Používání různých druhů nánosníků je v současné době běžnou praxí. Zatímco v drezuře je povinné mít nánosník vyrobený z kůže, v parkurových disciplínách se stále častěji setkáváme s různými vymoženostmi, například krouceným lanem, který by díky své voskové povrchové úpravě, co se týče odřenin, neměl být pro koně nijak závadný.
Nánosník je část uzdečky, která vede kolem dokola hřbetu nosu. Existuje velké množství druhů, z nichž každý má jiný vzhled, jinou funkci a jiné umístění.
V drezurním sportu je používání nánosníku často diskutováno. Jeho utažení by koni nemělo způsobovat bolest ani problémy s dýcháním a přítomný steward by měl komfort koní kontrolovat. Silně utažený nánosník může poukazovat na neznalost, ale též může sloužit k zakrytí tréninkových nedostatků. Existuje i spousta trenérů, kteří jsou toho názoru, že ježdění bez nánosníku ukáže, zda má jezdec lehký a správný kontakt s koňskou hubou.
Trocha historie
Pásky na koňském nosu sloužily k ovládání zvířete mnohem dříve, než samotná udidla. Asi 7000 let před Kristem využívali kočí pásku umístěnou na koňské hlavě tak nízko, že při přitažení opratí zamezila koni v dýchání. To mělo údajně koně zbrzdit či zastavit.
Perské sochy pocházející z doby o 1000 let později vyobrazují koně s hlavou „na kolmici“. Udidlo v té době ale ještě vynalezeno nebylo. Odborníci tak předpokládají, že páska na nose byla zevnitř něčím zostřená. Koně tak byli ovladatelnější a ostnatý pás je nutil chodit s níže položenou hlavou.
V 16. století se začal využívat další typ uždění. K nánosníku byly připevněné otěže, které při zatáhnutí přitahovaly nánosník. To je koneckonců princip dnešních bezudidlových uzdeček.
Nánosník, tak jak ho známe dnes, se postupně vyvinul z lonžovacího obnosku. Jednoduchý nánosník byl k vidění v příručce francouzského jezdce jménem Francois Robichon de la Guérinière, zakladatele jezdecké školy v Paříži žijícího v letech 1688-1751.
Guérinièren už v té době poukazoval na nevhodné tréninkové metody. „Člověk má často přehnané požadavky, které koně nejsou schopni splnit, na koně tlačí a snaží se, aby se učili co nejrychleji. Tyto přehnané požadavky pak koně nutí nenávidět ježdění, namáhají a unavují těla a šlachy. Lidé si pak myslí, že koně byli vycvičeni, ale oni naopak končí zničení. Nemají již sílu se bránit, a tak poslouchají, ale bez jakéhokoliv ducha.“ K tomu podle průkopníka klasické drezury přispívá i fakt, že koně začínají být ježděni v příliš raném věku a na práci ještě nejsou dostatečně vyvinuti a dochází k namáhání beder a velkému opotřebení hlezenních kloubů.
Abychom se ale vrátili k nánosníkům. Guérinière sice pásku přes nos koně ve své příručce vyobrazenou měl, ale nic o ní nepsal. Uváděl především to, že při ježdění jsou nejdůležitější jezdcovy ruce a úsudek, bez toho by i nejlepší uždění bylo k ničemu.
Hannoverský nánosník
Do 70. let 20. století byl velmi oblíbený jistý druh nánosníku. Vynalezl jej v 19. století německý trenér Ernst Friedrich Seidler a byl pojmenovaný po velké jezdecké škole v Hannoveru, kde Seidler působil. Hannoverský nánosník se stal velmi oblíbeným a využívaným i ve Španělské jezdecké škole ve Vídni. Jedná se o typ nánosníku, kdy kožený řemínek nevede pod lícními kostmi, ale obepíná až spodní část koňského čumáku. Zapíná se tedy až pod udidlem.
Funkce nánosníků
V dnešní době se spousta trenérů a jezdců věnuje tomu, jaká je funkce a správné použití nánosníků tak, aby výsledkem byl co nejposlušnější a nejjednodušeji jezditelný kůň. Nánosníků existuje velké množství a každý z nim má mít jinou funkci.
Podle „starých mistrů“ však byla funkce kožených pásek na nos o něco prostší. Německý jezdec Wilhelm Müseler ve své knize Reitlehre z roku 1933 (vydávané dodnes) píše, že nánosník je zde proto, aby držel udidlo v koňské hubě rovně a klidně a zabránil tak nechtěnému nárazu do otěží.
Další německý drezurní jezdec a trenér Richard Wätjen uvedl, že nánosník by měl v prvé řadě znemožnit koni otevírat hubu. Za nejefektivnější považoval hannoverský nánosník. Varoval však čtenáře, že by nánosník měl být utažen pouze natolik, aby kůň mohl ještě žvýkat.
Další část článku zaměřeného na nánosníky vyjde příští týden a bude se mimo jiné věnovat správnému nasazování nánosníků.
Zdroj: Eurodressage, Horsemagazine
Foto: Šárka Votavová
