Dosud jsme si spolu povídaly spíše o vaší současné kariéře, nicméně jste prozradila, že za vašeho životního koně považujete valacha Shery Dance. V jakém období jste ho jezdila?

 

Jezdila jsem ho od svých šestnácti let až do třiadvaceti. V jeho patnácti letech jsem ho dala k dispozici jedné mladé jezdkyni, která s ním měla v Německu ještě mnoho úspěchů. Nyní si Shery užívá zaslouženého důchodu.

 

Pamatujete si, jaké bylo vaše první setkání?

 

Poprvé jsme se potkali, když jsem si ho byla vyzkoušet. Jakmile jsem z něj sesedla, okamžitě jsem věděla, že toho koně musím mít. Nadchnul mě svou klidnou a rozvážnou povahou.

 

Kterých společných úspěchů si nejvíce vážíte?

 

Nejvíce si vážím úspěchů na našich prvních závodech. Byly to tenkrát soutěže stupně Z. Když jsem přijela na místo, říkala jsem si, co tady vlastně dělám. Jezdila jsem ve skokovém sedle, neměla ani drezurní boty a nakonec jsme obě úlohy vyhráli. Vážím si ovšem také vítězství na oblastním mistrovství severní Moravy v kategorii juniorů.

 

Můžete popsat jeho povahu?

 

Je velmi inteligentní. Koupila jsem ho, když mu bylo devět let a neuměl ani přeskok. Ve čtrnácti nejen, že dělal přeskok každý cvalový skok, ale zvládal také piaf a pasáž. Byl to skvělý profesor a vždycky se snažil udělat všechno správně.

 

Má nějaké speciální zvyky?

 

Miluje válení. Jakmile se pustí do výběhu, vyválí se klidně desetkrát.

 

Jak vzpomínáte na období, kdy jste se rozhodla ho poskytnout dalšímu jezdci?

 

Vlastně to bylo celkem úsměvné. Jeho nová jezdkyně, které tehdy bylo čtrnáct let, dorazila i se svojí mámou. Jezdila na něm a Shery se choval vzorně. V okamžiku, kdy se mě její máma zeptala, jestli je ten kůň hodný a já odpověděla, že samozřejmě, že je spíš takový líný, Shery se i s holčičkou na hřbetě rozběhl a začal nekontrolovatelně cválat po hale. Jediná slova, na které jsem se tehdy zmohla byla "No, to ještě nikdy neudělal!" 

 

Foto archiv Evy Niklová (úvodní foto Eva Niklová a Dolciario, foto v galerii Shery Dance)