Když Francouz Michel Robert získal v roce 1982 na parkurovém mistrovství světa v Dublinu dvě medaile, byl Henrikovi von Eckermannovi, aktuálně nejlepšímu jezdci planety, jeden rok. Světová dvojka a olympijský vítěz z Tokia Ben Maher ještě ani nebyl na světě a úřadující mistr Evropy Steve Guerdat se narodil zrovna, když zmíněný šampionát probíhal. 

 

A tihle tři se s Michelem Robertem pořád mohou potkat na opracovišti a na kolbišti. Jezdec, který letos na Štědrý den oslaví šestasedmdesáté narozeniny, sice už neskáče pětihvězdové soutěže, ale závodů CSI do třech hvězd se stále účastní.

 

 

Michel Robert se narodil v roce 1948 v Corbelinu, který leží v Rhonských Alpách na jihovýchodě Francie. Ve čtyřech letech jezdil na ovci, která měla dokonce i sedlo a uzdění. Sám jezdec ukazoval pro pobavení v jednom starším videorozhovoru fotografii z dětství, jak sedí na nauzděné ovci. Od pěti let začal jezdit na koni. 

 

Vztah ke koním si vybudoval díky tátovi, který byl venkovským lékařem a za svými pacienty jezdil s koňským povozem. Malý Michel ho často doprovázel a jak říká, tohle ho naučilo milovat vůni a zvuky koní a kontakt s nimi. „Podle mě, když jste s koněm přirozeně propojený, můžete navázat lásku a dokážete společně cokoliv,“ říká v jednom z rozhovorů pro Mezinárodní jezdeckou federaci FEI. 

 

Během kariéry potkal řadu lidí, od kterých se učil. V knize „The Secrets and Methods of a Great Champion“, kterou napsal, popisuje, jak pracoval jako ošetřovatel pro Jeana Sarrazina, místoval, krmil a jezdil patnáct i více koní denně, jak později spolupracoval s Marcelem Rozierem, Marcem de Balandou, Patrickem Le Rollandem, Danielem Biancamariem, Hansem Winklerem a drezurním expertem Christianem Forlinim.

 

 

Michel Robert se zpočátku věnoval všestrannosti, a to na takové úrovni, že byl v roce 1972 nominován na olympijské hry do Mnichova. Potom se ale rozhodl ke změně. „Byl jsem hodně citlivý na to, co se děje s koňmi. A všestrannosti mi tehdy přišla příliš náročná až tvrdá. Dnes už je ta disciplína docela jinde,“ vysvětluje jezdec, proč se kdysi zaměřil pouze na parkurové skákání.

 

I v tomto odvětví poměrně rychle stoupal vzhůru a deset let poté, co absolvoval olympiádu ve všestrannosti, vybojoval individuální bronz a týmové zlato na skokovém mistrovství světa v Dublinu. Bylo to s koněm Ideal de la Haye.

 

Výrazným koněm v jeho kariéře byl rovněž La Fayette. S tímto ryzákem si v osmdesátých letech vyjel další světový cenný kov. V roce 1986 s ním byl v Cáchách v družstvu, které bylo třetí. Také získal dvě stříbrné medaile v soutěži týmů na mistrovství Evropy. Poprvé to bylo v roce 1987 v St. Gallenu a potom o dva roky později v Rotterdamu. A v roce 1988 na olympiádě v Soulu opět francouzští skokani dosáhli na stupně vítězů, když brali bronz. Michel s La Fayettem byli u toho.

 

V devadesátých letech střídají valacha noví výborní svěřenci. S hnědákem jménem Nonix startoval na olympiádě v Barceloně 1992, kde opět Francouzi vystoupali na stupně vítězů, znovu na třetí místo. O rok později se stal v Gijonu vicemistrem Evropy v soutěži jednotlivců, a to v sedle klisny Sissi de la Lande, někdy také uváděnou pod sponzorským jménem jako Miss San Patrignano. S ní také bodoval při Světových jezdeckých hrách v Haagu v roce 1994, kde skončil druhý jako jednotlivec a stříbro získalo i družstvo.

 

Úspěšný byl francouzský hnědák Auleto, s nímž Michel Robert vyhrál v italském Bari Středomořské hry, což je šampionát určený pro sportovce ze zemí, které leží u Středozemního moře. Navíc s ním skončil v top 5 na mistrovství Evropy v Hicksteadu 1999. Deset let nato ovládl celou sérii Global Champions. Posledním velkým výsledkem Michela Roberta na FEI šampionátech je medaile z mistrovství Evropy, které proběhlo v roce 2011 v Madridu. S klisnou jménem Kellemoi de Pepita byl třináctý jako jednotlivec a druhý s týmem. Bylo mu už přes šedesát let.

 

 

Dva roky po posledním šampionátu se ve svých pětašedesáti Robert rozhodl, že ukončí kariéru a skutečně přestal závodit. Jenže vydržel dva roky a opět se vrátil do sedla. Už neskáče soutěže na úrovni čtyř nebo pěti hvězd. Ostatně bezchybných či vítězných jízd ve Velkých cenách a Pohárech národů má na svém kontě nepočítaně. Pořád ale startuje na mezinárodních mítincích CSI, a to až do 150 centimetrů. Čistě překonal stopadesátku naposled před pár týdny při CSI3* v Nancy. V kondici ho kromě koní udržuje jóga. Začal se jí intenzivně věnovat před deseti lety, kdy si zranil záda a lékaři mu řekli, že by měl přestat jezdit, s čímž se odmítl smířit.

 

V psychické pohodě ho zas udržuje jeho celoživotní filozofie. „Všechny naše slabosti, hendikepy, komplexy jsou většinou jen v naší hlavě. Každý může dělat pokroky,“ objasňuje svůj přístup. A když se ostatní jezdci podivují, co se chce sám Michel ještě učit, říká: „Den, kdy uznám, že moje ježdění je perfektní, to je den, který nikdy nepřijde.“

 

Rád předává své zkušenosti mladým jezdcům. „Miluji dávat. To je můj život. Chci pomáhat ostatním, můj táta byl lékař, máma byla zdravotní sestra. I oni pomáhali ostatním,“ prozrazuje. Rád také mluví s koňmi. „Mluvit s koňmi je magické. Když jsem jel poprvé parkur s Nenuphar Jacem, celou cestu jsem mu zpíval písničku. Bylo mi jedno, jestli mě rozhodčí uslyší. Bylo to důležité pro koně, uklidňovalo ho to. Zpívám koním docela často, ta písnička se jmenuje Connemara.“

 

Michel netrpí žádnou falešnou skromností. Není důvod, jeho přínos Francii v oblasti sportu byl oceněn i Řádem čestné legie. „Když se mám porovnat s ostatními? Vím, že jsem hodně dobrý,“ říká se smíchem ve starším podcastu. Dobrý je pořád, pořád umí zapsat nulu ve 145 nebo 150 centimetrech. V pětasedmdesáti letech…

 

Tady se můžete podívat, jak zvítězil ve stopadesátce při CSI4* v Bourg en Bresse 2021:

 

 

Zdroj: FEI, Wikipedie, Jumper News, Michel Robert