Kristýna Schütte, za svobodna Mikulková, odcestovala před deseti lety na zkušenou do zahraničí. S manželem vybudovali stáj v německém Meppenu. V rozhovoru vzpomíná na jezdecké začátky u Pospíšilů. Od začátku bylo Kristýně jasné, že jezdectví bude dřina.

 

Vzpomínáte si ještě vůbec, kdy jste se poprvé setkala s koněm?

 

Úplně poprvé asi ve třech letech v Praze v cirkuse. Chodili v kruhovce dokola a já chtěla vždy na toho největšího, hlavně žádného poníka prý, vyprávěla má maminka.

 

Věnoval se jezdectví i někdo další z vaší rodiny?

 

Vůbec nikdo. Když mi pak bylo asi sedm, chodila jsem pomáhat k panu Hlaváčovi, kde se o mě starala Lenka Matunová. Doma jsem pak musela vždy při příchodu vše vysvléknout venku, aby to tam nesmrdělo po koních - tak asi taková koňská rodina jsme byli.

 

Jak tedy probíhaly první roky u koní s Lenkou?

 

Byla to sranda. Byla jsem dítě, jen jsem pomáhala a byla šťastná, že můžu být u koní. Navíc jsem to měla asi patnáct kroků z domu.

 

Čím vás vlastně koně tak nadchli? Neuvažovala jste i o jiném sportu?

 

Dělala jsem, myslím, snad všechny možné sporty. Děda chtěl, abych hrála tenis, tak jsem hrála. Moc mě to bavilo a docela mi to i šlo. Do toho jsem dělala také atletiku, rychlobruslení, tancování, basketbal, chtěla jsem hrát i hokej. Ale koně byli číslo jedna. Nevím proč, strašně dlouho jsem ani nejezdila, jen pomáhala.

 

Zůstala jste u nějakého sportu souběžně s jezdectvím? Třeba jako kompenzační cvičení.

 

Ne. Na nic jiného není čas. Potřebovala bych, aby měl den 42 hodin. Strašně ráda také kreslím, v rodině máme několik akademických malířů, ale ani na to mi nezbývá čas, bohužel.

 

To je tedy něco, jste takový renesanční člověk. Kdy se to u koní zlomilo a začala jste více jezdit?

 

Když jsem začala dojíždět na Dražice k rodině Pospíšilových, to byl životní obrat, kde jsem získala celoživotní zkušenosti, z nichž čerpám opravdu do teď. Škola života jak se sluší a patří.

 

Získala jste tam možnost cíleného sportovního výcviku?

 

Ano, měla jsem tu možnost udělat si na nejlepším koni, co Šárka Pospíšilová měla, Granadě, zkoušky základního výcviku a začít jezdit po malých závodech.

 

Od začátku jste tedy směřovala ke skokovému ježdění?

 

Ano, drezura pro mě vůbec nepřipadala v úvahu, málo adrenalinu.

 

Musela jste vůbec někdy bojovat se strachem?

 

Ne, nikdy. Na první vyjížďce jsem dokonce čtyřikrát spadla, a když jsem na něj popáté nalézala, říkala jsem si, že jestli spadnu znovu, jsem asi pěknej mongol. Vlastně jsem asi byla totální antitalent na ježdění, při prvním cválání jsem vytírala sedlo zepředu dozadu, a na prvních závodech jsem taky spadla. Prostě mi bylo už tenkrát jasné, že to pro mě bude dřina.

 

To ovšem dost napovídá, že se jen tak nevzdáváte. Jaký byl pro vás pocit poprvé se podívat do vyšších soutěží?

 

Jsem narozená ve znamení raka, což znamená, že mé cíle jsou neomezené a já pořád sním o něčem lepším. Takže jsem byla nesmírně motivovaná a nadšená, že tyto soutěže můžu jezdit.

 

Vzpomenete si na nějaký zážitek z vašich začátků, který vám utkvěl v hlavě?

 

Spoustu. Když jsem například jela na moje první závody, valach, kterého jsem jezdila, nechtěl jít na auto a utekl nám na pole. Celá zpocená jsem už začala počítat s tím, že na žádné závody nepojedu. Nakonec jsme ovšem přece jen vyjeli. A určitě nikdy nezapomenu na skládání sena a slámy z pole do stodoly každé léto. To už mládež dnes vůbec nezná a je to škoda.

 

Ještě mi na závěř prozraďte, kdo byl pro vás největším vzorem a učitelem?

 

Nejlepším učitelem mi byla určitě paní Pospíšilová, nedala mi nic zadarmo a naučila mě věci, které se v knížkách nenajdou. Vzorem pro mě byl Jiří Skřivan. Líbilo se mi, jak lehce jezdil i temperamentní koně.

 

Foto se svolením Kristýny Schütte