Dnes už si pravděpodobně nedokážete život bez jezdeckého sportu představit, ale vzpomenete si ještě na vaše první okamžiky u koní?

 

Ke koním jsem se dostala přes naši sousedku v Králově Lhotě, kde bydlíme. Měla doma tažné chladnokrevné koně. Když mi bylo přibližně šest let, nabídla mi, jestli se nechci svézt na březí klisně. Jmenovala se Kristýnka. Přes Martina Seitla jsem se pak dostala do Hrobic na tréninky s Vlastou Šandou, to bylo asi rok a půl nato.

 

Znamená to tedy, že vás koně hned na začátku tak nadchli, že jste pak vyžadovala cílený výcvik?

 

Taťka dřív na škole jezdil dostihové koně u Váni, tehdy ho ani nenapadlo, že by mě to mohlo taky bavit, a umožnil mi tento první trénink. Řekl mi, ať se vyjádřím, jestli bude pro mě jezdectví zajímavé nebo ne. A já řekla, že ano, že tohle je přesně to, co mě baví, a chci to dělat. A od té doby jsem začala docházet na tréninky dvakrát týdně. První rok a půl jsem jezdila jen na lonži na madlech. A byl to tedy náročný rok a půl.

 

Proč tak dlouho? Bála jste se?

 

Ne, to ne, Vlasta Šanda i jeho syn byli zastánci toho, že korektní sed je základ, a tak jsme na tom důkladně pracovali. Teď s odstupem času můžu říct, že to opravdu mělo smysl. Jsem za tuto školu opravdu ráda, díky tomu nemám tolik zlozvyků, myslím, že mi to prospělo.

 

Jak pokračoval váš výcvik dál?

 

V Hrobicích jsme byli přibližně tři roky. Později jsme si koupili naši první poničku Revitku, tehdy vůbec nebyla přiježděná. Když jsem jí zkoušela na lonži, málem jsem z ní spadla. Nicméně jsme se rozhodli ji koupit, protože se narodila ve stejný den jako taťka. Absolvovala jsem s ní několik prvních závodů s vodičem, které jsem obrečela, protože při nich tátovi skákala po zádech. Každopádně první dva roky Revitku jezdil Štěpán Šanda, zatímco já jezdila na jejich Violce, do které jsem se zamilovala. Violka je dnes už po smrti a Revitku máme dodnes, užívá si důchod u paní Kašparové.

 

Jezdila jste také nějaký čas na Suché, je to tak?

 

Jakmile jsem začala jezdit samostaně, často jsme se účastnili hobby závodů a táborů na Suché a následně jsme se tam přestěhovali. Měla jsem tam možnost jezdit na všech možných ponících a složila jsem zde zkoušky základního výcviku jezdce.

 

Kdy jste propadla právě skokovému sportu?

 

Dlouho jsem se bála skákat, V tom mi hodně pomohli Kačenka a Petr Veselovští. Jezdili jsme za nimi do Vilémova, kde jsem začala trochu více skákat, tam nebyl prostor se bát. K dispozici jsem dostala výborného koně. Na YouTube mám s ním dokonce video z kolínského křížkového parkuru. Revitku pak se mnou na půl jezdila Kačka Veselovská a absolvovala s ní i soutěže do 120 centimetrů pro velké koně, byla dokonce i na závodech v Kreuthu. Ta mi s ní moc pomohla. V roce 2014 jsem s ní šla pak poslední pony mistrák. Pak už jsem začala jezdit na velkých koních. Měli jsme Euřičku, která umřela v roce 2014, taťka s ní vyhrál snad patnáctkrát Amateur Tour a já jsem s ní absolvovala svoje první Z, ZL a L na velkém koni a následně jsem s ní byla druhá na mém prvním mistrovství České republiky dětí na Ptýrově. První rok jsme tam jeli jen na loterii s tím, že maximálně přejdu první kolo, a rovnou jsem získala medaili.

 

Samostatná kapitola byl ještě Blesk. Pocházel od Veselovských a byl potomkem pony klisny a dostihového hřebce. Pony míru přesahoval asi o pět centimetrů, já jsem na něm absolvovala pony ZZVJ a táta ZZVJ s velkými koňmi, dělali jsme to zároveň na Suché. Nicméně jsem se z něj dost napadala.

 

Foto archiv Sáry Finsterle