patrně pro terénní jízdu a dva vozy odlehčené určené pro rychlostní závody.
V jedné z nejslavnějších bitev starověku mezi egyptským faraonem Ramsesem II. a chetitským králem Muttavališem II. došlo ke střetu dvou armád s početným vozatajstvem. Proto byla bitva dlouho nerozhodná, než se Ramsesovi podařilo svou osobní statečností získat vítězství. Část jeho armády se totiž cestou na bojiště opozdila, a proto faraon svým důstojníkům vyčítal zbabělost a vyzdvihoval proti nim statečnost svých vlastních koní.
V historických materiálech figurují dva faraonovy oblíbení koně, kteří se jmenovali Vítězství-v-Thébách a Mut-je-spokojena. Ramses sám promlouvá ke svým vojákům v jednom textu: „Nesčíslná území jsem dobyl sám na hřbetu mých skvělých koní. To oni mi pomohli, když jsem byl sám v bitvě proti početným zemím. Osobně vydávám nařízení, že je sám budu krmit každý den, pokud budu v paláci.“ Tím se chtěl faraon odvděčit svým koním za věrnost v boji.
Válečné vozatajstvo egyptských faraonů je zmiňováno i v Bibli. Setkáváme se s ním v příběhu o Mojžíšovi a útěku Židů z Egypta. Bible popisuje, jak se faraonovy vozy utopily v Rudém moři poté, co na ně Mojžíš obrátil jeho vlny.
Zajímavé je, že žádný z egyptských bohů není spojován s koňmi ani vyobrazován na voze. Pouze ze Sýrie převzatá bohyně války Astarté bývá zobrazována sedící nahá na koňském hřbetu se zbraní v ruce, jak se brodí krví poražených nepřátel. Přes veškerou svou lásku ke koním zůstali Egypťané především vozataji. Jízda na hřbetu koně se v Egyptě nikdy tak nerozšířila, ani neměla takovou prestiž, jako vozatajství.
Zdroje: Encyklopedie starověkého Egypta (Vachala), Vozataj (Cotterell), Homo Militaris (Klučina, Romaňák, Finková, Pokorná), Egyptský člověk a jeho svět (Donadoni)
Foto: Wikimedia Commons – Ippolito Rosellini, Ridgeway, William, Sir
