Američance Beatrice de Lavalette bylo pouhých sedmnáct let, když jí potkala rána, z které by se i silný dospělý člověk těžko vzpamatovával. Stala se jednou z obětí teroristického útoku na letišti v Bruselu. V úterý 22. března 2016 tam tři sebevražední atentátníci zabili dvaatřicet lidí a mnoho dalších těžce zranili. 

 

„Poslouchala jsem hudbu, surfovala jsem na mobilu, telefonovala jsem s bratrem, prostě jsem nevnímala okolní dění, a pak byla najednou tma,“ popisuje Beatrice. V okamžiku, kdy se jeden z fanatiků odpálil, stála vedle něj. 

 

„Odhodil mě první výbuch. Rozhlížela jsem se a věděla jsem přesně, co se děje. Ale v hlavě mi běželo, že nemohu uvěřit, že se to děje zrovna mně,“ vzpomíná. „Lidé kolem křičeli o pomoc, a mně došlo, že totéž bych asi měla dělat já.“ Beatrice upoutala pozornost jednoho z prvních zasahujících, který ji postříkal hasicím přístrojem, aby uhasil plameny, které pohltily zbytky jejího oblečení. Utrpěla popáleniny druhého a třetího stupně, poranění míchy a přišla o obě nohy v bércích.

 

 

Beatrice byla měsíc v kómatu a bojovala o život. Když se probrala, její stav ji srazil do depresí. „Dlouhé týdny jsem v nemocnici jen brečela. Díky bohu za mojí rodinu, která mě podporovala,“ říká. Zlom v jejím myšlení nastal v okamžiku, kdy máma zařídila, že mohla před nemocnici na parkoviště dovézt její klisnu Delegadu, jíž říkali v rodině DeeDee. „V ten moment jsem se rozhodla, že to celé nevzdám,“ dodává jezdkyně, kterou rodiče poprvé posadili na koně už jako tříleté batole.

 

O pár měsíců později ji v nemocnici navštívila americká velvyslankyně v Belgii, která ji navedla na novou cestu. „Mluvily jsme o všem možném a vtipkovaly. A ona zmínila, že se blíží paralympiáda v Riu, že by bylo vážně cool, kdybych startovala na další paralympiádě v Tokiu. Mně to přišlo nereálné,“ vzpomíná na první myšlenky na paradrezuru Beatrice. „Chtěla jsem jen zpátky svůj všední život, každý den jezdit."

 

Po propuštění z nemocnice se učila mnoho věcí znovu, mezi nimi právě ježdění. „Neměla jsem žádné svaly. Byla jsem kost a kůže. Můj smysl pro rovnováhu zmizel,“ popisuje jezdkyně s tím, že nejhorší je ztráta nohou, které jsou pro ovládání a pobízení koně tolik důležité. Kontakt se zvířetem ji však zároveň posiloval.

 

 

V září 2016 se Beatrice vrátila ke studiu na střední škole. Také pilně trénovala a první paradrezurní závody absolvovala následující rok v dubnu. Byla to právě její klisna Delegada, která jí v začátcích byla sportovním partnerem. V roce 2020 se Beatrice představila v národním paradrezurním týmu. 

 

Na závodech CPEDI našla přemožitele jen málokdy, a tak není divu, že byla, jak před lety předpověděla návštěva z ambasády, vybrána do týmu pro paralympijské hry v Tokiu. Odletěla na ně s holandským hnědákem Clarcem, jehož dostala k dispozici na začátku sezony 2021. „Je úžasný, je velký dříč. Má zvláštní cit a snahu mě podpořit,“ uvedla jezdkyně na jeho adresu. Společně se v Tokiu probojovali do finále v Gradu II, v kterém obsadili šesté místo. Mezinárodní jezdecká federace ji zařadila mezi nominované na cenu FEI Against All Odds. Předávání proběhne 17. listopadu v Antverpách.

 

Na den, který jí změnil život, myslí často. „Nebyla bych dnes člověkem, kterým jsem. Moc důležité pro mě bylo, když jsem asi rok po té události zhlédla kamerový záznam. Do té doby jsem ani nevěděla, jak blízko tomu útočníkovi jsem stála. Sledovala jsem, jak jsem udělala krok k němu a za pár sekund to vybouchlo. Uvědomila jsem si, jaké štěstí je, že vůbec žiju.“

 

Foto: Liz Gregg / FEI

 

Zdroj: CNN Sport, FEI