V současné uspěchané době, je relaxace obecně opomíjená a podceňovaná, ačkoliv se o ní často mluví. Nikdo o její nutnosti v teorii nepochybuje, ale přitom ji prakticky nikdo skutečně systematicky do každodenního režimu sportovce nezařazuje. Tento fenomén se bohužel objevuje i v jezdectví. 

 

Je nezbytné, aby se jezdci nejen během přípravy na závody, ale i během samotných závodů, naučili odpočívat. Protože během regenerace tělo vylučuje odpadní látky a zároveň doplní potřebné zásoby enzymů, aby se mohl posílit imunitní systém.

 

Při jízdě na koni dochází k dynamickým změnám svalového napětí většiny posturálních svalů s frekvencí odpovídající rytmu pohybu koně. Kůň klade zvýšené nároky na koordinovanou práci zejména svalstva stehen, pletence pánevního a bederní oblasti. Končetinové svalstvo se uplatňuje při ovládání koně pomocí pomůcek. Ze svalstva dolních končetin jsou nejvíce namáhány adduktorové skupiny, flexory a extensory kolen při velkých změnách těžiště.

 

Mladí jezdci si většinou nestěžují na žádné problémy pohybového aparátu, jen občas dochází k přetížení právě velmi namáhaných tříselných vazů, adduktorů stehna, vzpřimovačů páteře, popřípadě natažení vazů v kotníku a koleni. Ale to většinou vyřeší jen zmírnění tréninku a vhodná masáž. Co se týče trupu, zad a horních končetin, tak se u jezdců obecně většinou vyskytuje vcelku dobré držení těla v důsledku vhodného tréninku.

 

 

Častá neschopnost dostatečně odpočívat je úzce spjatá s tím, že jsou sportovci mnohdy v časovém stresu, kdy pomyšlení na řízený odpočinek nebo zařazení nějakého relaxačního cvičení ani nepřichází v úvahu, protože by to jezdce v jeho představách o tréninku jen zdržovalo.  Je obvyklé, že ve fázi, která by měla být právě věnována jezdcovu odpočinku a vhodné fyzické a psychické relaxaci po tréninku nebo závodech, je ve skutečnosti tento čas zaplněný péčí o koně nebo přípravou na další trénink a závody.

 

Čas většiny výkonnostních jezdců je každý den beznadějně zaplněný až do pozdních večerních hodin. Je strukturovaný, řízený a plánovaný. Jezdci sice vědí, v kolik hodin vstávají, kdy by se měli připravovat, kdy budou startovat, ale po celou tu dobu se stresují z obavy z různých nepředvídatelných okolností, které by mohly během závodů nastat. Měli by proto plánovat i to, kdy a jak budou odpočívat a uvolňovat namáhanou tělesnou konstituci a psychiku.

 

Strukturovanost tréninku, využití času a výkonnost je u jezdců navíc podporována už od útlého věku. Neučí se ale, jak zodpovědně odpočívat a regenerovat tělo. Na dosahování co nejvyšší výkonnosti stojí v dnešní době nejen jezdecká společnost, ale i každodenní život mimo stáj. Nicméně měli bychom se zaměřit nejen na dosažení, ale i udržení vysoké výkonnosti. Protože nesmírně důležitou součástí jezdeckého úspěchu jsou i zkušenosti. A aby je mohl jezdec využít, musí si udržet dobrou fyzickou a psychickou kondici po dlouhou dobu. Aby nedocházelo u jezdců k tomu, co se říká například o baletních sólistech: Když jsem byl mladý, tak jsem mohl – ale nevěděl jsem jak. Teď, když jsem zralý, tak sice už vím jak – ale už nemohu. 

 

U jezdců parkurového skákání se dnes jako hlavní regenerační prostředek objevují vyjížďky do terénu, na kterých se jezdec příliš nenamáhá a spíše relaxuje v sedle. Houpavý pohyb mu uvolňuje zádové svalstvo i pletence dolních končetin. Jinak jezdci většinou vzhledem k časové náročnosti daného sportu žádné další pravidelné regenerační prostředky nepoužívají. S ohledem na specifickou formu zatížení by konkrétní minimální návrh regeneračních prostředků pro parkurového jezdci bylo zařadit jednou týdně bazén, aby došlo k celkovému uvolnění organismu. 

 

 

Jak už bylo zmíněno, konkrétně ve skokových disciplínách jsou nejpřetěžovanější tělesné partie: celková oblast zad, velké klouby, tedy kyčle, kolena, ramena, šlachy zápěstí a kotníků. S ohledem na udržení žádaného fyzického stavu sportovce by u většiny jezdců bylo potřeba zařadit do tréninkového programu plavání, které je jako kompenzace pro jezdce zvláště doporučováno. Zároveň je plavání vhodné i pro zlepšení kapacity plic. V jezdeckých sportech je stále ještě bohužel rozšířeno kuřáctví.

 

Všestrannost je považována za nejtěžší a nejnáročnější jezdeckou disciplínu. Proto je pro jezdce všestrannosti vhodné posilovat svou kondici a výdrž také například vytrvalostním běháním. Jako další doporučení lze jmenovat regeneraci v podobě cvičení na velkých míčích, alespoň jednou týdně, aby se zajistilo rozcvičení svalových spasmů v oblasti pletence dolních končetin, ale i šíje a zad.

 

Dále je doporučováno jednou týdně cvičení ve formě jógy nebo podobné tělesné aktivity za účelem uvolnění často velmi zkrácených a bolestivých svalů a šlach dolních končetin. Vzhledem k tomu, že parkurové jezdectví je časově velmi náročný sport, je velmi nepravděpodobné, že by měl jezdec na cvičení třikrát týdně navíc čas. Takže pokud by si každý jezdec alespoň jednou týdně zašel zaplavat a občas si doma u televize protáhl zkrácené zadní strany stehen a jejich adduktory a vzpřimovače páteře, tak se to dá brát jako úspěch naší osvěty.

 

V opačném případě musíme spoléhat na to, že jízda na koni se často ve formě hippoterapie sama doporučuje jako regenerační prostředek, a tedy že i pro jezdce to bude jednou nebo dvakrát týdně tento účinek mít. 

 

Bylo by určitě namístě, aby již trenéři dětí a juniorů kladli na regeneraci stejnou váhu, jako na výkonnostní trénink, a neopomíjeli důležitost relaxace. Jestliže se jezdci již od útlého věku nenaučí toto do svého tréninkového plánu zařazovat, v dospělosti se zaběhlý stereotyp mění těžko. 

 

Zdroj: MELICHNA, J. Fyziologie tělesné zátěže, MICKLEM, W. Příručka jízdy na koni, CHOUTKA, M., DOVALIL, J. Základy sportovního trénink

Foto: Leanjo de Koster