Hana Vášáryová a její manžel provozují agenturu pferdesafari, která zprostředkovává zájezdy po celém světě. Spolumajitelé jsou zároveň vlastníci farmy Wait a Little v Jihoafrické republice. Právě tu dnes již Hanka považuje za jednu ze svých domovských stájí. Dvakrát až třikrát do roka tam jezdí trénovat a kontrolovat koně, ve velmi úzkém kontaktu jsou již šest let.
Právě jste se vrátila z Jihoafrické republiky. Jak probíhaly vaše poslední dny?
Poslední návštěva trvala čtrnáct dní. Na místě nám vypadl jeden backup rider, což je jezdec, který vzadu uzavírá ekipu projíždějící africké safari. S každou skupinou jedou vždy dva průvodci. Jeden vepředu, ten je za skupinu zodpovědný, druhý monitoruje průběh zezadu pro případ nějaké neočekávané situace. Pokud by to bylo nutné, může se část skupiny odpojit a odejít právě s tímto backup riderem. Jeden týden jsem jezdila v této pozici a druhý jsem vedla soustředění. Mají zde k dispozici čtyřicet koní a všichni tito koně jsou perfektně přiježdění na úrovni S drezury, přičemž majitelka jezdí některé koně až do úrovně GP. Pracují uvolnění a přes hřbet, to je pro mě něco neuvěřitelného.
Jsou nějaké požadavky na účastníky takového safari? Prokazují například, že jsou schopní ovládat koně?
Je to velmi individuální, záleží, jak náročný je to track. Konkrétně na toto africké safari už je nezbytné, aby jezdci koně ovládali jistě ve všech třech chodech a dokázali ho samostatně vést, protože v rezervaci máme kromě jiných zvířat tzv. africké BIG 5 - slony, nosorožce, buvoly, leopardy a lvy, a při kontaktu s těmito zvířati je důležitá souhra jezdce a koně v celé skupině dle pokynů hlavního průvodce. Každopádně koně jsou zvyklí fungovat naprosto samostatně, nezávisle na zbytku skupiny. Pak jsou ovšem také zájezdy třeba na Island, kam mohou jet i úplní začátečníci.
Popište mi, prosím, jak tamní, myslím ty africké, stáje vypadají, jakou mají kapacitu?
Kapacita stáje je čtyřicet boxů, které jsou vybavené větráky. Koně mají absolutní komfort, přistupuje se k nim jako k vrcholovým sportovcům. Čas od šesti ráno do čtyř odpoledne tráví venku ve výběhu, kde mají samozřejmě neomezený přístup k vodě, možnost schovat se ve stínu, na každém kroku jsou lapače hmyzu.
Jsou zde i nějaké tréninkové prostory?
Mají k dispozici krásný drezurní obdélník. Když jsem tam začínala jezdit, majitelka mě upozornila, ať si dám pozor na krátké stěně, že se tam koně občas lekají. A já jsem se smála, že je to všude stejné, že každá jízdárna má svůj lekací roh. U nás taky koně čekají, že na ně v takovém místě něco vyskočí. A ona na to stroze reagovala: "Ale tady se to opravdu občas stává." Takže mě se pak čas od času přihodilo, že mi obdélníkem proběhla bachyně se selaty nebo tlupa paviánů. Sama majitelka pak vyprávěla historku o tom, že jela sérii počítaných přeskoků a najednou se kůň zastavil a zůstal stát. Nechápala to. Nakonec za jeho reakci byla velmi ráda, jelikož krátce nato obdélníkem prosvištěl gepard.
Preferují nějaké konkrétní plemeno koní?
Paní majitelka jezdí drezuru, takže někteří koně jsou němečtí, přivezení z Evropy. Většina koní jsou však africké plemeno, takový mix úplně všeho. Mají své osvědčené chovatele a koně od nich jsou velmi trvdí a vytrvalí, exteriérem jsou velmi podobní českému teplokrevníkovi a mají skvělý charakterem. Procházejí velkým sítem, aby byli pro klienty co nejbezpečnější. Koneckonců ne každý kůň zvládne, když se k němu na pár metrů přiblíží slon.
Předpokládám tedy, že koně prochází velmi speciálním výcvikem.
Než se kůň dostane pod klienta, trvá to tři roky, a začínají s nimi pracovat hned od začátku jako s tří až čtyřletými. Příprava probíhá ze země i ze sedla, koně musí být připravení na jakýkoliv stres. Obzvlášť vysoké nároky jsou pak na koně lídrů. Stala se třeba situace, že se na nás rozeběhl hroch. Zastavil se dva metry od nás, ale kůň zůstal naprosto v klidu stát. Stejně tak dlouho trvalo, než si na koně zvykla divoká zvířata v rezervaci. Tři roky trvalo, než na koně přestala útočit slonice. Vzájemného respektu pak docílil právě naprostý klid koní, ten od nich postupem času převzala i divoká zvířata. Navíc taky musíte počítat s tím, že vůbec netušíte, co zvířata zažila za posledních 24 hodin.
To musí být přece velmi nebezpečné.
Samozřejmě turisty si nikdo nedovolí vzít do hazardní situace, na druhou stranu sem jezdí právě proto, že se dostanou k zvířatům nejblíže na světě. Je to díky metodám, které se používají dennodenně stejně. Dostali jsme se například opravdu blízko ke lvovi. Trvalo přibližně tři čtvrtě hodiny, než jsme se napojili do jeho prostoru. V jednu chvíli hlavní průvodce skupiny vyhodnotil, že už to stačí, že už začíná být nervózní. Já jsem tedy s lidmi odešla pryč a on ode lva pomalu couval pryč. Nesmí se totiž stát, že by se k němu otočil zády. Dvakrát by se tak stalo a potřetí by koně chápal jako kořist. Lidi, kteří tento podnik vedou, jsou naprosto spjatí s přírodou. Velmi si jí váží a mají k ní absolutní respekt.
Jak jste se vlastně k takové velmi netypické spolupráci dopracovali?
Jezdívali jsme pravidelně na závody do Stuttgartu, kde mívali stánek pferdesafari. Chodili jsme se tam s manželem koukat a snili o tom, že by jsme to chtěli někdy zažít. A později mi můj německý trenér prozradil, že tento projekt vlastní jeho dobrý kamarád. Dostali jsme kontakt a za čtrnáct dní se sbalili a jeli do Afriky. Od té doby jsme se velmi spřátelili a začali spolupracovat. Nicméně je to místo, kam jezdí dvakrát do roka třeba i Ingrid Klimke či Michael Jung.
Celé to zní naprosto neuvěřitelně, naprosto chápu vaše nadšení.
My si hrajeme na to, jak koním rozumíme, jak je máme rádi, ale tu opravdovou rovnováhu mezi zvířaty a lidmi jsem našla až tady.
Foto archiv Hany Vášáryové a Elke Herzog
