Ke koním se dostala, nyní převážně drezurní jezdkyně, trenérka a funkcionářka, Petra Svobodová díky své kamarádce v devíti letech, bylo to v roce 1989. Chodily v té době každou neděli do stáje pana Pachty v Jeníkově u Teplic, kde se za pomoc a něco dobrého pro koně vždy mohly svézt. Následoval mnoholetý jezdecký rozvoj a postupně se přidaly i jednotlivé federační funkce a provozování vlastního jezdeckého areálu. 

 

Jak postupně vznikalo spojení vás a koní a proč jste se rozhodla zůstat u tohoto sportu?

Do Jeníkova jsme docházely asi dva roky, pak přišla kamarádka s tím, že na druhé straně Teplic v Drahkově u pana Karlíka jsou také koně a že nabírají do jezdeckého oddílu.

Poté jsem asi rok chodila k soukromníkovi a o rok později jsem přešla do jezdeckého oddílu Bukovice u pana Knotka. Tam teprve přišlo nějaké přičichnutí ke sportovnímu jezdectví. Tenkrát nás měly na starost dvě trenérky: Šárka a Míša. V JK Bukovice jsem získala jezdeckou licenci. 

 

V roce 1998 jsem odešla s Gabrielou Salákovou, která si koupila právě z Bukovic klisnu Dafné, o kterou jsem se od hříbátka starala, do vesnice Úpořiny k panu Tošnerovi, kde jsem jí pomáhala s jejími koňmi a občas závodila i na koních pana Tošnera. JK Bukovice, který považuji za první mezník v mém životě s koňmi, ukončil svou činnost zhruba v roce 2002. 

 

Mezitím jsem začala o letních prázdninách jezdit pomáhat na agroturistickou farmu Vrchovany Martiny a Pavla Studničkových. Postupně jsem přestala jezdit v okolí Teplic a několik let jsem startovala na koních za Jezdeckou stáj Vrchovany – Obrok. V tomtéž roce jsem se potkala s Honzou Chýlem. Při spojení jezdeckých schopností a odborných znalostí Honzy a pracovitosti manželů Studničkových, kdy jsem pozorovala stále se rozrůstající jezdecký areál, mi najednou došlo, že bych chtěla jít podobnou cestou. Koupila jsem si od Studničků mého prvního koně – klisnu Catangu a začala pomalu skládat svůj sen, že se koňmi budu jednou živit. O zhruba deset let později se mi to povedlo.

 

Prošla jste tedy různými prostředími jezdeckého sportu. Ke které disciplíně jste měla nejblíže?

Po získání jezdecké licence jsem se věnovala parkuru až do roku 2014. Chodila jsem soutěže do stupně L**, občas nějakou postupku do 130 centimetrů, po roce 2005 převážně na svých koních. Nejvíce startů jsem měla s koňmi Catanga, Žeton a Gwyneth Calando.

V roce 2012 jsem začala s drezurou s koňmi Limetree Progressive Density, Gwyneth Calando a Žeton. V současné době startuji v drezuře hlavně s koňmi Spirita, Charming Boy a Copyright do stupně S. 

V roce 2007 jsem také startovala poprvé v disciplíně vytrvalost. Musela jsem si to vyzkoušet, protože už v tu dobu jsem uvažovala o licenci rozhodčího pro vytrvalost. Se svými svěřenci se věnuji i pony sportu na mistrovské úrovni a občas zkoušíme všestrannost.

 

 

Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti? 

V roce 1996 jsem obdržela jezdeckou licenci a startovala na svých prvních skokových závodech v soutěži stupně Z. Bylo to na kolbišti v Lounech s klisnou Delta. Parkur jsem absolvovala se čtyřmi trestnými body, protože jsem měla jednu neposlušnost na hnědém bulfinči, který byl součástí parkuru v Lounech dlouhá léta.

 

Pojďme si tedy shrnout důležitá místa vaší kariéry, v nichž jste mohla působit. 

V podstatě jsem prošla několika stájemi. Za zmínku stojí asi pouze areál ve Vrchovanech. Od roku 2008 jsem již byla „ve svém“ v Úpořinách, hned naproti našemu rodinnému domu. Zdejší stáje i pozemky, které využívám, nejsou v mém vlastnictví. Mám je v dlouhodobém pronájmu, to samé platí o přilehlé jízdárně.

 

Kdo vás zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti v průběhu celé kariéry?

Po celou dobu dělám to, co mě naplňuje, a to je myslím na mé kariéře to nejdůležitější. Určitě vděčím sama sobě, protože jenom má píle a mé odhodlání mě celý život někam posouvají. Nikdo jiný to za vás neudělá. Samozřejmě, že na té cestě vás někdo ovlivní, nasměruje a pomůže… 

 

Jezdecky jsem se začala rozvíjet až s mým působením ve Vrchovanech. Studničkovi měli každý rok spoustu koní na obsedání a v ježdění mi nechávali absolutně volnou ruku. Jezdecké zkušenosti jsem celý život získávala spíše sama, bez pravidelného trénování s trenéry. V rámci trénování ve Vrchovanech přišlo v roce 1996 náhodné setkání s Honzou Chýlem. Začala jsem svůj čas letních prázdnin dělit na čas strávený ve stájích v Zákupech u Honzy a ve Vrchovanech u Studničků. Byla to pro mě ta nejlepší škola. 

 

Jana Chýleho si od té doby velmi vážím a vždy jsem si ho cenila pro jeho erudovanost a komplexnost v oblasti jezdeckého sportu a chovu. Tento člověk v mém jezdeckém životě zahrál zásadní roli a vždy to tak doufám zůstane. Známe se s Honzou přes 27 let a troufám si říci, že se navzájem respektujeme a jsme ochotni si vždy navzájem pomoci. Zmiňuji to proto, že v dnešní uspěchané době se všeobecně špatnými vztahy mezi lidmi, jsem ráda, že někoho takového kolem sebe mám. 

V rámci drezurní práce mi občas pomáhá již od počátku mého zběhnutí k drezuře Lucka Marešová. 

 

Celý jezdecký život se snažím vzdělávat. Hodně čtu odbornou literaturu, koukám na tréninková videa. Nejcennější jsou pro mě texty MVDr. Norberta Záliše. Co se týká zahraničního sportu, sleduju práci převážně Ingrid Klimke. Je spousta autorů, jezdců a odborníků kolem koní a já se snažím vždy najít to, co dává smysl mně a odpovídá představám mojí práce s koňmi. Mým vzorem jsou hlavně lidé, kteří umí tento sport dělat s pokorou. Ale těch bohužel moc není.   

 

Můžete zmínit nějaké své nejdůležitější úspěchy?

Pro každého úspěch znamená zcela něco jiného. Pro mě to vždy byl dobře zajetý parkur nebo drezurní úloha. Zkrátka z toho musím mít dobrý pocit a nezáleží mi v podstatě na umístění, i když samozřejmě je to dobrá odměna. Celý život se mi stává, že výkon mnohdy dobrý nebyl, a přesto stál člověk na „bedně“.

 

Na které své koně vzpomínáte nejraději? Je některý z nich nejvíce výjimečný? 

Skoro každý kůň, na kterém jsem kdy startovala, mě něčemu naučil. V tom je krása tohoto sportu, každý kůň je jiný a vyžaduje odlišný přístup. Koně, kteří mě naučili asi nejvíc jsou samozřejmě mé dvě klisny. Moje skoková parťačka českého teplokrevníka Catanga (po hřebci Catango Z), která mě přenesla přes mnoho čistých a rychlých parkurů a určitě si ji z jejího šesti letého sportovního období velmi dobře pamatují severočeští kolegové. Ve své době velmi svéhlavá klisna dnes spokojeně učí děti v našem jezdeckém oddílu, a i ve svých dvaceti letech je plná elánu. Druhou klisnou tentokrát slovenského teplokrevníka je drezurní Spirita (po hřebci Rubicon), které je letos jedenáct let. Mám jí od jejích tří let a přesto, že mám spoustu zkušeností s mladými koňmi a vše si obsedám a připravuji sama, takhle speciálního koně jsem ještě nikdy nepotkala. Spirita je velmi svéhlavá rezavá kobyla se speciálním až někdy nestandardním, a hlavně nepředvídatelným chováním. Během jejího výcviku bylo spoustu slz a slepých uliček, prodávala jsem jí minimálně třikrát do měsíce. Nakonec jsem to vzala jako výzvu a nějak jsem se s tím poprala. Klisna má drezurní výkonnost S a zvládla se mnou i zkoušky na trenérskou licenci. Momentálně z důvodu zdravotních problémů, které si loni způsobila, čeká prvního potomka a pak bych se s ní chtěla opět vrátit do obdélníku.

 

 

Které další koně nyní vlastníte a co s nimi máte již za sebou? 

Vlastní koně mám už od roku 2005. Postupně se mi to pořád nějak rozrůstá, protože se okrajově zabývám i chovem. Občas se samozřejmě nějaký kůň prodá, ale nesu to velmi těžce, protože je mám jako své děti. Momentálně se to pohybuje v průměru okolo 16 koní. Letos se chystám závodit na čtyřech koních – osmiletý Copyright (po Cool Paradise) s výkonností S v drezuře, sedmiletý Charming Boy (po Chico´s Boy), který se letos do S chystá, čtyřletá Catch My Shadow (po Cool Paradise) a pětiletý hafling Apricot. Kromě valacha Apricota, jsou to vše koně mého chovu.

 

Jakým dalším aktivitám se v rámci jezdectví věnujete a jaká je vaše aktuální pozice v tomto prostředí? 

Provozuji jezdecký oddíl pro děti od dvanácti let, jezdeckou školičku pro děti od šesti let a v létě pořádáme několik příměstských táborů. Dále poskytuji výcvik jezdců a koní a nabízím možnost rekreačního ježdění. Jezdím i trénovat do cizích stájí nebo zájemci o trénink jezdí k nám. Dále se zabývám okrajově chovem, vlastním několik chovných klisen.

 

 

Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví?

Ne nadarmo se říká, chceš-li rozesmát Boha, svěř se mu se svými plány. 

Sportovní ambice nikdy nebyly žádné, vždy jsem jezdila hlavně pro radost a mám to tak do teď. S příchodem naší dcery Bereniky, jsem absolutně změnila svůj žebříček hodnot. Nic neplánuji, řeším den po dni. Jediné, co si opravdu přeji, je to, aby mi rodinná situace dovolila být s koňmi co nejdéle, ať už je mít doma, závodit nebo působit jako funkcionář na závodech. Jezdecké prostředí miluju a čím později o něj přijdu, tím lépe.

 

Foto: poskytla Petra Svobodová