Světová média nazývají Isabell Werth „královnou drezury“. Výstižnější přezdívku mít nemůže. Němka je rekordmankou v počtu získaných olympijských medailí, a to napříč všemi jezdeckými disciplínami. A navíc její kariéra ani po více než třiceti letech stále nekončí. Letos jí bude pětapadesát let, na světovém žebříčku je aktuálně třetí a v pětihvězdových soutěžích Grand Prix pořád umí vyhrávat.

 

Isabell má v jezdeckém světě pevnou pozici. Zatímco její úspěchy v sedle jsou notoricky známé, možná méně se o ní ví, že má právnické vzdělání a že na přelomu tisíciletí pracovala v advokátní kanceláři. Toto zaměstnání ale opustila v roce 2001, ve stejném čase, když se přesouvala od svého prvního a klíčového trenéra. 

 

 

Isabell Werth se narodila v roce 1969 v Issumu v Severním Porýní-Vestfálsku. Koně ji bavili od dětství, kdy jezdila na ponících. Na nějakou velkou budoucnost ve sportu ale ona ani její rodiče nemysleli. Zásadním moment nastal až mnohem později. 

 

V sousedství Werthových totiž bydlel Uwe Schulten–Baumer. Výborný trenér, známý v německém jezdeckém prostředí jako „Doktor“, pracoval hlavně se začínajícími talenty. Připravoval mimochodem i další hvězdu německé drezury – Nicole Uphoff. 

 

Tehdy sedmnáctiletou Isabell pozval, aby mu pomáhala s koňmi. Tento okamžik, v němž zprvu nebyly žádné ambice, odstartoval nejúspěšnější spolupráci v historii drezurního sportu. A ačkoliv se jejich cesty po patnácti letech rozdělily, bez něj by svět Isabell Werth možná ani neznal. Minimálně by nezazářila s dvěma svými top koňmi.

 

 

Už po třech letech spolupráce získala Isabell první cenný kov na nejvyšší úrovni. V roce 1989 byla členkou týmu, který vyhrál mistrovství Evropy v Lucembursku. Startovala tehdy s Weingartem, ale už se rýsovalo nové partnerství. Schulten-Baumer pro ni našel Gigola FRH. 

 

Hanoverského ryzáka objevil v jeho šesti letech a spojením s Isabell dal vzniknout jedné z nejlepších drezurních dvojic světa. Společně vybojovali individuální a týmové zlato na evropském šampionátu 1991 v Donaueschingenu. Dvě zlaté medaile vyjela dvojice také o dva roky později na mistrovství v Lipici.

 

Mezitím přidala do sbírky první olympijskou medaili. V roce 1992 v Barceloně to bylo stříbro. Čtyři roky nato v Atlantě už s Gigolem olympiádu vyhrála, v roce 2000 v Sydney je porazila jen Nizozemka Anky van Grunsven s Bonfirem. Medaile má Gigolo také ze Světových jezdeckých her v Hagenu a Římě, a to tři zlaté a jednu stříbrnou. 

 

Isabell přitom zpočátku z ryzáka unešená nebyla. Chvíli před tím, než se na něj poprvé posadila, zkoušela ještě jiného koně. Jmenoval se Whiskytime, byl starší a mohutnější než Gigolo. „Kromě rozdílu v kohoutku, kdy jsem po přesednutí na Gigola klesla asi o osm palců, se přede mnou tyčil úzký, překvapivě dlouhý a zcela neosvalený krk. Cítila jsem se, jako bych seděla na odpalovací rampě. Krásný Gigolo? Tehdy ani náhodou,“ vzpomíná Isabell ve své autobiografii. Co se týká jeho povahy, bylo však toto setkání pro Isabell velkým štěstím.

 

„Doprovázel mě přes dvacet let mého života. Byl to můj učitel, sportovní partner a kamarád. Jsem moc vděčná za jeho spolehlivost a ochotu závodit,“ řekla jezdkyně, když se Gigolo loučil se sportem.

 

 

Po Gigolovi přišel Anthony. V jeho sedle tolik nezazářila, ale to je bráno spíš v kontextu s dalšími jejími výsledky. Na přelomu tisíciletí s ním byla dvakrát druhá ve finále Světového poháru a byla také součástí zlatého družstva na mistrovství Evropy 1999 v Arnhemu a 2001 ve Verdenu. 

 

Tou dobou už se spolupráce Isabell s „Doktorem“ chýlila ke konci. Nejprve se v roce 2001 rozhodla trochu překvapivě, že se s koňmi přesune do stájí ve Wedemarku, které patří Madeleine Winter-Schulze. Ještě celý další rok dojížděl Uwe Schulten-Baumer do jejího nového působiště a trénoval ji.

 

Rozloučili se v roce 2002. „Samozřejmě, že mě to bolí. Pracovali jsme spolu tak dlouho,“ řekl ke konci nesmírně úspěšné spolupráce věhlasný trenér. Isabell ale byla pevně rozhodnutá k této velké změně a začala trénovat s Wolframem Wittigem.

 

Tehdy už měla k dispozici mladého hanoverského valacha jménem Satchmo, z kterého vyrostl další špičkový kůň. Mimochodem i jeho koupil pro jezdkyni jako remontu Uwe Schulten-Baumer.

 

 

Satchmo potřeboval v začátcích více času než jiní koně. Při prvním společném evropském šampionátu mu bylo devět let. Bylo to v roce 2003 v Hicksteadu a dvojice sice byla součástí družstva, jež vyhrálo, ale v individuálním hodnocení byla patnáctá. 

 

V následujícím tříletém období se Satchmem Isabell pracovala více doma, navíc hnědák podstoupil chirurgický zákrok na oku, kdy mu byly odstraněny rušivé zákaly na sklivci, a oboje přineslo své výsledky. Rok 2005 odstartoval plodné sportovní období. Isabell vyhrála s hnědákem Grand Prix na CDI ve Stuttgartu, a to v tehdejším světovém rekordu v hodnotě 79,958 procenta. 

 

V další sezoně na Světových jezdeckých hrách v Cáchách patřil k nejlepším. Dosáhl na zlato v týmové soutěži i v Grand Prix Special, což jezdkyně dodnes vyzdvihuje jako nejlepší jízdu ve dvojici se Satchmem. „Závodit doma před více než čtyřiceti tisíci diváky, to je opravdu výjimečný zážitek a neuvěřitelná atmosféra. To se nedá s ničím jiným srovnat,“ nechala se slyšet. Ve volné Grand Prix byla třetí. 

 

Na olympiádu do Číny v roce 2008 odjížděla německá jezdkyně jako jedna z favoritek. Jenže kůň není stroj, hnědák prožíval na stadionu v Hong Kongu nepohodu od samého začátku soutěží, plašil se kvůli obřímu jambotronu. První výkony ještě stačily na průběžnou vedoucí pozici, ale v rozhodujícím freestylu se jeho rozpoložení projevilo naplno, když přibližně v polovině sestavy odmítl udělat piruetu, celkově odmítal poslušnost, couval a snažil se vyhodit.

 

Bylo jasné, že po tomto „tanci“ na triumf německá reprezentantka pomýšlet nemohla. I tak ale průměrné skóre z obou úloh stačilo na druhé místo za vynikající Nizozemkou Anky van Grunsven se Salinerem. Navzdory tomuto zklamání patřil Satchmo k nejlepším koním ve světové drezuře vůbec. Spolu s Isabell bodoval i na mistrovství Evropy 2007 v Turíně, kde získal stříbro v küru a stříbro v týmovém klání.

 

 

Vynikajících koní, s kterými Isabel soutěžila na nejvyšší úrovni, bylo mnoho. El Santo, Don Johnson, Warum Nicht… Výjimečná je oldenburská klisna Weihegold. S tou se Němka stala mezi lety 2017 a 2019 trojnásobnou vítězkou finále Světového poháru. Kvalifikací World Cupu ovládla dlouhou řadu.

 

Z olympiády 2016 v Riu si odvezla individuální stříbro a také zlato ze soutěže družstev. Má kolekci zlatých medailí z mistrovství Evropy 2017 v Göteborgu. Vyhrála tam všechny úlohy, do nichž nastoupila. Weihe, jak klisně všichni v týmu přezdívali, závodila na CDI naposled v roce 2022.

 

„Byla tu vždy pro mě, když jsem potřebovala. Za ta léta bych mohla spočítat na prstech jedné ruky soutěže, kde by nesplnila očekávání nebo které by se nepovedly. Co se týká chybovosti má opravdu jen málo přemožitelů,“ popsala hnědku Isabell.

 

Možná ještě zajímavějším koněm je Bella Rose. Jenže vestfálská ryzka měla smůlu na zranění. Na mezinárodní úrovni závodila s německou jezdkyní od roku 2013 a její poslední akcí byly olympijské hry v Tokiu o osm let později. Bohužel bezmála čtyři sezony vynechala kvůli zánětům kopyta a zranění kolene, jejichž léčba se neskutečně vlekla.

 

Klisna se dokázala i přes to všechno vrátit na nejvyšší úroveň ve velkém stylu. Pár týdnů po prvním startu po dlouhé pauze vyhrála individuální i týmové hodnocení na Světových jezdeckých hrách v Tryonu. 

 

„Pokud znáte její osud a příběh, plný tvrdé práce a neustálých propadů kvůli zranění, víte, že je to úžasné,“ okomentovala tehdy svůj triumf Werth hned po skončení úlohy. A dodala: „Ten kůň je zpět. Padalo tolik otázek. Proč Bella Rose? Proč jsem nevzala Weihegold, když je to světová jednička. To se nedá vysvětlit, prostě jsem jí věřila.“

 

To byl rok 2018 a Bella Rose pak závodila ještě tři sezony, aby se rozloučila olympijským stříbrem. Když se podíváme na její statistiku, je na první pohled vidět, že nebýt zdravotních problémů, byla by nejspíš největší superstar v Isabelliných rukou. V databázi Mezinárodní jezdecké federace FEI má třiačtyřicet startů na CDI. Většinou na čtyř a pětihvězdových akcích, proloženo několika šampionáty FEI a Světovým pohárem. Z tohoto počtu startů má dvě čtvrtá místa, osmkrát byla druhá či třetí. A zbytek, tedy přes třicet startů, proměnila v triumf.

 

V současnosti se Isabell v Grand Prix pohybuje s Emiliem a DSP Quantazem. Na závodech CDI5* či ve Světovém poháru je spravedlivě střídá a dokáže s oběma vyhrávat.

 

 

Těžko by se daly vyjmenovat úplně všechny tituly, na něž Isabell dosáhla. Je ovšem jisté, že co do počtu olympijských medailí, je absolutní rekordmankou v jezdeckém sportu. Má jich celkem dvanáct, počítáno včetně týmových. Sedm z nich je zlatých.

 

Její kariéra ovšem není zcela bez poskvrny. V roce 2009 čelila dopingovému skandálu, který se týkal závodů CDI Wiesbaden a koně Whispera, čtyři roky nato jí potrestala německá federace za pozitivní test u koně El Santo na národních závodech. 

 

Isabell je dávána také do souvislosti s takzvaným rollkurem. Rollkur zakázala FEI v roce 2010 jako způsob ježdění, který není v souladu s welfare. V osmdesátých a devadesátých letech ale německá drezurní špička v čele s Nicole Uphoff a Isabell Werth rollkur používala. Dalo by se říct dokonce, že standardně. Stejně tak zvučná jména z nizozemské drezurní školy, jako už zmíněná Anky van Grunsven nebo později Edward Gal, byla na přelomu tisíciletí skloňována ve spojení s kontroverzním ježděním.

 

Přes tyto skutečnosti je třeba uznat, že jen málokterý aktivní jezdec má takové postavení v historii tohoto sportu jako Isabell Werth. Pořád je to hlavně práce, co vedlo Němku k medailím. „Úspěch je konec dlouhé cesty. Je to výsledek tvrdé práce,“ říká jezdkyně. Právě tvrdá práce a silný vztah s koňmi je dle ní jediným receptem na dobrý výsledek. Ne vždy je podle ní ovšem úspěch měřitelný na medaile. „Měla jsem štěstí, že jsem vždy potkala správné lidi v ten pravý moment. A to nejen jednou. Příprava koní pro mě není práce, je to vášeň.“

 

Zdroj: FEI, Eurodressage, Malgré Tout, Olympics, Wikipedie