Velikán jezdeckého sportu, rekordman mezi skokany, muž, který vždy závodil pro tým. Tak by se dal stručně popsat Hans Günter Winkler. Němec, který byl na vrcholu už v polovině minulého století a držel se na něm bezmála čtyři desítky let, je dodnes jediným parkurovým jezdcem, jenž získal pět zlatých olympijských medailí. Lepší bilanci mají pouze zástupci drezury, jeho krajané Isabell Werth a Reiner Klimke.  

 

Winkler se narodil v roce 1926 v Barmenu, jenž je dnes součástí Wuppertalu. Jeho otec Paul Winkler vedl jezdeckou školu ve Frankfurtu, takže ke koním si našel vztah velmi brzy a pod vedením otce se učil jezdit. Paul Winkler padl v bojích na konci druhé světové války. Hans Günter byl také v závěru války povolán a dokonce se krátce dostal do zajetí, ale přežil. 

 

Jejich dům ve Frankfurtu byl vybombardován, takže se neměli s matkou kam vrátit a bylo na něm, aby ji i sebe nějak uživil. Pracoval jako stájník, zahradník, vyučil se ve velkoobchodě s textilem a také trénoval jako instruktor jezdectví příslušníky americké armády.

 

Koncem čtyřicátých let Gustav Rau znovuobnovil Německý olympijský výbor pro jezdecký sport DOKR. A našel pro něj nové sídlo ve Warendorfu. V roce 1950 povolal do svých služeb Hanse Güntera. Ten denně ráno vedl výcvik a odpoledne pracoval jako tesař.

 

 

Tou dobou se ve Warendorfu setkal s Hallou. Klisna, jež měla v krvi klusáka, měla být původně zařazená do soutěží ve všestrannosti. Ale pro přípravu do tří různých disciplín se moc nehodila. Hans Günter ji začal trénovat do parkurových soutěží. „Ona je něco mezi géniem a bláznivou kozou,“ říkával o ní jezdec, který ji považoval za nejlepšího německého reprezentačního koně své doby.

 

Poprvé se Němec mohl podívat na olympijské hry už v roce 1952, získal v té sezoně zlato na národním šampionátu a dveře do týmu měl otevřené. Podle tehdejších pravidel však nesměl závodit profesionál a on byl za profesionála považovaný kvůli jeho práci trenéra ve Warendorfu. Olympiáda mu tak utekla. Po intervenci koncem roku 1952 byl z kategorie profesionálů vyřazen a o čtyři roky později tak mohl startovat pod pěti kruhy.

 

V mezidobí se s Hallou stal mistrem světa, a to hned dvakrát: v roce 1954 a 1955, pro olympiádu tak byl velkým favoritem. Hry 1956 se konaly v Melbourne, ale jezdecké soutěže probíhaly kvůli karanténě v Evropě, konkrétně ve Stockholmu.

 

V prvním kole olympijské soutěže si jezdec při jednom prudkém dopadu zranil tříslo, a to tak bolestivě, že zvažoval, že z dalšího kola odstoupí. Nebyl skoro schopen sedět v sedle. Jenže pokud by to udělal, nemohlo by být klasifikováno ani celé německé družstvo. Hans Günter tedy nastoupil a navzdory velké bolesti dojel do cíle bez chyb. Týmu pomohl získat zlato a navíc sám vybojoval zlato jako jednotlivec. Podruhé se s Hallou objevil na olympiádě 1960 v Římě. Němci tam opět slavili triumf v hodnocení družstev, jako jednotlivec byl pátý.

 

 

Mezi parkurovými jezdci drží legendární Němec dodnes rekord. Vedle výše zmíněných medailí s Hallou bral ještě s jinými koňmi první místo v družstvech v Tokiu v roce 1964 a v roce 1972 v Mnichově. Má také týmový bronz a stříbro, a to z her 1968 v Mexico City, respektive 1976 v Montrealu. 

 

Navíc vybojoval pět medailí na mistrovství Evropy, včetně zlaté. A jak už zaznělo, dvakrát se stal individuálním mistrem světa. V pořadí druhého vítězství v roce 1955 dosáhl v Cáchách před domácím publikem. Toto místo pro něj bylo, podobně jako pro všechny jezdce nejen z Německa, výjimečné. „Závody v Cáchách jsou jako italská opera, plné lásky, dramat a vášně,“ říkával. 

 

Grand Prix tam ovládl třikrát. Rád vtipkoval, že hlavní stadion je skoro jako jeho obývák, jak dobře to tam znal. S kariérou se tak v roce 1986 nemohl rozloučit nikde jinde než v Cáchách. Následně pracoval jako trenér německé olympijské reprezentace, kterou vedl na úspěšné misi v Soulu 1988 i o čtyři roky později v Barceloně. Od roku 1996 se při světoznámém jezdeckém festivalu CHIO v Cáchách předává cena Halla Challenge Trophy pro majitele nejúspěšnějšího koně mítinku.

 

Winkler v jezdeckém "důchodu" napsal několik publikací, věnoval se organizaci závodů i podpoře mladých talentů. Dlouhá léta byl členem skokové komise Německé jezdecké federace. V roce 2006 byl uveden do Německé sportovní síně slávy. V Německu stačí říct jen zkratku HGW a všichni vědí, o kom je řeč. 

 

Když v roce 2018 v nedožitých dvaadevadesáti letech zemřel, ke kondolencím se přidala dlouhá řada osobností světového jezdeckého sportu. „Byl to nejtalentovanější jezdec své doby,“ řekl o něm tehdy prezident Mezinárodní jezdecké federace Ingmar de Vos.

 

Zdroj: Wikipedie, FEI, World of Showjumping, The New York Times, Olympedia