Snem každého chovatele je, aby jeho odchovanci byli úspěšní. Ideální scénář je takový, že tříletý hřebec absolvuje výkonnostní test, následně dostane licenci a později své kvality prokáže ve vrcholovém sportu. Bohužel tak jednoduché to není a spousta mladých hřebců zvítězí v körungu a tím jejich kariéra končí. Naopak se může stát, že i kůň, který zprvu nepůsobí jako vhodný adept do plemenitby a je odmítnut, se později může stát velmi cenným plemeníkem.
Tento osud sdílí hned několik slavných plemenných hřebců. Jedním z nich je například Vitalis, jeden z nejvlivnějších drezurních hřebců na světě. „Vitalis byl uchovněn pro vestfálskou plemennou knihu. Když jsem volal do holandské plemenné knihy, řekli mi, že mají tolik dobrých potomků Vivaldiho, že toho našeho ani nechtějí vidět. Když jsem ho pak jako čtyřletého v Nizozemsku předváděl pod sedlem, vyhodili ho podruhé. Je to těžké, mít hřebce,“ vzpomíná Eugène Reesink.
Podobně na tom byli i plemenní hřebci jako Rubinstein, Grannus, Libero, Quidam de Revel, Galoubet, Voltair nebo Cor de la Bryère.
Když v roce 1970 navštívila výběrová komise Xaviera Ribarda, majitele jednoho ze zakládajících plemeníků moderního skokového chovu Cor de la Bryère, navrhla mu, ať hřebce nechá vykastrovat. Jako valach prý bude užitečnější, neboť je to ryze sportovní kůň, nikoliv chovný. I když pro francouzský chov tenkrát nebyl dost dobrý, uchytil se v severním Německu a přinesl novou krev mezi holštýnské koně. Tento počin okomentoval francouzský chovatel a novinář Bernard le Courtois slovy: „Cor de la Bryère k úspěchu potřeboval holštýnskou klisnu. Když jsme zkoušeli pouštět Cor de la Bryère na francouzské klisny, měli jsme králíky. On potřeboval velmi silnou klisnu. A my jsme tento typ klisen ve Francii neměli.“
Dalšími, kdo byl zprvu odmítnut, byli Libero a Grannus. Ani jeden neprošel výkonnostním testem. Grannus dokonce z celkem šestašedesáti hřebců v ročníku skončil až na padesátém osmém místě. Výkonnostní test nevyšel ani jednomu z nejslavnějších drezurních hřebců. Sandro Hit se naštěstí dostal do rukou Ulfa Möllera a zazářil jak na Bundeschampionátu, tak na světovém šampionátu mladých koní v drezuře. Ulf hřebcův neúspěch přisuzuje dlouhému trvání testu. „Nyní hřebci nemusí dělat stodenní test a myslím, že je to dobré rozhodnutí. Někteří hřebci jsou ještě příliš slabí na to, aby zvládli všechny požadavky s tím spojené.“
Andiamo, potomek hřebce Animo, byl nejen odmítnut, ale později z plemenitby dokonce vyloučen. Nejprve se zranil v průběhu testu KWPN a strávil dva roky zotavováním. Poté do procesu výběru vstoupil podruhé a nakonec byl jako sedmiletý uchovněn. To však nemělo dlouhého trvání. Majitel Andiama, Van Olst, se rozhodl hřebce prodat. Novým majitelem se stal Leon Melchior, který však nebyl schopen představit kolekci Andiamových potomků, a tak hřebec ztratil svůj status plemeníka. Trvalo další dekádu, než Andiamo opět vstoupil do řad plemenných hřebců KWPN.
Výborný charakter a skvělý styl skoku dostal do chovu Voltaira. Oldenburská licenční komise koně oprávněně odmítla, byl relativně malý (pouhých 162 centimetrů) a měl problémy s kopytem. Když se však holandský veterinář Jan Greve a jeho obchodní partner Henk Nijhof dozvěděli, že je hřebec na prodej, dali mu šanci. Nakonec se právě pro výše zmíněné vlastnosti do plemenitby dostal.
Všichni tito hřebci mají společné jedno. Ačkoliv byli zprvu odmítnuti, neprošli výkonnostním testem, nebo byli dokonce z plemenitby vyloučeni, měli štěstí na lidi okolo sebe. Ať už to byli majitelé, jezdci, trenéři, tak věřili ve své koně a dovedli je k úspěchu, a to jak k tomu sportovnímu, tak i chovatelskému.
Zdroj: Horsemagazine
Foto: Šárka Votavová