V deseti letech dostala Aneta Paličková od rodičů prvního poníka. To už věděli, stejně jako ona, že jí koně opravdu chytli, a že to se sportem myslí vážně. Ke koním jí to totiž táhlo mnohem dříve. „Pamatuji si, že když jsem byla malinká, že jsem na pouti otravovala rodiče a chtěla jsem se vozit na ponících, co tam bývají. A pak to pokračovalo,“ vypráví Aneta v úvodu rozhovoru.

 

Kde jste se začala ježdění věnovat pravidelně a jak vám to šlo?

Když jsme ještě bydleli v Praze, začala jsem chodit jezdit do Svojetic a později do Mladé Boleslavi. Dělali jsme spíš jen tak základní chody, na lonži, ale moc to dál nepostupovalo. Viděla jsem, že ostatní holky už začínají skákat a dělají pokroky. Tak se rodiče rozhodli poslat mě ke Kateřině Vašákové, která v té době působila ve Zduchovicích a dělala tam různá soustředění a tábory. Mě to tak chytlo, že jsem už u ní zůstala i poté, co se přesunula do Opřetic. 

 

Bylo těžké přemluvit rodiče, aby vám koupili vlastního poníka?

Nebylo to tak složité, jak jsem si myslela. Katka Vašáková sehnala poničku po Tině Šalkové jménem Gera. Byla strašně roztomilá, a tak jsem rodičům ukázala její fotky. Sice se chvíli rozhodovali, ale pak souhlasili. Až jsem z toho byla překvapená, jak to šlo jednoduše.

 

Za jak dlouho přišly první starty na závodech?

V těch deseti letech s Gerou jsem začínala malými hobby závody. Udělala jsem si licenci na poníky a pak jsem začala závodit. Nejdřív v Herouticích, kde měli akcí pro poníky hodně, takže jsme tam jezdili docela často. Později už jsme cestovali po celé České republice a také do zahraničí. 

 

 

Jaké vzpomínáte na závodní začátky? 

Byly docela těžké. Chvíli trvalo, než jsem se s Gerou sžila a než jsem pochopila, jak všechno funguje. Poníci mají svou hlavu a Gera byla docela dopřednější, takže jsem se s ní musela naučit komunikovat. Když si vše sedlo, začalo to být radostnější. A to je doteď. Když něco nejde, nelámu hned hůl a snažím se koni porozumět. 

 

S Gerou jste podle záznamů v kariéře startovala jen dvě sezony, a v té druhé už se začali objevovat další koně…

Ano, to byli béčkoví poníci Limba a Šoumen, s nimiž jsem závodila ve vyšších kategoriích. Gera byla poník kategorie A.

 

Zkoušela jste někdy i drezuru, nebo jinou disciplínu než skoky?

Při přípravě na zkoušky jsme s Gerou pochopitelně jezdily i drezuru, ale že by mě úplně nadchla, to se říct nedá. Samozřejmě jí používám běžně v práci a snažím se stále zlepšovat. Katka Vašáková s námi od začátku trénovala parkury. Kdysi jsme si také byli zkusit v Pecínově terénní skoky na krosové trati. To mě hodně bavilo, ale přeci jen na těch parkurech jsem se cítila komfortněji. 

 

Vydržela jste u poníků až do šestnácti let, nebo jste přešla na velké koně dřív? Co byl vrcholem vaší poníkovské kariéry?

Vrcholem byla účast na mistrovství České republiky. I když mi to v posledním kole nevyšlo, měla jsem z toho dobrý pocit. Absolvovala jsem také některé zahraniční závody, hlavně Šoumen tam podával pěkné výkony. Kategorii pony jsem jezdila dlouho, i když už jsem od dvanácti postupně přecházela na velké koně. Tím prvním byla klisna Dorca.

 

Jak dlouho trvala spolupráce s Kateřinou Vašákovou a s kým v současnosti trénujete?

V Opřeticích jsem byla asi dva roky a poté jsem se přesunula do Českého dvora, kde jsem byla asi další dva roky. Pak jsem přešla k její dceři – Kateřině Vašákové mladší a trénovala jsem s ní v Rudné u Prahy. Kačka však později dostala nabídku jít pracovat do zahraničí. Tak vlastně začala spolupráce s Petrem Švecem, která trvala skoro sedm let. V současnosti spolupracuji s Markem Javorským. 

 

Aktuálně působíte v Záhořanech, jak dlouho tam jste se svými koňmi?

V Záhořanech jsem úplně od začátku, co byly stáje otevřeny, takže asi osm let. 

 

Kolik koní vám během vaší dosavadní jezdecké kariéry prošlo rukama?

Poníků, s nimiž jsem závodila, bylo myslím pět a čtyři velcí koně. Ale v práci jsem koní jezdila mnohem víc, to nedokážu spočítat. 

 

 

Jak se vám daří spojit koně a školu? Pokud vím, tak stále studujete…

Ano, studuji na České zemědělské univerzitě v Praze. Aktuálně mám jen jednoho koně, kterým je desetiletý holštýnský valach Conwal. Naprosto mi to takto vyhovuje, jelikož s ním můžu v klidu pracovat a současně stíhám i školu.

 

Už víte, co byste ráda dělala po škole?

Líbilo by se mi pracovat jako veterinární asistentka. I moje střední škola byla zaměřena tímto směrem a ke zvířatům jsem tíhla zkrátka od malička. Byla jsem na praxi na veterinární klinice pro malá zvířata a moc mě to bavilo. Ale také bych mohla jít v tátových stopách. On je daňový poradce. Uvidíme, je to ještě poměrně daleko.

 

A co vaše závodní ambice?

Letos bych se chtěla opět zúčastnit mistrovství České republiky. Ráda bych se někdy dostala i na mistrovství Evropy, ale to záleží na tom, jaké budu mít možnosti a jaké budu mít k dispozici koně. Podstatné pro mě je, aby se můj kůň stále posouval dál. Chtěla bych s Conwalem jít letos i nějaké vyšší parkury. 

 

Jakého společného výsledku s Conwalem si nejvíc ceníte?

Loni i předloni na mistrovství České republiky jsme měli pěkné výsledky. Vybojovali jsme páté místo v soutěži družstev v roce 2019 i v soutěži žen o rok později. Umístění při mistrovství si opravdu cením. Důležité je však hlavně to, že kůň pro mě dělá maximum a už ze mě při závodech opadla nervozita. Vážím si každého dobře zajetého parkuru, když kůň skáče dobře a trenér i já máme radost.

 

Foto Jiří Palička, poskytla Aneta Paličková