Česká reprezentantka ve vytrvalosti Lucie Sedláková nepochází z tradiční jezdecké rodiny, tudíž pro ni její jezdecké začátky nebyly úplně snadné. Nakonec se připojila ke své zkušenější sestře a vydala se na cestu za jezdeckým zdokonalováním, která jí nakonec dovedla k vytrvalosti.  

 

Jak vzpomínáte na své první jezdecké zážitky?  

Když jsem se narodila, tak moje sestra v té době už jezdila ve stáji nedaleko našeho domu. Vzpomínám, že s koňmi jezdila i k nám domů a mně se to moc líbilo, koně mě zaujali od prvního momentu a snažila jsem se s nimi dále trávit co nejvíce času. Začalo to procházkami na ruce, později jsme jezdily na vyjížďky, a když mě sestra vzala několikrát i na jízdárnu, tak už nebylo cesty zpět. Přemluvila jsem rodiče, vyhledali jsme sportovní stáj v Čížově, která se nachází nedaleko mé rodné Jihlavy a i přes můj mladičký věk jsem se začala v jezdění rozvíjet více intenzivně.  

 

Napadlo vás už v této době, že byste chtěla závodit a dostat se až na takto vysokou sportovní úroveň?  

Pamatuji si, že už odmalička jsem měla takový pocit, že bych chtěla závodit a porovnávat svoje síly s ostatními. Určitě jsem ale v té době netušila, že mojí sportovní jezdeckou disciplínou bude právě vytrvalost. Očekávala jsem své zapojení do více tradičních odvětví jako je parkurové skákání nebo třeba drezura, ale osud zavelel jinak a dopadlo to takto.  

 

Co tedy bylo tím hlavním podnětem pro vás, že jste se rozhodla jít vytrvalostním směrem?  

Celé to doprovázela shoda náhod. Do stáje v Čížově, kde jsem už několik let jezdila, se z Německa dostal mladý neobsedlý arabský hřebec. V naší stáji nejdříve nenašel využití, nebyl tam nikdo, kdo by s ním chtěl pracovat, a tak jsem si k němu našla cestu já. Hřebce jsem za pomocí jeho majitelky a mé trenérky obsedla a postupně ho začala připravovat do vytrvalostního sportu. V roce 2016 jsme absolvovali první společné hobby závody, následně jsem obdržela jezdeckou závodní licenci a začali jsme se účastnit soutěží na národní úrovni.  

 

Vyzkoušela jste i nějaké jiné jezdecké disciplíny?  

Mám za sebou základy parkuru i drezury, ale pouze na takové úrovni, která byla dostačující ke složení Zkoušky základního výcviku jezdce. Jednu dobu jsem také jezdila westernové koně, jelikož v naší stáji bylo zázemí i pro tento druh sportu. Účastnila jsem se i několika oficiálních reiningových závodů, ale už té době jsem si byla jistá, že se budu dále naplno věnovat vytrvalosti a věděla jsem, že to je pro mě hlavní cíl mé sportovní kariéry.  

 

 

Do jaké míry se ve vytrvalosti prolínají ostatní odvětví? Je potřeba mít důkladnou průpravu?  

Myslím, si že extrémní příprava úplně potřeba není. Každopádně jezdec i kůň by měli mít minimálně základní drezurní zkušenosti. Když připravuji koně na závody, tak se snažím zařazovat i jízdárenskou práci, což dodává koním kvalitní základ pro práci v terénu. Určitě je dobré s koňmi pracovat i v uzavřeném prostoru jízdárny, kůň získává spoustu benefitů, které může využít na závodní trati.  

 

Jak náročné pro vás na začátku bylo osvojení si všech potřebných úkonů a získání informací k průběhu vytrvalostního závodu?  

Na začátku jsem z toho byla opravdu dost nervózní. Bylo to pro mě neznámé prostředí, spoustu informací jsem do té doby neznala a bylo nutné se v této oblasti hodně vzdělávat. Měla jsem to štěstí, že moje trenérka Renata Deutscharová s vytrvalostí už jisté zkušenosti měla a mohla jsem se všechno potřebné učit od ní. Vedle toho je určitě dobré důkladně studovat pravidla, existuje spousta článků pro začátečníky s vytrvalostí, takže zdrojů informací je určitě dost, ale je potřeba tomu věnovat nějaký čas. Vytrvalost je převážně týmový sport a bez kvalitního a sehraného týmu lidí toho člověk na závodech moc nezmůže.  

 

Kdo další váš ještě ovlivňoval a pomáhal vám k vašemu zdokonalování ve vytrvalosti?  

Zde musím zmínit mou sestřenici Justinu Sedlákovou, která mi v mých začátcích hodně pomáhala na závodech. Na vyšší sportovní úroveň mi pomohla se dostat moje skvělá kamarádka Táňa Terberová. Je to takový můj strážný anděl, doporučila mě svému známému španělskému trenérovi, s nímž jsem od roku 2019 začala spolupracovat a získávat další nové zkušenosti. Velmi vděčná jsem také všem trenérům a majitelům, jejichž koně jsem mohla mít k dispozici a prezentovat je na závodech.  

 

Která zajímavá místa už jste během své kariéry mohla navštívit?  

Své první mezinárodní závody jsem absolvovala ve slovenském Šamoríně. Takový můj první větší zahraniční výjezd směřoval do španělské Galície, kde jsem s koňmi trávila poměrně hodně času. V roce 2019 jsem vycestovala na mistrovství světa mladých koní do Itálie a v tom stejném roce jsme se na nějakou dobu přesunuly s Táňou Terberovou do Spojených arabských emirátů a tam jsme trávily téměř čtyři měsíce, v oblasti nedaleko od Abú Dhabí. Následovalo Portugalsko a v minulém roce jsme stihly ještě závody v Itálii. 

 

Můžete jmenovat úspěchy, které považujete za ty nejcennější ve vaší dosavadní kariéře?  

Mým zlomovým úspěchem bylo vítězství při mistrovství České republiky mezi juniory v roce 2018. V té době jsem měla k dispozici koně Ae Egyptian Hakeem Ox, s nímž jsem si pomyslně otevřela dveře do většího a mezinárodního sportu. Další velmi zásadní zkušenost proběhla v roce 2019 v Madridu, kdy jsem sedlala klisnu Shakiru Aa 50 od mého španělského trenéra. Skončila jsem s ní na skvělém pátém místě, což byl veliký úspěch, jelikož to byly první mezinárodní závody této klisny a naše průměrná rychlost byla téměř 22 kilometrů v hodině. Vážím si také patnácté příčky v závodě v Dubaji na 120 kilometrech, kdy jsem sedlala klisnu s českým původem. V loňské sezoně se nám vyvedl start v Chlumci nad Cidlinou s mou aktuální stájovou jedničkou Latifem Ghazalem, který je v majetku mého nynějšího trenéra Ladislava Smudka. S Latifem jsem v rámci tohoto mítinku obsadila sedmé místo a momentálně se s ním už intenzivně připravuji na mistrovství světa juniorů v Nizozemsku.  

 

Foto: Dave Anthony Quijano, Rostislav Smolej, Jiří Jirsa / poskytla Lucie Sedláková