Ve věku 25 let uhynul v neděli hřebec Tertullian. Někdejší šampion německých starších sprinterů a později i plemeníků byl jedním z osudových koní Filipa Minaříka. Právě s ním vyhrál nejúspěšnější český žokej před dvaceti lety svůj první grupový dostih a začal výrazněji pronikat do povědomí německé dostihové scény.
Mezi ryzákem a jeho žokejem se vytvořilo blízké pouto, které přetrvalo po mnoho let. Minařík chodil Tertulliana pravidelně navštěvovat i poté, co hřebec před třemi lety ukončil kariéru plemeníka a trávil důchod v rodném hřebčíně Schlenderhan.
"Nikdy na něj nezapomenu, byl to skvělý kůň. Vděčím mu za hodně, právě on pomohl posunout mou jezdeckou kariéru tím správným směrem," řekl Filip Minařík, který se zotavuje z těžkého červencového pádu a před několika dny byl propuštěn z rehabilitační kliniky do domácího léčení.
Syn Miswakiho a vnuk jedné z velkých klisen 20. století Allegretty běhal od dvou do šesti let. Vyhrál 12 z 35 startů, mimo jiné dvakrát Premio Chiusura, tehdy na sprinterské distanci vypsanou Velkou cenu Berlína nebo Prix de la Porte Maillot. Celkem pětkrát se prosadil na úrovni grupy 3.
S Minaříkem, který nedlouho předtím nastoupil v Kolíně nad Rýnem u trenéra Petera Schiergena, se v dostihu poprvé potkali 10. září 2000. V Mnichově se běželo listed Bayerischer Fliegerpreis.
"Byla to vcelku náhoda. Tertullian patřil k hvězdám naší stáje, spolehlivý starší sprinter. Měl neskutečnou třídu, ale také zdravotní problémy, a tak se pohyboval na tratích 1200 až 1400 metrů. Stájový jezdec Terence Hellier s ním už strašně dlouho nic nevyhrál, navíc se v ten den konaly dostihy na více závodištích souběžně. A tak jsem dostal šanci Tertulliana jezdit. Nějak jsme si sedli a už mi zůstal. Hned v dalším startu jsme vyhráli grupu 3," vzpomínal Minařík.
V té době 25letý jezdec nebyl zvyklý jezdit koně podobného formátu. Když ho Schiergen příležitostně posadil na některou ze svých hvězd, Minařík bojoval s obrovskou nervozitou. Právě Tertullian ho postupně naučil, jak se s tlakem před grupovými dostihy vyrovnat.
"Dokázal na jezdce přenést absolutní klid. Trenér Schiergen mě na něj v paddocku vyhodil a kůň mi hned začal předávat takový ten pocit: ,Hele, nepodělej se, já to za tebe odpracuju. I kdybys udělal pár chyb, nějak tě tam odnesu.' Tohle umí strašně málo koní," popisuje Minařík.
V hledišti byla jen uklízečka
O necelý rok později - 26. června 2001 - zažila nově sestavená dvojice další velký úspěch. Vítězství v pařížském Prix de la Porte Maillot (Gr.3) se rodilo za dramatických okolností. "Ve stejný den se běhalo Grand Prix de Paris a zároveň začínal německý derby-mítink v Hamburku. Na poslední chvíli jsem odřekl všechny jízdy v Hamburku, dojel jsem do Paříže a lehl jsem si ve vážnici," začíná Minařík vyprávění jedné z klasických historek své kariéry.
Když se po chvíli probudil, zjistil, že se dostihy kvůli stávce personálu PMU nekonají. "Naše jediné štěstí bylo, že jsem měl dobré kontakty s trenérem Tonym Cloutem, u kterého jsem byl v roce 1994 na praxi. Tony chodil po závodišti a překládal nám, protože nikdo z Francouzů se s námi samozřejmě nebavil. Řešili, jestli se dostihy odběhnou v pondělí v Saint-Cloud nebo v úterý v Longchamp, v obou případech bez veřejnosti. A já musel spěchat na zpáteční let do Německa…"
Trenér Clout se uvolil nechat Tertulliana a jeho ošetřovatele ve své stáji. Druhý den bylo rozhodnuto, že se poběží v úterý. "V Hamburku probíhaly derby-galopy, mítink byl v plném proudu a já jsem musel zase všechno zrušit," směje se po letech Minařík.
Letadlo do Paříže mělo zpoždění. Mobilní telefony byly ještě hudbou budoucnosti, a tak český žokej dorazil do Longchamp v době, kdy s tím už nikdo nepočítal. "Přiběhl jsem do vážnice a tam seděl v mém dresu Mick Kinane, kterého Tony poprosil pro případ, že bychom to nestihli. Rychle jsem ho svlékl, skočil jsem na koně a Tertullian mě tam odvezl," dodává Minařík.
Při návratu před tribuny se podíval do prázdného hlediště. "Byla tam jen uklízečka a vytírala schody. Pak mi přišla videokazeta se záznamem dostihu. Do zvukové stopy dodatečně nahráli řev tribun, takže to mělo parádní atmosféru…"
Na stará kolena šampionem
Tertullian odešel do chovu v roce 2002. Prošel postupně hřebčíny Union, Erftmühle a Schlenderhan. Navzdory svému skvělému původu nikdy nepatřil ke skloňovaným hřebcům, ale na stará kolena se přece jen stal šampionem německých plemeníků. Nejprve v kategorii otců dvouletých a posléze získal v roce 2014 i celkový titul.
Z jeho hříbat se Mawingo a Guiliani stali gr.1 vítězi, Irian vyhrál German 2000 Guineas. Svého otce zviditelnili i Russian Tango, Diatribe nebo Aviso.
"Tertullian měl smůlu, že připouštěl v dobách Monsuna a dalších hvězd. Jeho potomky jsem vždycky jezdil moc rád. Sice vyloženě nezářili, ale jsou to poctiví koně s charakterem, to zdědili po svém otci. V mém srdci navždy zůstanou dva koně - Ivanhowe a právě Tertullian," uzavírá Minařík.
Foto: archiv Filipa Minaříka
