David Broome. Jméno, které nejen ve Velké Británii zná každý fanoušek parkurového sportu. Broome je jednou z nejvýraznějších tváří ostrovního jezdectví od šedesátých až po osmdesátá léta minulého století. Má medaile z olympijských her a světových i evropských šampionátů. 

 

V parkurové reprezentaci zářil přes dvě desítky let, závodil v ní například po boku svého vrstevníka a známého bouřliváka Harveyho Smitha nebo dalších účastníků olympiád Malcolma Pyraha a Pat Smythe. Na sklonku reprezentačního působení se v týmu potkával s Johnem Whitakerem, Michaelem Whitakerem nebo Nickem Skeltonem, kteří jsou mladší.

 

Stál u zrodu IJRC, tedy Mezinárodního klubu parkurových jezdců, díky čemuž s podporou tehdejšího prezidenta Mezinárodní jezdecké federace FEI prince Philipa dostali jezdci významný prostor a slovo při důležitých rozhodnutích. Později pracoval jako šéf britské skokové asociace. 

 

 

David se narodil v roce 1940 do rodiny, kde měli koně a zvířata své místo. Jeho děda byl veterinář, táta Fred byl obchodník s koňmi, obchodoval hlavně s poníky. David tvrdí, že to, jak sedí v sedle na poníkovi je snad jeho úplně první vzpomínka vůbec.

 

„Táta mě na koně posazoval od dvou let. Používal takový postroj, a když ho pak později dal pryč, stal se ze mě žokej číslo jedna, obsedali jsme spolu poníky. Jenže to bylo tak časté a náročné, že jsem se rozhodl ukončit kariéru. To mi bylo pět let,“ vtipkuje David Broome v jednom starším vzpomínkovém rozhovoru. 

 

Rozhodnutí mu vydrželo naštěstí jen dva roky. Když mu bylo sedm, pořídil jeho otec poníka jménem Beauty, s kterým Davida začalo ježdění znovu bavit. Možná právě díky pony soutěžím a možnostem, které tátova práce začínajícímu jezdci dávala, se David dostal až na vrchol. Od mala byl zvyklý jezdit více různých koní. Běžně jezdil na závody s několika poníky. 

 

„Ti poníci měli každý hodnotu pár desítek liber, kolikrát jsem s nimi ale neudělal ani jednu chybu. Měli jsme jen jedno sedlo, takže to byla občas dost honička, když bylo třeba rychle přesedlat.“

 

 

S přechodem mezi seniory přišel první výrazný kůň. „V prvním roce mezi seniory jsem měl pár koní, které jezdil můj táta. A potom jsme z farmy odvedle koupili jednoho za šedesát liber. Jmenoval se Wildfire,“ popisuje David moment, který mu svým způsobem změnil život. 

 

Wildfire byl anglický plnokrevník stažený z všestrannosti. „Nikdy nezapomenu na první společné závody, kde jsme byli vyloučení kvůli zastavení na triplebaru. Jestli je překážka, která prověří, jestli kůň štycuje, byl to tenhle skok,“ vzpomíná jezdec. Jeho otec řekl, že má u něj Wildfire jen jednu další šanci. A on ji využil. Na dalších závodech startovali ve třech soutěžích a všechny tři vyhráli.

 

Kůň byl podle Davida hlavně hodně rychlý. „Jakmile jsme šli soutěž na čas, byl ve svém živlu. To on nastartoval moji kariéru. V roce 1959 to byl nejlepší skokový kůň v Británii. On mě dostal do olympijského družstva ještě dřív, než přišel Sunsalve.“

 

 

Sunsalve se k Davidovi dostal trochu kuriózním způsobem. Původně ho sedlala jiná úspěšná reprezentantka Pat Smythe. Vyhrála s ním dokonce tréninkové testovací závody týmu pro blížící se olympiádu v roce 1960 v Římě, David byl druhý. „Na cestě domů mi táta povídá: Pat dneska sice zvítězila, ale fungovat jim to spolu nebude. Znělo to dost divně, když něco takového řekne o dvojici, která právě něco vyhrála, ale táta byl pravý koňař, měl výborné oko a v tomto měl pravdu. Potom jsme jeli společně na závody do Wiesbadenu a Lucernu a Sunsalve s Pat nic nepředvedli.“

 

Olympijská komise britské federace shledala koně v podstatě nepoužitelným pro takovou akci, jako je olympiáda. Vrátila ho majiteli. Davidův otec se přes svou známou chovatelku poníků dostal k jeho majiteli a požádal ho, zda by jim ho nesvěřil. Dohodli se během jednoho šálku čaje. 

 

Jenže ani Davidovi to s ním nešlo ideálně. Na prvních závodech byl vyloučen v celkem nízké soutěži. Nakonec ale našli společnou řeč a nedlouho potom vyhráli v Hicksteadu King George V Gold Cup, tehdy nejcennější trofej, kterou lze na ostrovech získat.

 

Následovala olympiáda v Římě, kde vybojovali individuální bronz. Po vydařené sezoně získal David ocenění Nejlepšího sportovce roku v rámci Velké Británie napříč všemi sporty. Bylo mu tehdy pouhých dvacet let, což je v tomto sportu ještě kategorie mladých jezdců.

 

 

Těžko říct, který z koní, s nimiž David Broome závodil na nejvyšší úrovni, byl ten nejlepší. Za nejúspěšnějšího by se dal označit nejspíš Mr. Softee, s kterým získal v roce 1968 v Mexiku svůj druhý olympijský bronz. Také s ním dvakrát mezi jednotlivci ovládl mistrovství Evropy. Bylo to v letech 1967 a 1969 v Rotterdamu, respektive Hicksteadu. Vyhráli spolu rovněž King George V Gold Cup, který David mimochodem za kariéru získal šestkrát. 

 

Dalšími koňskými hvězdami byli Philco, Mr. Ross nebo Sportsman. Brit za svou kariéru posbíral dvě olympijské medaile, pět světových a sedm evropských. Individuální soutěž na mistrovství Evropy vyhrál třikrát, v roce 1970 se v La Baule stal mistrem světa mezi jednotlivci. V soutěžích Grand Prix slavil triumf opakovaně v Dublinu, Amsterdamu nebo Londýně. Má „skalp“ i ze světoznámé Velké ceny ve Spruce Meadows. Soutěží Světového poháru vyhrál celou řadu.

 

Za své zásluhy v oblasti sportu dostal několik státních ocenění. Co je pak neocenitelné z dnešního pohledu je jeho aktivita při vzniku IJRC. Mezinárodní klub parkurových jezdců vznikl proto, aby byli samotní jezdci blíž FEI a rozhodování v podstatných záležitostech. Vznik klubu podpořil princ Philip, tehdejší prezident FEI. Díky tomu se zástupci z řad předních jezdců dodnes účastní generálních zasedání, aby přednesli svůj pohled na projednávaná témata.

 

Na otázku, která závodiště jsou jeho oblíbená, odpovídá, že Dublin, Řím a hala Olympia v Londýně. V té se už závody Světového poháru pár let nejezdí, jinak ovšem Davidovy vzpomínky dál žijí na stále existujících kolbištích. A největší vzor? „Asi Harvey, tím, jak se vždy snažil podat co nejlepší výkon, nikdy nic nevzdal,“ jmenuje kolegu z reprezentace Harveyho Smitha.

 

V roce 2016 pro změnu obrovsky prožíval olympijský úspěch dalšího kolegy Nicka Skeltona, který v Riu získal ve skoro šedesáti letech zlato. Sám si mezi všemi medailemi, poháry a trofejemi cení překvapivě prvního místa při Novice šampionátu v roce 1966 ve Wembley. Tehdy závodil s koněm Top Of The Morning a jako jediný nechyboval. 

A jak hodnotí celou kariéru? „Jsem syn farmáře. Koně mě pomohli dostat se do světa. Měl jsem v mnoha ohledech štěstí. Potkal jsem Lorda Harrise, který mě od třiceti let podporoval. Měl jsem skvělé koně a prožil jsem krásné dny,“ říká jezdec, který na jaře letošního roku oslavil čtyřiaosmdesáté narozeniny.

 

Zdroj: World of Showjumping, FEI, Readly