David O´Connor patří do plejády jezdců, kteří se pyšní titulem olympijského vítěze. V roce 2000 vyhrál v Sydney individuální zlato ve všestrannosti, není to ovšem jeho jediná medaile z olympijských her. Američan je členem národní sportovní síně slávy. A také dva z jeho koní se po skončení kariéry dočkali této pocty.

 

Narodil se v roce 1962 ve Washingtonu. Jeho maminka pocházela z Velké Británie a za oceán si odtamtud přivezla lásku k ježdění. „Doma v Anglii trochu jako dítě jezdila a v USA se do toho potom položila víc. Táta vůbec ke koním neměl vztah, pracoval u námořnictva. Ale my s bratrem Brianem jsme docházeli do pony klubu,“ popisuje dětství David.

 

Vzhledem k tomu, že O´Connorovi nepatřili k bohatým rodinám, dlouho ho ani nenapadlo, že by se jezdectví mohlo stát zásadní součástí jeho života. Pomohla tomu až náhoda, a to poměrně pozdě. Bylo mu sedmnáct let. Tehdy si ho všiml trenér Jack Le Goff a přizval ho do tréninkového kempu Americké jezdecké federace v Massachusetts. „Byla to úžasná příležitost. Dveře, které se mi otevřely. Strávil jsme tam čtyři a půl roku. Bez této zkušenosti opravdu nevím, kudy by se můj život ubíral.“

 

 

David měl jako mladý jezdec několik sportovních vzorů. Byli jimi Jimmy Wofford nebo Mike Plumb, hvězdy, které reprezentovaly Spojené státy americké a v šedesátých a sedmdesátých letech patřily do světové elity. S Jimmym Woffordem se David přátelil celý život, tedy až do smrti dvojnásobného olympijského medailisty v únoru loňského roku. 

 

Další legendou, která Davida ovlivnila, byl Novozélanďan Mark Todd. Říká o něm, že to je skvělý přítel a ohromný znalec koní. Seznámili se ve Velké Británii, kde oba svého času žili. „Devadesátá léta byla magická. Byl jsem tehdy součástí té skupiny jezdců, mezi nimiž byla i Mary King nebo Blyth Tait. Všichni jsme proti sobě soutěžili a zároveň se z nás stali velcí přátelé. Všechny nás to hnalo stát se lepšími. Patnáctka hráčů na poli špičkové všestrannosti. Byla to výjimečná doba,“ zavzpomínal David na začátky v Anglii.

 

Do nejvyššího sportu vstoupil právě v devadesátých letech.  Na Světových jezdeckých hrách v roce 1990 ve Stockholmu ani o čtyři roky později v Haagu nijak zvlášť nezářil. Ale rok 1996 všechno změnil. 

 

Na olympijských hrách v Atlantě byl David součástí stříbrného týmu, v soutěži sedlal koně Giltedge. Individuální soutěž absolvoval s jiným koněm, a to s Custom Madem. Nebyli daleko od medaile, když dojeli na pátém místě.

 

 

Nejlepší časy nastaly pro amerického reprezentanta na přelomu milénia. V roce 2000 se mu povedlo vyhrát s Custom Madem individuální klání na olympiádě v Sydney. Přitom nedlouho po příjezdu do Austrálie Tailor, jak valachovi v týmu říkávali, utrpěl zranění. Jiný kůň ho v karanténě nakopl do hlezna tak, že mu rozřízl kloubní pouzdro. 

 

V přípravě v Sydney ztratil sedm dní, ale dal se do pořádku. Do náročné soutěže, která se tehdy ještě jela ve formátu, kdy účastníci v druhé části závodů absolvovali dvě klusovky, steeplechase a kros, nakonec nastoupil. A bylo z toho zlato.

 

 „Tailor měl ohromnou sílu a neuvěřitelný cval. Byl to úžasný atlet, nikdy v životě se neunavil. Na hodně věci byl ale citlivý, a když znervózněl, jeho síla enormně narostla,“ vzpomínal na koně jezdec, který ho v jednom z rozhovorů označil za Iron Mana. „Z pohledu v sedle to byl nejlepší kůň, jakého jsem kdy měl.“ 

 

Custom Made ukončil kariéru v roce 2004 a dožil se úctyhodných čtyřiatřiceti let. Byl uveden do americké sportovní síně slávy ve všestrannosti. Vedle něj tam figuruje také Giltedge, který v roce 2000 v Sydney přispěl s Davidem k bronzu v soutěži družstev. Navíc byl ve zlatém týmu na Světových jezdeckých hrách 2002 v Jerezu.

 

Američan měl ve své dlouhé kariéře, která trvala do roku 2018, řadu dalších výborných koní, jako byli Biko nebo Prince Panache. Vedle olympijských medailí má cenné kovy i z Panamerických jezdeckých her a dokázal třikrát vyhrát ceněnou soutěž v Kentucky. 

 

 

Možná méně než o sportovních trofejích se o Davidovi ví, že jako pravý "horseman" se projevil už v dětství. Jeho maminka, která koně zbožňovala, měla dlouhá léta sen, který zrealizovala, když byl David ještě dítě. „Měla takovou romantickou představu o USA a Divokém západě. Víte, John Wayne a tak… Žili jsme v Marylandu na východním pobřeží a ona přišla s nápadem, že dojedeme na koních do Kalifornie. Tím, jak jí hodně lidí říkalo, že to nepůjde, že to je nesmysl, tím se víc a víc zatvrzovala, že to udělá,“ popisuje David.

 

A tak začátkem května 1973, kdy mu bylo jedenáct a jeho bratrovi třináct, vyrazili na cestu. Doputovali nakonec do Oregonu, protože do Kalifornie by museli zdolat poušť, což by bylo fyzicky i časově mnohem náročnější. I tak ujeli bezmála tři tisíce mil, v sedle strávili skoro čtyři měsíce. „Máma znala v první části států hodně lidí. U nich jsme dělali pravidelné několikadenní pauzy, aby si koně odpočinuli. Ale pak jsme se dostali za řeku Mississippi a tam už nikoho neznala. A tak jsme prostě zaklepali vždy někomu cizímu na dveře a vysvětlili, o co jde,“ říká David s tím, že denně ujeli přibližně 30 až 35 mil a postupně se o ně začala zajímat i média.

 

Pro Davida to byl zlomový zážitek. „Byl to úžasný výlet pro jedenáctiletého kluka. Naučil mě hodně o tom, jak trávit čas s koňmi, naučil mě vážit si mojí země a lidí, kteří si těžce vydělávali na živobytí. Dal mi pocit, že mám čas. Ne vládu a kontrolu nad časem, ale možnost užít si okamžiku. A to mi navždy zůstalo. I po desítkách let na to často myslím.“

 

Zdroj: FEI, Wikipedie, USEA