Simona Bednaříková, dříve Bozděchová, za svého životního koně označuje Corattina. S tímto valachem po Corratus z matky po Racot se společně dostali až do soutěží stupně ST ve všestrannosti. Své jezdkyni předal svou jistotu a odvahu při skákání větších skoků, a to jak v parkuru, tak v crossu.
Na kterého koně ze své kariéry v sedle dodnes nedokážete zapomenout a proč?
Tím nezapomenutelným koněm je pro mě Corratino. S všestranností jsme začínali společně a dostali se až na úroveň ST. Byl to pro mě ten PAN kůň, kterého potkáte jen jednou za život. Dokonce věřím, že v rukou profesionála by to dotáhl i na olympiádu. Nebo by minimálně chodil opravdu velké věci.
Kde jste se poprvé potkali? Kdy přišel první společný úspěch?
Poprvé jsem ho viděla jako tříletého hřebce, když ho k nám do stáje dovezli z Holandska. Už tenkrát jsem se do něj zamilovala. Následně jsme se potkali o dva roky později, když se znovu objevil u nás ve stáji s tím, že je na prodej. A táta, kterého také naprosto ohromil, mi ho koupil. Začátky sice byly trochu divoké, byl to silný a temperamentní kůň, ale zvládli jsme to. Naším prvním větším společným úspěchem byla výhra v Bronzové podkově.
Čím si vás tento kůň získal?
Získal si mě svým skvělým charakterem, obrovskou odvahou a velkou skokovou schopností. Nejvíc jsme si rozuměli v crossu. Byl sice trochu blázen, ale já se ho nebála. Díky němu jsem se ujistila ve skákání větších skoků, a to jak parkurových, tak těch crossových. Pro něj nebyl žádný skok problém, na co ho člověk namířil, to skočil a nikdy nezaváhal. Tu jistotu a odvahu, kterou mi dodal, nyní můžu využít při ježdění jiných koní.
Jaké měl základní charakteristické znaky?
Byl to impozantní kůň s velkou silou a výdrží. Na veškeré ošetřování byl moc hodný, pod sedlem byl temperamentní, ale nikoli zákeřný. Rád si hrál s kamarády v sousedních boxech. Byli schopní se zvedat na zadní a pošťuchovat se přes zeď.
Co všechno jste spolu zažili?
Jedním z těch nejhezčích zážitků pro mě byl skok mohutnosti, který se konal během Huberta v naší stáji. Překonali jsme 170 centimetrů a skočil to s naprostou lehkostí. Věřím, že by skočil ještě výš, ale neměli jsme vyšší stojany. Slabé chvilky byly občas na parkuru v rámci všestrannosti. Šli jsme za více trestných bodů a stálo nás to vítězství nebo hezké umístění.
Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce?
Nejvíce si vážím čtvrtého a pátého místa z mistrovství České republiky. Také jsme společně obsadili páté místo ve finále Zlaté podkovy a jeho zásluhou jsem byla v roce 2016 vyhlášená Jezdcem roku. O rok později jsme přidali ještě třetí místo v kategorii Mladý jezdec.
Jaký byl jeho další osud? Jak často na něj vzpomínáte?
Loučení bylo těžké. Teď je v Itálii a daří se mu dobře. Je mu už 17 let, ale pořád vypadá skvěle. Vzpomínám na něj často, vždy při pomyšlení na „staré časy“, nebo když vidím koně podobného typu.
Patříte k lidem, kteří mají ve stáji vždycky nějakého svého oblíbence, nebo se od toho snažíte spíše oprostit?
Ano, mám svého oblíbence, ale o všechny koně pečuji stejně a nedělám mezi nimi rozdíly.
Foto: poskytla Simona Bednaříková
