Kateřina Hellmichová jezdila jako ošetřovatelka s Kateřinou Kučerovou nebo s mistryní České republiky a účastnící mistrovství Evropy Kateřinou Janusovou. Nyní je vidět po boku Kateřiny Bubákové. Na dráhu profesionální ošetřovatelky se dostala díky nasbíraným zkušenostem v Rakousku ve stáji olympijské jezdkyně Victorie Max-Theurer.

 

Jak jste se dostala ke koním?

Jelikož moje rodina nikdy s koňmi neměla nic společného, stálo mě spoustu úsilí a přemlouvání, aby mi rodiče dovolili docházet ke koním. Začala jsem jezdit v devíti letech, přičemž moje první disciplína byla voltiž. Ze začátku jsem vystřídala snad všechny jezdecké kluby v Liberci. 

 

Začínala jste tedy v klasickém jezdeckém klubu?

Ano. Nejdříve jsem jezdila tři roky voltiž, poté jsem začala jezdit na školních koních a složila Zkoušky základního výcviku jezdce. Když jsem začala aktivně závodit, přestoupila jsem do jiného klubu a začala si různě pronajímat koně, s nimiž jsem se účastnila parkurů do stupně L**. 

 

Co vás vedlo ke změně disciplíny? 

Já jsem vždycky chtěla skákat, ne dělat voltiž. Ale vzhledem k tomu, že v prvním klubu jsem neměla na výběr, musela jsem začít voltiží. Ale myslím si, že mi voltiž hodně dala právě v těch začátcích. Díky tomu jsem se naučila nebát  se, ale já jsem asi hlavně byla ráda, že vůbec můžu jezdit, tak mi bylo jedno co, nebo kde to bylo.

 

Kdy jste poprvé začala s ošetřováním koní?

Úplně přesně si pamatuji první závody, kam jsem jela kamarádce pouze pomáhat. Bylo mi třináct let a bylo to do Prahy na Císařský ostrov. Celé to bylo dost divoké, protože kamarádka byla také velmi mladá a trochu jsme se tam v tom plácaly. Ale tyto závody pro mě byly takovou první zkušeností s děláním ošetřovatelky. Jelikož mě to bavilo, jezdila jsem pak pomáhat i dalším kamarádkám. V tu dobu jsem to všechno dělala zadarmo a hlavně jsem sbírala zkušenosti. Já jsem si vždy velmi užívala tu závodní atmosféru a bylo mi celkem jedno, jestli závodím já nebo jsem v roli ošetřovatelky. Moc mě baví veškerá práce na závodech, od zaplétání až po holení koní. 

 

 

Pro vás byl stěžejní pobyt v drezurní stáji v Rakousku u Victorie Max-Theurer. Jak jste se tam dostala?

Tuto práci jsem získala přes stránky Show Grooms International. Tam jsem se přihlásila a po nějaké době se mi ozvali s nabídkou práce. Zprvu jsem vůbec nevěděla, kam jedu. Až na místě jsem se dozvěděla, že se jedná o drezurní olympioniky a maminka mojí tehdejší šéfové olympiádu dokonce v roce 1980 vyhrála. A sama majitelka se olympijských her od roku 2004 aktivně účastní. Max-Theuerovi mají stáj nedaleko Lince, kde bydlí v malém zámečku. Dokonce tam pořádají i drezurní závody.

 

Tam jsem začala také dělat ošetřovatelku se vším všudy. Od rána do večera jsem sedlala, jezdila jsem s nimi po závodech a vyzkoušela jsem si, co všechno tato práce obnáší. Po získání těchto zkušeností jsem si po návratu do České republiky mohla začít ošetřováním koní i vydělávat.

 

Jak vypadal váš běžný den v rakouské drezurní stáji? Co bylo důležité umět?

Důležité bylo umět sedlat, uzdit a čistit koně. Čistí museli být především, protože drezuráci hodně dbají na to, aby neměli špinavé nejen koně, ale ani cajky. Začátky pro mě byly trochu psychicky náročnější, protože mě třeba učili uzdit. I když jsem samozřejmě byla u koní několik let a koně jsem nauzdit uměla. Ale při odchodu mi říkali, že si takhle testují všechny ošetřovatele.

 

Běžný den začínal v osm hodin, kdy jsme chodili do stáje. Každý ošetřovatel měl přiděleného svého jezdce, kterému celý den připravoval koně, kterých bylo většinou pět až devět. V mezičase jsem chodila koně vodit, dávat je do výběhu nebo lonžovat. Dny tam ubíhaly opravdu velmi rychle.

 

Jakým jazykem jste ve stáji hovořili?

Ve stáji jsme mluvili anglicky, protože náš tým byl mezinárodní. Kromě mě tam byly ještě dvě holčiny z Anglie a jedna z Česka. Já sice umím i německy, ale bylo důležité, abychom se dorozumívali řečí, které budou rozumět všichni členové týmu. 

 

Vy jste se vrátila do České republiky kvůli škole, zůstala byste tam jinak?

Ano, vrátila jsem se kvůli studiu vysoké školy v Hradci Králové. Jinak bych tam asi zůstala. Dokonce mě odtamtud několikrát kontaktovali, jestli bych nemohla znovu přijet, ale bohužel se mi to už nehodilo, že buď bylo zrovna zkouškové období, nebo polovina sezony, kdy už jsem měla práci dohodnutou.

 

 

Kam pokračovala vaše cesta s koňmi po návratu z Rakouska?

Já jsem vlastně po návratu od Max-Theurerových s koňmi na půl roku ztratila kontakt, protože jsem jela do Německa na Erasmus. Když jsem se vrátila, pronajala jsem si koně a začala s ním závodit, takže na práci ošetřovatelky mi nezbýval čas. Nedlouho poté začaly různé vládní omezení kvůli koronaviru, tudíž závody byly v nedohlednu. Tak jsem si našla práci v Německu, těsně za hranicemi, což pro mě bylo velmi příjemné, neboť bydlím v Liberci. V Německu jsem se věnovala ježdění Shirských a teplokrevných koní, kteří byli primárně využívaní jako kočároví koně. Tam jsem trávila několik dní v týdnu od osmi do dvou hodin a jezdila jsem. Potom jsem se opět zaměřila na školu a jezdila rekreačně doma. 

 

V současnosti se opět věnuje práci ošetřovatelky, konkrétně vás je možné vidět po boku Kateřiny Bubákové. 

Ano, toto místo mi zařídila Zuzana Zelinková a jsem za to nesmírně vděčná. Práci pro rodinu Bubákových jsem si dala vedle školy na první místo. Ráda bych dále pokračovala ve studiu a k tomu jezdila pomáhat Kateřině Bubákové jak do domovské stáje, tak na závody.  Předtím jsem na hlavní pracovní poměr nějakou dobu prodávala v obchodě, ale to jsem moc nestíhala, tak jsem si musela srovnat priority. Teď mám dostatek času jak na školu, tak na svého koníčka, který mě současné i živí. 

 

Co si myslíte, že je pro práci profesionálního ošetřovatele nezbytné?

Určitě by měl umět alespoň jedním cizím jazykem, protože profesionální jezdci často jezdí na závody do zahraničí a na ošetřovali je, aby objednal seno, slámu, piliny a zařídil spoustu nezbytných věcí. Také by měl mít čisté věci i koně, to je potom i jeho vizitka. Například zaplétání se dá naučit, ale i to je pro mě součástí celkového dojmu toho koně. 

 

Co máte na práci ošetřovatelky nejraději a co vás naopak nebaví?

Nejraději mám závody jako takové. Moc se mi líbí, když připravím čistého a hezky upraveného koně, který pak podá dobrý výkon na parkuru. Často si ty koně na závodech hodně fotím. Také mám ráda uklizeno ve stáji. Naopak nerada vstávám brzy ráno.

 

Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna?

Ráda bych získala vysokoškolský titul a dále pokračovala ve studiu. Koně bych chtěla mít jako koníček, který je současně takovou brigádou. Po škole zatím žádné plány nemám, ale asi bych se nechtěla ošetřování věnovat úplně na full-time, spíš jako freelance ošetřovatelka. 

 

Foto: poskytla Kateřina Hellmichová