Láska ke koním se u Magdolny Erdélyi objevila už od narození. Jako dítě se jednoho dne vydala na parkurové závody, bylo to prvního května a závody se konaly v jejím rodném městě Gödöllő, v Maďarsku. „Stala se z toho jakási tradice, na níž jsem čekala celý rok. Členové mojí nejezdecké rodiny si vždy museli udělat časový rozvrh, aby se se mnou na závodech vystřídali, jelikož jsem tam chtěla trávit opravdu celý den. Vím, že jsem se ptala jezdců na opracovišti, jestli se můžu také posadit na jejich koně,“ zavzpomínala na své první momenty u koní Magdolna. 

 

Máte za sebou také nějaké sportovní jezdecké zkušenosti? Kdo vás přivedl k tomuto sportu?

Na koních jsem začala jezdit, když mi bylo asi devět let, a to především z vlastní iniciativy. Moje rodina si mohla dovolit platit jednu lekci týdně v místní jezdecké škole. Od dvanácti let jsem poté vypomáhala ve stáji a odpracovávala si další jezdecké hodiny. Následně jsem se mohla stát členkou Národní jezdecké školy v Budapešti, což mi umožnilo účastnit se parkurových soutěží až do 130 centimetrů. Sbírala jsem v té době hezká umístění na národní úrovni. 

 

Proč jste se rozhodla začít svou kariéru jako parkurová stavitelka? Od koho jste se mohla učit a kdo byl vaším mentorem ve vašich začátcích?

Po nástupu na ekonomickou univerzitu a získání zdravého rozumu jsem si v devatenácti letech uvědomila, že to v sedle nedotáhnu až na olympiádu a závodění není moje životní náplň. Mým největším učitelem byl rozhodně Frank Rothenberger. Byla jsem dokonce zaměstnána jako konstruktér překážek v jeho společnosti. Navrhovala jsem většinu překážek pro Světové jezdecké hry v Cáchách v roce 2006 a také pro finále Světového poháru v Kuala Lumpur. Působila jsem jako jeho asistentka při stavbě parkurů téměř na každých závodech v průběhu celého roku. Toto přišlo v mé kariéře velmi brzy a silně to ovlivnilo můj styl stavby a moji mentalitu. Dále jsem získávala zkušenosti od Roba Jansena a Louise Konincxe z Holandska. Uliano Vezzani také formoval můj styl stavby kurzů během našich společných let v Šamoríně. Nedávno jsem měla šanci asistovat olympijskému staviteli Santiagu Varelovi v Praze, byla jsem nadšená z jeho mimořádně efektivního a jedinečného způsobu využití prostoru v kolbišti.

 

Jaké kategorie a úrovně jste na této pozici dosáhla a závody jaké obtížnosti můžete nyní stavět?

Jsem stavitelka parkurů FEI úrovně 3, což znamená, že mohu stavět pětihvězdičkové parkurové závody. Mám za sebou již zkušenosti se stavbou a tvorbou tratí při tří a čtyřhvězdičkových soutěžích. Každý rok stavím jeden nebo dva světové poháry, několik mezinárodních podniků a národní mistrovství ve třech až čtyřech zemích.

 

 

Co by podle vás měl dobrý designér kurzu zvládat a v čem musí být dobrý?

Myslím si, že jeden z požadavků na každého designéra kurzu je plánovat a budovat snadno a plynule kurzy vyhovující každé úrovni jezdců a koní. Na mezinárodní úrovni je nesmírně důležitá komunikace a spolupráce se všemi zúčastněnými lidmi a správné vedení vašeho týmu.

Rovněž považuji za důležité být nezávislý na jezdcích, ale zároveň s nimi zachovávat dobrý vztah. Tvořím kurzy, které poskytují stejné šance pro všechny, což vyžaduje, abych nikoho nijak zvlášť neupřednostňovala. Na druhou stranu musím poslouchat zpětné vazby od jezdců a snažit se je filtrovat neutrálně. V průběhu své jízdy zažívají to, co jsem měla při stavbě kurzu na mysli, takže ve výsledku pracujeme společně. Mojí hlavní úlohou je budovat jejich důvěru v mé kurzy.

 

Která zajímavá místa jste jako stavitelka parkurů navštívila a kde se vám líbilo nejvíce?

Mám opravdu veliké množství vzpomínek. Například mám moc ráda jezdecké události pořádané v Turecku. Nejemotivnější pro mě byl můj debut na Světovém poháru v budapešťské sportovní aréně v roce 2013. Nejexotičtějším výletem zase byl izraelský národní šampionát v roce 2019 a mým nejnáročnějším počinem byly jezdecké závody v Kyjevě v roce 2020, které byly zorganizovány za pouhé tři týdny. Musím také zmínit finále Českého skokového poháru v roce 2019 v Martinicích, což byla má první zkušenost se soutěží se střídáním koní ve finále a i to pro mě bylo nesmírně emotivní. 

 

Jak jste se vlastně dostala do České republiky, jakožto stavitelka parkurů? Líbí se vám práce v českých jezdeckých areálech a kterých akcí u nás se účastníte?

V roce 2018 hledal Jiří Hruška designéra kurzu a Radovan Šalek mu poradil, aby do Opavy pozval mě. Od té doby začalo přicházet více nabídek. Aleš Suchánek mě oslovil pro tvorbu parkurů v Martinicích a později mě Markéta Šveňková pozvala do Velké Chuchle. Každý rok stavím v České republice několik kol Českého skokového poháru. Letos mám prozatím potvrzenou účast při martinickém tradičním Memoriálu Jana Papouška a závěru chuchelské parkurové túry v podobě Ceny Eliota. Mám velmi ráda české jezdecké sportovní události, protože místa konání jsou vždy profesionální a týmy rozhodčích a stavitelů jsou fantastické. Myslím, že si jsme velice blízcí v naší mentalitě.

 

Kam byste se chtěla v této práci dále posunout? Jaké jsou vaše další cíle a plány?

Můžu říct, že ve svých čtyřiceti letech mám nyní za sebou spoustu dobrých zkušeností. Po téměř osmnácti letech získávání znalostí v tomto oboru na sobě chci i nadále pracovat, chci se pořád zlepšovat a být zkrátka dobrá. V těchto dobách je těžké plánovat a mým cílem je v tuto chvíli pokračovat dál a přizpůsobovat se změnám. To zároveň přeji i všem ostatním ve sportu, který máme všichni tak rádi. 

 

Foto: Chris Tanczos, lovasfoto.hu, Iván Kovács, Miklós Lakatos, Czech Equestrian Team / poskytla Magdolna Erdélyi