Ve velmi typickém jezdeckém prostředí se odmala pohybuje Natálie Libichová, která v letošní sezoně již bude startovat v soutěžích určených jezdcům v kategorii mladších juniorů. Oba její rodiče se totiž zabývali jezdeckým sportem ať už po vlastní jezdecké stránce, nebo i v jiné pracovní rovině. „Svého prvního poníka jsem dostala v mých pěti letech a mé úplné jezdecké začátky se odehrávaly ve stáji Pavla Jarolíma,” říká v úvodu Natálie.
Bylo jezdectví pro vás tedy od začátku jasnou a jedinou volbou?
I přes výborné jezdecké zázemí od mých rodičů jsem se vedle jezdectví věnovala do nedávné doby ještě hraní tenisu. Nastala klasická situace, kdy bylo potřeba učinit rozhodnutí, a nakonec jsem se vydala do světa jezdeckého a konkrétně tedy parkurového sportu. Později jsem začala dojíždět na tréninky do mělnické stáje k panu Vladimíru Mestenhauserovi, s nímž jsem postupně odbourávala svůj prvotní strach a získala velmi kvalitní základy do budoucí sportovní kariéry. V této stáji jsem následně složila Zkoušky základního výcviku jezdce, začala postupně získávat zkušenosti s poníky a s velkými koňmi. Mým prvním velkým koněm byl slovenský hřebec Vigo 1, kterého jezdil například Ludvík Jandourek a startoval s ním v nejvyšších soutěžích u nás.
Vybavíte si své první oficiální závody? Kde a s kterým koněm to bylo?
Poprvé jsem vstoupila do závodního kolbiště s poníkem Vikym. Proběhlo to ve stáji v Mělníku, kde jsem několik let jezdila a závodila s místními poníky. Myslím, že jsem ten den dokonce dvakrát zvítězila, což mě v té době samozřejmě velmi namotivovalo. Byl to skutečně vydařený a moc zábavný den.
Které úspěchy jsou pro vás prozatím nejcennější?
Nejvíce si cením získaného pátého místa, které jsem při republikovém mistrovství vybojovala na klisně Venezii. Velikou radost nám všem udělalo i třetí místo v mistrovské týmové soutěži. Každopádně zkušenosti stále sbírám a jsem v podstatě na začátku své cesty, takže jsem ráda za každý bezchybný a hezky zajetý parkur.
Kdo další vás později ovlivňoval a posunul vás až na dnešní mistrovskou úroveň?
Myslím, že zde ještě jednou může zaznít jméno mého prvního trenéra, kterým byl Vladimír Mestenhauser. Od něj jsem si odnesla úplné základy a byl to výborný odrazový můstek do dalších jezdeckých let. V této době je mým trenérem Roman Drahota, s ním spolupracujeme už více než tři roky a do mistrovských soutěží jsem se dostala převážně jeho zásluhou. Ještě, než jsem však učinila to zásadní rozhodnutí a začala se parkurovému skákání věnovat na takto vysoké úrovni, tak mi spoustu zkušeností předávali moji rodiče. Táta ještě nedávno také závodil a stále si občas na některého koně rád sedne. Jelikož jezdí po závodních areálech se svým mobilním obchodem, tak většinu závodů prožíváme spolu a říká mi své poznatky k mým výkonům. Celkově si myslím, že je velmi výhodné mít rodiče, kteří rozumí a mají zkušenosti ve stejném sportu.
Kteří koně vám nejvíce utkvěli v paměti a prožila jste s nimi nejhezčí chvíle z vaší dosavadní kariéry?
Krásných pět let jsem prožila společně se svou poničkou Jenny 5. S ní jsem opravdu prošla úplnými začátky a společně jsme se dopracovaly až k úspěšným startům v rámci mistrovství České republiky. Z velkých koní, s nimiž jsem mohla doposud závodit, pro mě asi nejvíce znamenala klisna Venezia 1. Tu jsem si vážně velmi oblíbila.
Jaká je vaše budoucí jezdecká vize? Čeho byste dále ráda dosáhla a jaké máte jezdecké sny?
Dále bych chtěla celou tréninkovou a závodní přípravu směřovat k účasti na mistrovství České republiky, což považuji za takový svůj aktuální vrchol. Ráda bych podpořila opět naše družstvo a pokusila se o ještě lepší výsledek mezi jednotlivci. V tomto roce však přecházím mezi mladší juniory, takže se budou nároky trochu zvyšovat a v plánu je překonávání vyšších parkurů, než tomu bylo doposud. Určitě se s mými koňmi také ráda podívám na některá z kol Českého skokového poháru, kde se budu účastnit seriálu Czech Junior Cup.
Foto: Michael Motygin / poskytla Natálie Libichová
