Bert Rutten je nizozemský drezurní trenér a chovatel. Pochází z jezdecké rodiny, jeho otec Jo byl v roce 1986 vyhlášen jezdcem roku. Sám Bert působil jako jezdec na mezinárodní úrovni, závodil do úrovně Grand Prix. V roce 1986 s nizozemským týmem obsadil stříbrnou příčku na mistrovství světa.
Na úspěchy v sedle navázal Bert chovatelskou a trenérskou kariérou. Odchoval několik licencovaných hřebců, kteří dosáhli úrovně Grand Prix. Patří mezi ně například Havidoff, Clavecimbel nebo Paganini. Tito plemeníci jsou zástupci plemene KWPN, Bert dokonce od roku 2015 působil jako předseda licenční komise právě pro zástupce holandských teplokrevníků. Letos v květnu však na tento post rezignoval s odůvodněním, že „je těžké skloubit práci trenéra s prací pro licenční komisi hřebců. Musel jsem přehodnotit, jakým směrem se chci dál ubírat, a v tuto chvíli si vybírám trénování svěřenců na mezinárodních závodech.“ Svůj post Rutten opustí na podzim po výkonnostním testování hřebců.
O svých názorech a vizi Rutten hovořil vždy otevřeně. Při výběru plemenného hřebce by podle něj měla klíčovou roli hrát jeho jezditelnost. A pokud chce chovatel vyprodukovat koně do Grand Prix, měl by požadované úrovně dosahovat i jeho otec.
Bert je přesvědčený, že hřebci jako Jazz, Gribaldi nebo Ferro, kteří mají velkou zásluhu na aktuální kvalitě holandského chovu, prorazili především svým charakterem a jezditelností. „Byli to koně do Grand Prix, ale ne úplně špičkoví koně do Grand Prix. Každopádně to, že se do této úrovně dostali, svědčí o jejich jezditelnosti. Chovatelé je spárovali se správnými klisnami a vyprodukovali opravdu pěkná hříbata. Ale možná to také bylo jejich povahou a ne tolik talentem na piaff či pasáž.“
Následně by mělo vždy dojít k určitému zlepšení u každé další generace. Kromě požadavků na lepší pohyb, piaff či pasáž by se ale chovatelé měli soustředit i na jednodušší a vznosnější cval, který umožní jednodušší piruety. Také by měl kůň dobře sedět na zadní noze, tak aby pro něj bylo jednoduché shromáždění.
Lehkost a jednoduchost v drezurním sportu je pro Ruttena podstatná. „Měli bychom se dostat od ježdění pod tlakem k ježdění a lehké otěži. Ne u každého koně, který jde pod tlakem, se jedná o chybu jezdce. Někteří koně jsou více napjatí než jiní a musí se ke klidnému předvedení propracovat. Ale myslím si, že v chovu musíme usilovat o výběr plemenných hřebců, kteří jsou od přírody charakterní a s dobrými dispozicemi ke shromáždění. Tací, kteří to usnadní i profesionálnímu jezdci.“
Podle Berta je důležité, aby se mladí koně naučili relaxovat, následovat ruku a pohybovat se v rovnováze i na delší otěži s krkem nataženým dopředu a dolů. „Často se stává, že dostávají vysoké známky tací koně, kteří jsou předvedeni pod velkým tlakem. A i když vypadají velkolepě, tak si stále myslím, že mladý kůň by měl mít mnohem více svobody.“
Vývoj drezurního sportu se podle nizozemského trenéra a chovatele ve vlnách opakuje. Od původního požadavku ježdění s hlavou koně před kolmicí, přes snahu o vyprodukování co „největšího“ pohybu koně se pomalu vrací snaha o uvolněnější předvedení koně v drezurním obdélníku. „Začalo to Carlem Hesterem a Charlotte Dujardin a doufejme, že tento trend bude i nadále pokračovat.“
Zdroj: Eurodressage, Horsemagazine
Foto: Lukasz Kowalski / FEI