Česká drezurní reprezentantka Kamila Kotyzová nasbírala za svou jezdeckou kariéru řadu titulů i nespočet zkušeností díky mezinárodním startům. Vyzdvihuje především své začátky v sedle poníků. "Samozřejmě jsme všichni chtěli být úspěšní a vyhrát, ale šlo hlavně o zábavu," vzpomíná.
Jaká byla vaše cesta ke koním?
Ke koním mě přivedli rodiče, dalo by se říci, že jsem se ke koním prostě narodila. Rodiče vybudovali jezdeckou stáj s chovem drezurních koní v Deštném v Orlických horách, a v této stáji probíhaly celé mé jezdecké začátky.
Rodiče vás směřovali přímo k drezuře, nebo jste měla šanci vyzkoušet i jinou disciplínu?
Svou jezdeckou kariéru jsem začínala ve skocích, a to v sedle ponyho Nicka, který pro mě byl jedinečným parťákem a učitelem. K drezuře mě pak dovedl můj druhý pony Cipísek, který se bál vícebarevných a pestrých skoků, a tak jsem s ním odstartovala svou drezurní kariéru. Drezura na mě tedy tak nějak zbyla. Dodnes si ráda se svými koňmi i něco skočím, ale drezura mě baví. Je to nelehká disciplína založená na detailech a to je asi to, proč jsem u ní zůstala. Člověk musí neustále pracovat a zdokonalovat se.
Vzpomenete si ještě na váš první oficiální start?
Nevybavuji si přesně své první oficiální závody, ale vzpomínám si na jedny z prvních drezurních závodů v sedle Nicka, které se konaly v Pardubicích. Počasí bylo deštivé a povrch po obvodu obdélníku byl rozblácený. Svou úlohu jsem jezdila metr od oplůtků. Na mamčinu otázku, proč jsem nejezdila až ke stěně, jsem odpověděla: "Protože tam přeci bylo moc bláta!"
Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil?
V úplných začátcích mě trénovali rodiče, naučili mě veškeré základy a úspěšně jsem pod jejich dohledem startovala v pony soutěžích. S Cipískem jsem čtyřikrát vyhrála mistrovství České republiky v drezuře. S pořízením mého prvního "velkého" koně Alice, který měřil 163 centimetrů, jsem začala trénovat v Polsku s kamarádem mých rodičů Jaroslavem Porebou. Právě on měl na mě velký vliv a dovedl mě až na mezinárodní závody a na mistrovství Evropy v Dánsku a Švýcarsku. V té době jsem veškeré své prázdniny trávila v jeho stáji, kam se stále ráda vracím.
Další velkou osobností, která mě provázela již od dvanácti let, byla Karolína Žižková. Vedla mě jako trenérka v rámci Sportovního centra mládeže. Nyní spolupracuji s holandským trenérem Remy Bastingsem. Nesmírně ho obdivuji a jsem velice ráda, že s ním mohu pracovat. Právě jemu vděčím za mé nedávné úspěchy - letošní vítězství na mistrovství České republiky a opětovný návrat na mezinárodní závody, nyní již v kategorii seniorů.
Kolik koní vám prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte?
Těch koní je celá řada. Již odmala jsem s taťkou pracovala s mladými koňmi, obsedala jsem je a dále je připravovala. Těžko se mi vybírá, kdo z nich patřil k těm nejvýjimečnějším. Pony Cipísek se u nás narodil a je pouze o rok mladší než já, stále ho máme v naší stáji. Byl to profesor, nedal mi nic zadarmo, ale s odstupem času si na mnohé situace ráda vzpomenu a zasměju se jim, ačkoli mě často rozplakal. Nick byl pravý opak, bylo to zlatíčko, který neutralizoval Cipískovy výmysly.
Nicméně tím nejvýjimečnějším koněm byla asi klisna Alice. Našel mi ji právě můj polský trenér a dal mi ji, když byla čtyřletá. Poprvé jsme si na ni sedla v Polsku po tom, co byla jen pár měsíců obsednutá. Běhala se mnou po jízdárně s hlavou v oblacích. Alice klame tělem. Mnozí o ní prohlásili, že "tohle" snad nemůže chodit drezury, a přesto byla nejlepší. Nebyla zlá, ale nejednou jsem s ní zažila na obdélníku horké chvilky. Jezdila jsem si ji více méně sama a s pomocí pana Poreby jsme dosáhly celé řady úspěchů. Díky ní jsem se mohla podívat i na mistrovství Evropy. Dnes je to trojnásobná maminka a já se těším na práci s jejími potomky.
Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry?
Nejraději vzpomínám na dobu, kdy jsem závodila na ponících. Vždy to byla velká legrace, takový jeden velký tábor. Samozřejmě jsme všichni chtěli být úspěšní a vyhrát, ale šlo hlavně o zábavu. Když se dnes podívám na poníky, kteří jezdí po závodech, nejspíš bych si s Cipískem ani neškrtla. Laťka se neskutečně posunula, a to nejen co se týká koní, ale i jezdeckých schopností dětí. Nejen v pony sportu ovšem došlo k velkému progresu. Myslím, že se celá drezura ohromně posunula a rok od roku máme možnost vidět na závodech více a více kvalitních koní a jezdců. Nesmírně tomu pomohl právě příliv zahraničních trenérů.
Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích? Daří se vám k nim směřovat?
Mým snem byla olympiáda. Dnes už vím, že jsem si dala laťku opravdu nesmírně vysoko, ale zatím není důvod, proč bych měla od tohoto snu ustoupit. Jen už na to mám realističtější pohled. Současným a splnitelnějším snem je jezdit a mít z toho radost!
Foto archiv Kamily Kotyzové
