Kariéra, která v tuzemském dostihovém sportu nemá srovnání, skončila. Nejúspěšnější český žokej Filip Minařík oznámil, že se po těžkém zranění z letošního července už nebude pokoušet o návrat do sedla. Informaci z rozhovorů pro Horseracingplanet.com a Deutscher Galopp potvrdil i serveru Jezdci.cz.

 

"Je mi 45 let, za normálních okolností bych jezdil možná ještě pět sezon. Samozřejmě to není snadné, ale čas loučení by stejně nadešel a pád v Mannheimu to pouze urychlil," říká Minařík, který se po dlouhých týdnech v kómatu znovu učil chodit a nyní se zotavuje v domácím léčení.

 

"Otevřeně říkám, že po takovém pádu se už nelze vrátit. O dvacet let mladší jezdec by to možná zvládl, ale v mém věku už ne. I ve chvíli, kdy by to člověk dokázal fyzicky, by byla jen otázka času, kdy se objeví strach. Ničeho ale nelituji a nic bych nevrátil zpátky, ani ten osudný pád. Ten sport mi dal hodně a teď prostě nastal čas zaplatit za to nějakou cenu," poznamenal Minařík.

 

 

Do budoucna by chtěl u dostihových koní nějakým způsobem zůstat. Prozatím se však naplno soustředí na rehabilitaci a návrat do života. Nadále bere silné léky proti bolesti a intenzivně rehabilituje. Zdůrazňuje, že bude potřebovat ještě hodně času a k trpělivosti ho nabádají i lékaři.

 

V půlhodinovém rozhovoru pro platformu Deutscher Galopp veřejně poděkoval své manželce Katje. "Zachránila mě láska, tím jsem si jistý. Nikdy jsem na pravou lásku moc nevěřil, ale teď jsem díky ní přežil. Bez své ženy bych to nedokázal," prohlásil. 

 

 

Mezi prvním úspěchem Filipa Minaříka v dubnu 1991 na klisně Lučině ve Velké Chuchli a tím posledním na Igneovi v Hannoveru z konce letošního června uplynulo devětadvacet let. Jeho 1769 vítězství bude jednou překonáno, ale k celkové bilanci rodáka z Radotína na evropské scéně se ještě dlouho žádný český žokej nepřiblíží.

 

Minařík nasbíral celkem 110 blacktype vítězství, z toho 54 v grupových dostizích a čtrnáct na úrovni grupy 1. Čtyřikrát byl německým šampionem (2005, 2011, 2016 a 2017), jako první Čech překonal hranici 1000 vítězství v kariéře a zúčastnil se britského Shergar Cupu. 

 

Tři zimy strávil v Japonsku a opakovaně startoval ve vrcholu tamní sezony Japan Cupu. Alespoň jednou zvítězil na 63 závodištích v jedenácti různých zemích.

 

Jako syn dvojnásobného šampiona československých žokejů Ferdinanda Minaříka staršího debutoval na dráze už v patnácti letech a byl považován za velký talent a naději. On sám to s odstupem času vidí jinak.

 

"Nebyl jsem talent od přírody, měl jsem to spíš vydřené. Vždycky jsem ale měl štěstí na lidi, od kterých jsem se toho mohl hodně naučit. Nejdříve od táty, postupně i od dalších. I v Německu mě vždy někdo podporoval, ať už to byli Fanelsovi, Schiergenovi nebo rodina Ullmannových a hřebčín Schlenderhan," vysvětluje.

 

Začínal s amatérskou licencí, ale od dětství snil o kariéře žokeje a po maturitě na radotínském gymnáziu přestoupil mezi profesionály. Se ztrátou váhové úlevy se však slibně rozjetá kariéra zadrhla a jednadvacetiletý jezdec přesídlil na otcovu radu do Německa. "Kdybych to tenkrát neudělal a zůstal v Česku, nedopadlo by to dobře. Asi bych s ježděním brzy skončil," myslí si samotný Minařík.

 

V Německu začínal úplně zdola. Na nositele známého dostihového jména z České republiky nebyl ve vysoce konkurenčním prostředí velkých stájí nikdo zvědavý. "Protloukal jsem se v malých provozních dostizích na východě země. Sváděl jsem boj o každý start a byl vděčný za jakoukoli šanci, třeba i na největším outsiderovi," vzpomíná.

 

Čtěte také: Ascot byl moje životní šance. Tu vzpomínku si zarámuju, říká Minařík

Svět velkých dostihů a mezinárodních hvězd v té době sledoval z povzdálí jako okouzlený divák. "O tom, že bych se někdy mohl třeba jen svézt v grupovém dostihu, se mi ani nezdálo. Byl to úplně jiný svět, na hony vzdálený od mého každodenního života," přiznává.

 

Zvrat v Minaříkově kariéře znamenalo v roce 2000 angažmá u šampiona trenérů Petera Schiergena v Kolíně nad Rýnem. Český žokej začínal jako stájová trojka a nejlepší koně jezdil většinou jen v tréninku. Díky obrovské píli a cílevědomosti se však brzy vypracoval - už v první sezoně u Schiergena se dostal na 100 vítězství.

 

"Musel jsem se naučit jezdit dobré koně a velké dostihy. Skutečný průlom přišel v roce 2005, kdy jsem se poprvé stal šampionem," podotýká.

 

S přibývajícími úspěchy se zvyšovalo i Minaříkovo životní tempo. Řadu let objížděl prakticky všechna německá závodiště a neustále hledal nové příležitosti. Velkou část svého času trávil buď v sedle nebo v autě na dálnici. Narůstající vyčerpání se snažil tlumit alkoholem, což na podzim 2013 vyústilo v kolaps a syndrom vyhoření.

 

"Tomuto sportu musí člověk dát úplně všechno včetně svého soukromého života. Ne každý to dokáže. Dostihy jsou tvrdý svět, přináší s sebou neustálé riziko - nebezpečí úrazů, tlak veřejnosti i od majitelů, hladovění, neustálé cestování.. Když máte úspěch, tak to stojí za to, ale snadno se to může zvrtnout. Hodně věcí jsem musel v životě přehodnotit," vypráví Minařík.

 

I tuto životní krizi však překonal a na šest let se stal stájovým jezdcem kultovního hřebčína Schlenderhan. S tímto obdobím je spojená řada Minaříkových úspěchů, ne nadarmo vyhrál v barvách rodiny Ullmannových 150 dostihů.

 

 

Jeho oblíbeným dostihem zůstává Velká cena Badenu, v níž se prosadil čtyřikrát. Mezinárodně nejuznávanější německý dostih vyhrál poprvé v roce 2006 na outsiderovi 274:10 Princi Florim.

 

"To byl tenkrát velký šok. Prince Flori nebyl velký šampion, ale v ten den mu to prostě sedlo. Všem utekl. Podle dotace je to dodnes asi největší dostih, co jsem vyhrál. V té sezoně byl Baden Baden naposledy součástí tehdejší Světové série, a tak se běželo o 750 000 eur. Dnes je to už nepředstavitelné," usmívá se.

 

S Velkou cenou Badenu je spojen i nejkrásnější zážitek Minaříkovy kariéry. S hřebcem Ivanhowem zvítězil na den přesně rok poté, co nastoupil na odvykací kliniku.

 

"Nikdo včetně mě v té době nevěděl, jestli se ještě někdy dokážu vrátit do sedla a pokud ano, v jakém stavu. Od Ivanhowea se nic moc nečekalo, všichni měli oči jen pro neporaženého favorita Sea The Moona, který vyhrál derby o 11 délek a byl v té době dokonce sázkovým favoritem Ceny vítězného oblouku. Vzpomínám na tu euforii, jak jsem se provlékl vedle bariéry a odskočil o tři délky. Když jsme šli z dráhy, měl jsem pocit, že spadnou tribuny," líčí Minařík.

 

 

Hnědáka z vlastního chovu hřebčína Schlenderhan považuje za nejlepšího koně, na kterém kdy seděl.

 

"V dostihu jsem ho jel třikrát a pokaždé to byl obrovský úspěch. Vyhráli jsme lehce o 3 délky Velkou cenu Badenu, lehce o 2 1/2 délky další grupu 1 v Mnichově a nakonec jsme byli šestí v Japan Cupu. Většinou jsem se snažil nemít ke koním, které jezdím, větší citové pouto, protože tím si jezdec jenom ubližuje. Osvojil jsem si určitý profesionální odstup, ale s Ivanhowem to nešlo," krčí rameny.

 

Dalšími zlomovými koňmi jeho kariéry byli sprinter Tertullian a výborná klisna Gonbarda. Minařík však jezdil i celou řadu dalších hvězd jako Soldier Hollow, nejlépe hodnoceného koně světa Mandura, Guignola, Ita, Almandina, Guardiniho a také slavnou Danedream.

 

"Na ní jsem seděl dvakrát, třeba při jejím třetím místě v Ceně zimní královny. Jezdit koně, který vyhrál Cenu vítězného oblouku a King George, a dělat mu vodiče v práci před Arc, patří k dalším věcem, na které nikdy nezapomenu…" konstatuje.

 

Čtěte více: Navždy zůstane v mém srdci. Filip Minařík vzpomíná na Tertulliana

 

V neposlední řadě vedl i dva grupové vítěze trenéra Arslangireje Šavujeva. "Darsalam byl určitě výjimečný kůň, ale myslím, že Shamalgan byl ještě lepší. Ale víte co? Já si kupodivu i po letech pamatuji spoustu provozních koní svého bývalého trenéra Hubertuse Fanelsy. A některým z nich jsem stále moc vděčný. Udělali toho pro mě fakt hodně…"

 

Když se má sám ohlédnout za svou kariérou, má pocit, že dosáhl více, než si sám dokázal představit. "Nikdy jsem se neupínal na konkrétní dostihy a nedrásal se tím, co se mi v kariéře nepovedlo. Třeba jsem nikdy nezvítězil v derby, ale nijak zvlášť mě to netrápí. Podařilo se mi víc, než jsem si troufl kdy snít. A jsem za to moc vděčný."