Všichni vrcholoví sportovci si uvědomují důležitost protažení před sportovním výkonem. Klasické rozhýbání, zahřátí svalů a jejich protažení je dobré nejen pro jejich zdravý růst, ale cviky napomáhají i k lepší obratnosti a koordinaci těla. U koní tomu není jinak.
Koně v přírodě tráví při pasení s hlavou u země většinu času, kdy dochází k protažení horní linie zad a krku. Jezdečtí koně, jejichž režim tvoří převážně stání na boxe nebo v písčitém výběhu, pak většinou stojí s hlavou zdviženou, aby mohli pozorovat okolí. Tím zapojují naopak z větší části svaly na spodní straně krku a záda pomalu polevují. Pro takové je pak dobrý strečink před ježděním obzvlášť důležitý.
Neznamená to však, že po mladém koni hned po obsednutí budeme vyžadovat ježdění s nosem u země. Mladí koně se musí nejdříve naučit pracovat se svou vlastní rovnováhou, poté se zatížením jezdce a až pak můžeme chtít, aby zvládl pracovat s čumákem „dopředu a dolů“. Často se totiž stává, že jezdec to po koni chce příliš brzy a když mladé zvíře bojuje nejen se svým tělem, ale i se zátěží na zádech, přenáší se váha na předek a kůň se situaci naučí řešit tím, že hlavu sice vytáhne na požadovanou pozici, ale rovnováha je z velké části na předních končetinách a záda nejsou zapojena. I proto je také důležité naučit chodit koně v protažení nejprve na lonži.
Musíme také podotknout, že u každého koně je nejvhodnější pozice hlavy v protažení jinde. Jsou tací, kteří se uvolněně a v rovnováze pohybují s hlavou u země, u jiných je naopak čumák ve výši karpů maximem, kdy jsou schopní zůstat v rovnováze.
Když je kůň schopen dobrého strečinku před i po ježdění, je pro něj mnohem jednodušší samotná práce a následná regenerace svalů. Koneckonců je tomu tak i u lidských sportovců. U koní na vrcholové úrovni je běžnou praxí jejich lonžování, při kterém se dbá právě na to, aby zvíře protáhlo horní linii zad a krku a při samotném ježdění pak bylo více prostoru na práci s koněm.
Dobře ježděný kůň už pak nemusí v této fázi trávit tolik času, ale vytáhnout otěž a protáhnout krk dopředu a dolů by měl být schopen po dobu celého tréninku. Je to také skvělý ukazatel uvolněného koně, který by neměl zrychlit nebo zvednout hlavu. Ne vždy je však kůň ochoten se do otěže natáhnout. To může signalizovat bolest hřbetu nebo strach z jezdcovy ruky.
Na správné ježdění „dopředu a dolů“ se specializuje trenérka Romana Hájková, která se dobrému uvolnění a protažení koně věnuje více než třicet let. Podle ní je to základní pilíř práce s koněm, který s sebou nese i znalost základní anatomie koní. „Moje začátky jsou spojeny s doktorem Zálišem, který vždy kladl důraz na ježdění koní na dlouhém rámci s hlavou před kolmicí ve všech chodech. A i všichni moji následní trenéři, Catherine Henriquet, Céline Willms, Arthur Kottas, tento způsob uvolnění koně brali za samozřejmost,“ říká Romana a dodává, jak se postupem času nestačila podivovat nad tím, že pro spoustu jezdců a trenérů jak drezurních, tak skokových koní vůbec nebere v potaz takový základ.
Dále jsme se Romany zeptali na fyzické výhody takto ježděného koně. „V momentě, kdy má kůň vytažený krk dopředu a dolů a týl je níž než kohoutek, tak krk funguje jako taková balanční tyč, na jejímž konci je úplně volně hlava koně. Když se zvedne kohoutek, tak lopatky, které nemají kloubní spojení se zbytkem těla, se rozšíří a koni se lépe dýchá,“ popisuje Romana a vyzdvihuje cvik dovnitř plec. „V dovnitř pleci, kdy je kůň na delším rámci s nosem před kolmicí, dochází také k rozšíření postoji předních končetin.“
Kromě toho, že je tak možné eliminovat různé strouhání a zašlapávání nohou, je ježdění „dopředu a dolů“ skvělým způsobem, jak pomoci koním s mírnými známkami„kissing spines“. „Trnové výběžky obratlů se při správném vyklenutí oddalují, a koně, kteří mají predispozice k tomu, že by časem mohly obratle přirůst k sobě, můžeme dá se říci zachránit. Setkala jsem se se spoustou koní, kteří po dostatečně dlouhé době správného ježdění mají mnohem lepší rentgenologické snímky páteře,“ popisuje Romana.
Romana také poukazuje na to, že při samotném výcviku koně je vše propojené. Kůň, který je dlouhodobě špatně ježděný a má zatuhlý hřbet, se bolesti často vyhýbá různým lekáním, uskakováním či vyhazováním. To nepřidá ani na psychické pohodě zvířete, které se následně přestává na práci s člověkem těšit a naopak se jí snaží co nejvíce vyhnout, což může vést i k tomu, že se kůň nechce nechat chytit, nasedlat a podobně.
„Když kůň získá dobrou rovnováhu ve všech chodech a lépe se mu dýchá, jak jsem již zmiňovala, tak ze zvířete odchází veškerá tenze a nedostává se do bolestivých svalových fází. Tím pádem fyzické uvolnění s sebou nese i to psychické a pro koně je veškerá interakce s člověkem mnohem příjemnější. Můžeme si toho všímat i na sobě. Když nás něco bolí, jsme namožení či máme někde stažený nějaký sval, tak i naše nálada je častokrát horší, než když se ráno probudíme, nic nás netrápí a máme dostatek energie na náš den,“ vysvětluje trenérka.
Dále Romana dodává, že tato fáze je velmi důležitá jak pro mladé, tak i pro dospělé koně. „V momentě, kdy mladý kůň dobře nasvalí a naučí se správně zapojovat své tělo, zůstává častokrát dobře osvalený a zdravý po celý svůj život. Myslím, že můj hřebec byl skvělým příkladem,“ popisuje trenérka svého starokladrubského hřebce přezdívaného Mimin, kterého si jako mladého připravila a i přes veškeré zdravotní problémy, byl schopen provádět cviky vysoké drezury až do pětadvaceti let, čímž potvrzuje svá slova, že dochází k výraznému pošetření pohybového aparátu.
I u starších koní ježdění „dopředu a dolů“ přináší několik benefitů. „U koní, kteří takto zprvu nebyli ježdění, se můžeme následně setkat s lepší mechanikou pohybu i stylem skoku. U zatuhlých a křivých koní se často setkáváme s odporem a nechutí pracovat. V momentě, kdy se zvíře protáhne a začne lépe symetricky pracovat, začínají odeznívat i problémy v chování. Kůň je ochotnější a je možné zvýšit jeho výkonnost i o několik tříd,“ říká Romana.
Na závěr Romana Hájková dodává, že tento způsob opracování koně měla možnost vidět i u špičkových jezdců. „Na opracovišti v Chantilly nebo v O2 areně v Praze jsem zahlédla takto pracovat s koňmi třeba Christiana Ahlmanna, Marcuse Ehninga, ale i Henrika von Eckermanna.“
Foto: Šárka Votavová
