Anna Kellnerová koně milovala odmalička, ale k parkurovému skákání se dostala v podstatě náhodou. V rozhovoru prozradila, co jí na této disciplíně baví, jak velký byla při svých jezdeckých začátcích talent a kdo ji nejvíce v kariéře parkurové jezdkyně nejvíce ovlivnil.

 

V současnosti jste nejznámější českou parkurovou jezdkyní. Je to pozice, o které jste už jako malá snila?

Nevím, jestli s vámi můžu souhlasit, že bych byla nejznámější česká parkurová jezdkyně. Já jsem spíš vždy snila o tom, že budu moci prostě jezdit. Pak se k tomu přidalo i skákání. Pro mě to vždy bylo jen o koních, takže jsem si to nikdy nepředstavovala. 

 

Jak se ve vás zrodila láska ke koním? A jak se to pak postupně vyvíjelo k lásce ke sportu?

Koně jsem milovala odmalička. U nás v rodině nikdo s koňmi neměl nic společného, takže maminka se obětovala a už jako malou mě brala do stájí, abych mohla třeba jen donést vodu, zamést. Prostě abych s nimi mohla být. Později mi rodiče dovolili jezdit, takže jsem pomalu začala i skákat menší skoky s poníky. Trenérka, ke které jsem chodila, mi navrhla, abych si udělala jezdeckou licenci. Tak jsme si řekli, proč ne. Ale opravdu jsem nezačínala chodit ke koním s tím, že chci závodit. To se tak postupně vyklubalo. 

 

Pamatujete si ten první okamžik, kdy jste si poprvé sedla na koně? Co to pro vás v tu chvíli znamenalo?

Ani si nepamatuji tak okamžik, kdy jsem si sedla na koně, ale pamatuji si moment, když mi byly asi tři roky a byli jsme na rodinné oslavě a shodou náhod byli venku v ohradě koně. Přesně si vzpomínám na moment, když mě máma zvedla a nechala mě si jednoho koně pohladit. To je jedno z těch prvních setkání, které si pamatuji nejvíc. Poprvé na koni jsem seděla v ZOO. Na ponících, jak je vodí dokola za pár korun. 

 

Bylo něco, co vám zpočátku nešlo nebo se dá říct, že jste přirozený talent?

Mě toho nešlo spoustu, a ještě pořád mě toho spoustu nejde, takže talent rozhodně ne. Padala jsem asi jako všichni. 

 

 

A co vám tedy v těch začátcích dělalo největší potíže?

Mě bavilo dělat všechno, takže si přesně nepamatuji nějaké velké potíže. Ale třeba nebyla jsem zrovna nejrychlejší, když jsem začala skákat, tak jsem koně permanentně tahala a přibržďovala. To byla jedna z věcí, která mi nešla, a vydrželo mi to vlastně dodneška. Na lepším tempu musím pořád pracovat. Snad to jednou překonám.

 

Jak vzpomínáte na úplně první závody, a jak tenkrát dopadly?

Byla jsem hrozně nervózní, tři dny před tím jsem nejedla. Šla jsem parkur 90 centimetrů vysoký a dostala jsem se do rozeskakování. V něm jsem chtěla zkrátit k jedné překážce, jenže jsem to úplně nevytočila, tak jsem udělala kruh. Ovšem všichni po mě také udělali stejný kruh nebo shodili, a já jsem svůj první závod omylem vyhrála. Bohužel už nevím, kde to bylo, ale bylo to na trávnatém kolbišti.

 

Jak se později úspěchy začaly hromadit?

První rok jsem absolvovala asi patery závody, a bylo to fajn, protože jsem byla vždy do třetího místa. To jsem ale skákala do 90 centimetrů, občas metr. Rok poté se to zvedlo na 120 až 130 centimetrů, a to jsem padala docela dost. To už tak snadné nebylo.

 

Předpokládám, že jezdecké začátky probíhaly v České republice. Měla jste nějaké oblíbené kolbiště?

Měla jsem hodně ráda kolbiště v Ptýrově a v Martinicích. Ráda jsem zajela i do Frenštátu na Český skokový pohár. Tam to bylo na trávě a moc fajn. Ty vzpomínky na české mítinky jsou takové hezké.

 

Svého času jste velmi pravidelně startovala v Czech Junior Cupu. Dnes už je to možná pro mnohé fanoušky nepředstavitelné, že jste začínala na domácích závodech. Jak na toto období vzpomínáte?

Na to období vzpomínám moc ráda. Závody jsem si hrozně užívala, i když jsem byla dost nervózní. A to mě vydrželo doteď. Celkově ta atmosféra byla vždycky příjemná. Český skokový pohár v té době, kdy jsem ho objížděla, byl udělaný moc hezky a Czech Junior Cup, to byly perfektní soutěže. A jsou dodnes. 

 

Kdo z trenérů vás tehdy nejvíce ovlivnil?

V juniorském věku to byl Marek Javorský, který dál trénuje v Česku. Byli jsme spolu několik let a byla jsem s ním v době, když jsem nebyla ani pořádně schopná změnit cval mezi skoky. Spolu jsme se dostali od úplných začátků až k prvnímu startu v seniorském týmu při Poháru národů. 

 

S kolika trenéry jste za svoji kariéru spolupracovala?

Pár jich bylo. Ti dlouhodobí trenéři byli dva, právě Marek Javorský a Jessica Kürten. S ostatními to bylo třeba na sezonu, zkrátka na kratší dobu. Marek a Jessica mi toho dali ze všech nejvíc.

 

Jak se zrodila spolupráce s Jessicou Kürten?

To je docela vtipná historka. Máma sledovala mistrovství Evropy v Cáchách. Slyšela komentář „nějaké paní“ a říkala si, že má stejný pohled na věc jako já. Navrhla mi, že bych jí měla oslovit. Já jsem se hodně styděla, protože jsem zjistila, o koho jde. Nechtěla jsem jí vůbec zavolat. Máma mi ale jednou, když jsem přišla za ní do práce, řekla, že dokud jí nezavolám, tak z té kanceláře neodejdu. Tak jsem Jessice zavolala, a ta za námi měsíc na to přijela do stájí. Od té doby jsme začaly spolupracovat.

 

Jak dlouho tedy ta spolupráce trvá? Dá se říct, že už přerostla z profesionálního vztahu do určité formy přátelství?

Už je to více než pět let, co spolu trénujeme. I když je Jessica pro mě z profesionálního hlediska je pro mě hrozně důležitá, tak se stala i mojí kamarádkou. Trávíme spolu tolik času a musíme rozebírat tolik věcí kolem koní a organizace a života, že náš vztah už je víc přátelský než profesionální.

 

Foto Josef Malinovský