Většina knížek o "koňské řeči" spoléhá hlavně na osobní zkušenost autora. S aktuálním prodejním hitem
Koňský mozek – lidský mozek se ponoříme mezi neurony a vezmeme to víc po vědecké stránce. Ale neberte to tak, že jde jen o akademickou teorii. Autorka Janet L. Jones se koňskému mozku věnuje 23 let a úspěšně s těmito poznatky trénuje.
Pojďme si pro malý příklad, který známe asi každý: hadice ve stáji. Je na stejném místě každý den. Když se pohne o několik centimetrů, nikdo si toho nevšimne, kromě koní. Někteří tančí kolem jak baletky, zběsile funí a my jsme přimáčknutí na protější stěně. Proč? Zkušený majitel to možná přejde tím, že je kůň "čumivej", Janet Jones má ale v řeči mozku jiné vysvětlení (následující řádky jsou ukázkou z knihy):
___
Lidské mozky pracují na základě percepční kategorizace – přirozené tendence organizovat zrakové, sluchové, čichové, chuťové a hmatové vjemy do smysluplných skupin. ... Představte si nějakého koně, kterého znáte. Uvědomujte si chvilku obraz, který vidíte ve své mysli. Při pohledu zepředu Cutie nevypadá ani trochu tak, jako při pohledu zezadu nebo z boku. Je světle šedá, ale když se dobře vyválí v bahně, vypadá jako plavák. Když zvedne zadní nohu a začne se škrábat za uchem, podobá se psovi. Percepční kategorizace je tak mocná, že je pro nás, Homo sapiens, těžké si vůbec představit, že každý pohled na jednoho koně by mohl představovat pokaždé úplně jiné zvíře.
Koňské mozky nemají moc percepční kategorizace. A to je důvod, proč si kůň všimne drobných rozdílů mezi jednotlivými prvky náležícími do uskupení, které my lidé považujeme za jednu skupinu. Když se kůň podívá na známý předmět z jiného úhlu, je to pro něho nový předmět. Když vidíme hadici ve stáji, naše nervová síť jednoduše sepne: „hadice“. Letmo se podíváme a ano, je to hadice. Pro lidský mozek není důvod to dále specifikovat. Ale nervové sítě našich koní spínají: „nová hadice“, „vybledlá hadice“, „zablácená hadice“, „zelená hadice“, „černá hadice“, „hadice v 60centimetrových smyčkách“ nebo „hadice skladovaná přehnaně úzkostným člověkem“. Protože vypadají rozdílně, pro koně jsou rozdílné.
___
Trénink a důvěra pomáhají koním naučit se překonávat nedostatek percepční kategorizace, tak jako se lidé učí potírat stereotypy. Ale měli bychom si stále uvědomovat, že v takových případech pracují koňský i lidský mozek proti své přirozenosti. Když jsou lidi unavení, ve stresu nebo napumpovaní adrenalinem, jejich mozky se vracejí ke stereotypnímu chování. A když jsou koně tlačeni do nepříjemných situací, nebo ztratí trpělivost s člověkem, který jim nerozumí, jejich mozky je dostanou do otáček a oni utečou od předmětů, které vlastně dobře znají. To je prostě přirozenost těchto dvou živočišných druhů.
V závěru ukázky se už dotýkáme i rad pro trénink koní, které v knize
Koňský mozek – lidský mozek najdeme mnoho. Jones se snaží naladit náš mozek na to, aby pracoval více na "vlnové délce" mozku koňského. Když se setkáte napůl cesty, vše půjde snadněji.
Ještě se na chvíli vrátíme ke knihám, které spoléhají právě na zkušenost nebo pozorování. Dlouhodobě oblíbené
Konejšivé signály a řeč těla u koní už jen připomínáme. Velkou zkušenost předává v knihách
Cesta k jemnosti a
Restart koně americký horseman Mark Rashid. V první zmíněné se Mark snaží na mnoha příkladech vysvětlit, že pokud chcete být na koně skutečně v tréninku a každodenní komunikaci jemní, je třeba začít u sebe. "Musíte si osvojit vnitřní jemnost a tato jemnost se musí stát vaším životním přístupem," říká. A tak v knize mnohokrát narazíte na pasáže týkající se aikida nebo na zvláštní (ale přesná a jasná!) přirovnání situací k šíbování vlaků nebo k pilotování helikoptéry. Kniha je náročnější, ale těch 176 stran stojí za to soustředění.
Kdo chce lépe rozumět koním a rozumí dobře anglicky, může sáhnout i po knize
Horse Speak, která se těší v USA velké oblibě. S téměř 300 fotografiemi a 50 kresbami si klade za cíl porozumět koňské řeči ve dvanácti jednoduchých krocích.
Foto: poskytl Daniel Burda
/PR článek/
