Během jezdeckých začátků se Kateřině Málkové věnoval hodně její dědeček, který s ní chodil na dlouhé procházky s poníkem na vodítku. Postupně se dopracovala až ke skákání parkurů. "Můj začátek jezdecké kariéry nebyl spojen s výhrami a sbíráním stužek, proto pro mě bylo těžší ze začátku vytrvat a nevzdat to," vzpomíná Kateřina.

 

Pocházíte z jezdecké rodiny, pohybovala jste se tedy ve stájích hned od narození. Vzpomenete si vůbec na svůj první okamžik v sedle?

 

Na svůj první okamžik v sedle si vůbec nevzpomínám. Byla jsem totiž tak malá, že jsem neuměla ještě ani chodit.

 

Jezdecký výcvik jste absolvovala už od útlého věku, nebo šlo na začátku spíše jen o takové vození?

 

Výcvik to snad ani nebyl. Chtěla jsem vždycky jezdit na koni jako taťka. Možná proto jsem i malinko přeskočila kategorii poníků a chtěla jsem jezdit na těch "velkých" koních jako on.

 

Byl pro vás taťka od malička hlavním vzorem?

 

Ano, samozřejmě. Kdo jiný by to mohl být.

 

 

Jak vzpomínáte na své začátky v sedle? Dělalo vám něco větší obtíže?

 

Při mých začátcích mi nejvíce času věnoval můj děda, který byl i velký obchodník. Věděl tedy, kde a kdo má jakého koně či poníka a díky němu jsem poníků vystřídala několik. Chodil se mnou na dlouhé procházky na vodítku a plynule jsem se jezdecky posouvala dál až ke skákání parkuru. Co se týká začátků na velkých koních, měla jsem úžasnou kobylku Fanču, na které jsem si složila ZZVJ a přede mnou i po mně ještě několik dalších jezdců. Od začátku jezdecké kariéry mě taťka nutil a učil jezdit tak, aby vše hezky vypadalo, dodržovala jsem počet cvalových skoků v distancích a podobně. Říkal mi, že úspěch se dostaví později. Tím pádem můj začátek kariéry nebyl spojen s výhrami a sbíráním stužek. Těžší pro mě bylo ze začátku vytrvat a nevzdat to. Myslím ovšem, že mě tento přístup dostal tam, kde momentálně jsem. Vyplatilo se vytrvat a nevzdat to.

 

Bála jste se někdy?

 

Jednou, při mé první sezoně, se mi moc nedařilo a já jsem pronesla, že se bojím. Od mého taťky mi bylo řečeno, že tohle už nikdy neřeknu a pojedu, i kdyby padaly trakaře. Zpětně to beru jako úsměvnou událost. Od té doby jsem na to už nikdy ani nepomyslela. Beru vše jako výzvu a novou zkušenost.

 

Jaké byly vaše úplně první závody?

 

Byla to jízda zručnosti na poníkovi Čertíkovi na Kvíčale. Pamatuji si, že mi nešla otevřít branka a museli mi s tím pomoct. Při obcválávání barelů jsem chtěla být nejrychlejší, hodně jsem poníka pobídla a on mě shodil. Prý nám to ale při jízdě slušelo. 

 

Kdo další byl pro vás v průběhu let jezdeckým vzorem?

 

Tak v České republice, kdo by neřekl Aleše Opatrného. Ze zahraničních jezdců je to Marcus Ehning.

 

Foto se svolením Kateřiny Málkové