Fyzický stav a kondiční trénink jezdců je často podceňován. Co by do kondičního tréninku mělo patřit a jak by měla vypadat správná fyzická příprava s ohledem na nároky jezdeckého výkonu?
Jezdectví je velmi specifický sport. U většiny ostatních sportovních disciplín je konkrétní výkon sportovce z největší míry ovlivněn právě daným sportovcem, jeho momentální výkonností, psychickým rozpoložením a samozřejmě motivací. U parkurového skákání je tento jev o to složitější, že se do sportovního výkonu promítají všechny tyto faktory jak jezdce, tak jeho koně.
Kondiční trénink je charakterizován jako součást tréninkového procesu zaměřená zejména na rozvoj funkčního, pohybového a bioenergetického potenciálu jezdce, s ohledem na požadavky sportovního výkonu a samotné přípravy.
Zatímco v jiných sportovních disciplínách jsou sportovci vedeni, aby věnovali pozornost výhradně své kondici a zdravotnímu stavu, v jezdeckém sportu je většina pozornosti soustředěna pouze na koně. Každý jezdec si ale musí uvědomit, že nejen kondice jeho koně zaručí dobrý výsledek při soutěži. Nelze jistě popřít důležitost zdravotní péče o jezdecké partnery, ale je potřeba upozornit, že i zdravotní a fyzický stav jezdců je hoden pozornosti a péče. Je vhodné se tedy zamyslet, jak by měla taková správná fyzická příprava vypadat, s ohledem na nároky kladené na skokového jezdce.
Skokový jezdec by měl mít bez pochyb dostatečnou výdrž a vytrvalost, aby mohl bez problémů zvládnout fyzické nároky závodů. Celková připravenost, dostatečné protažení a uvolnění ztuhlých svalů je nezbytnou součástí začátku každého tréninku sportovce. Teprve v poslední době začínají někteří jezdci zařazovat kompenzační cvičení do svého tréninkového plánu.
Je důležité zmínit, že většina jezdců nevidí potřebu dalších pohybových cvičení kromě ježdění samotného, špičkový jezdec tráví totiž v sedle i více než 8 h denně. Tudíž nepociťuje potřebu dalšího pohybu.
V jezdeckém odvětví je běžné, že děti začínají „jezdit“ od nejútlejšího věku, v některých případech v podstatě ve věku batolecím, zejména v „jezdeckých“ rodinách. Obvyklý věk začínajících jezdců se pohybuje v rozmezí šesti až osmi let. Na českém trhu je jen velmi málo odborných publikací, které by pojednávaly o jezdeckém sportu z pohledu kondičního tréninku jezdce. Většina odborné literatury pohlíží na trénink parkurového jezdectví ze strany kondičního tréninku koně.
Pokud se rodiče rozhodnou, že se jejich dítě bude věnovat právě tomuto sportu, mělo by být pravidlem, aby dítě podstoupilo nějakou vstupní diagnostiku, zda vůbec má pro tento sport kondiční dispozice, a následně by mělo dojít k nastavení individuálního tréninkového plánu s ohledem na kompenzaci jeho slabších stránek. Základem by měla být i kontrola, zda se u jezdců neobjevuje svalová a výživová dysbalance, způsobená zanedbáním zdravého životního stylu, tj. kvalita spánku, výživy a kompenzačního cvičení.
V jezdeckém sportu jsou zapotřebí jak schopnosti koordinační, tak schopnosti kondiční. Ze schopností koordinačních je velmi důležitá schopnost rovnováhy, reakce, rytmu, orientační schopnost a schopnost rychlého přizpůsobování měnící se situací. Z kondičních schopností jde v parkurovém jezdectví zejména o uplatnění rychlé a vytrvalostní síly, komplexní a reakční rychlosti a krátkodobé vytrvalosti.
Ze struktury výkonu ve skokovém jezdectví je jasné, že nejsou vhodné metody, které nebudou mít za následek nárůst svalové hmoty, protože zvýšení hmotnosti je pro parkurového jezdce nevhodné a mohlo by mít za následek zhoršení sportovního výkonu. Dále musíme volit metody, které budou pozitivně ovlivňovat jezdcovu pohyblivost, hlavně v oblasti dolních končetin a pánve, kdy jezdec musí být schopný svým sedem v sedle a přiloženou holení naprosto dokonale kopírovat jak povrch, tak pohyb koně.
Musí se najít takové metody rozvoje pohyblivosti, které budou nejen jezdcovu pohyblivost v kolenních a hlezenních kloubech zvyšovat, ale také takové metody, které budou vazy v této oblasti zpevňovat.
Ze struktury sportovního výkonu v parkurovém jezdectví také vyplývá, že je nutný důsledný rozvoj koordinace. Pro tento aspekt kondičního tréninku se jeví stále jako nejvhodnější právě trénink v sedle, kdy dochází jak k rozvoji obecné koordinace, tak i k posílení cítění rytmu.
Pro volbu metod rozvoje vytrvalosti se zdá nejoptimálnější tyto metody kombinovat. Volí se jak metody rozvoje vytrvalosti v sedle, například distanční jízdy, tak metody kondičního tréninku atletického, jako je například kondiční běh či cvičení s vlastní vahou. Naopak posilování se stroji bez dohledu trenéra se nemusí ukázat vždy vhodné.
Trenér utvářející tréninkový plán se musí zaměřit na sportovcovy potřeby a předpoklady, na jeho silné a slabé stránky. Efektivní realizace kondičního tréninku vyžaduje vymezit co nejpřesněji jeho úkoly.
Za optimální proporce jezdce se považuje tělesná hmotnost u muže 70 až 90 kilogramů, u žen je toto rozmezí 50 až 70 kilogramů. Je to dáno mírou schopnosti jezdce zvládnout koně v závislosti na jeho velikosti. Pro ženy jsou vhodnější menší koně, protože ženy nejsou schopny vynaložit potřebné úsilí pro zvládnutí mohutnějších koní, pokud nemají dokonalou techniku, a od tohoto se odvíjí i závislost tělesné hmotnosti.
Optimální tělesná výška je od 160 až 185 centimetrů u obou pohlaví, při větší či menší postavě nejsou jezdci schopni zcela správně provést pomůcky holeněmi, protože není možné zachovat vyhovující poměr jezdcovy holeně a koňského boku. Délkové rozměry a poměry trupu a končetin jezdce by měly být vždy v dokonalém souladu s délkovými rozměry a poměry trupu, krku a končetin koně. Dle Melichy dosahují jezdci vrcholných drezurních a parkurových soutěží v průměru 28 let, 178 centimetrů výšky a 70,4 kil hmotnosti.
Na jaké svalové partie se zaměřit?
Mezi svalové partie vhodné k posílení se zdá nejvhodnější zahrnout adduktory stehen, trojhlavý sval lýtkový, hýžďové svaly, svaly mezilopatkové, dvojhlavý a trojhlavý sval pažní a flexory prstů a předloktí. Síla těchto svalů je pro parkurový sport rozhodující, ale znovu je nutné upozornit, že velký nárůst svalové hmoty je nežádoucí. Proto je důležité dosáhnout vhodného poměru mezi sílou svalu a jeho objemem.
Na rozvoj obratnostních schopností má hlavní vliv zdokonalování senzomotorických procesů. V parkurovém jezdectví je koordinace, nejen jezdce samotného, ale i koordinace jezdce v závislosti na pohybu koně, hlavním a určujícím faktorem kvality sportovního výkonu. Každý kůň má jiné chody a jinou osobitou techniku skoku, a proto i velmi kvalitní jezdec se musí každému koni plně přizpůsobit, odhadnout dopředu výšku skoku a rychlost odrazu a v návaznosti na to včas zareagovat změnou svého těžiště. Často se jedná o setiny vteřin mezi letem nad skokem a cvalem na další skok.
Proto by si měli jezdci uvědomit, že právě cílem kondičního tréninku je optimalizovat úroveň kondičních motorických schopností vzhledem k specifickým požadavkům sportovního výkonu a přípravy na jeho podávání – tedy, v případě jezdectví pomoci rozvinout sílu, vytrvalost, pohyblivost, koordinaci pohybů a smysl pro rovnováhu. A to je přesně to, co skokoví jezdci potřebují. Současně může kondiční trénink preventivně působit proti vzniku funkčních poruch a poškozování organizmu v důsledku tréninkového a soutěžního zatěžování.
Zdroj: Melicha, J. Fyziologie tělesné zátěže, Dovalil, J. Výkon a trénink ve sportu
Foto: FEI/Libby Law Photography
