Anna Lani Novak se dostala do kontaktu s koňmi, když jí bylo šest let. „Poprvé jsem seděla na koni na statku Barochov, jenž se nachází kousek od našeho domu. Tátu napadlo, že bych mohla mít poníka a jezdit s ním po loukách, a tak jsme jednoho pořídili. Ze začátku jsem neměla žádné sportovní ambice, takže poník byl později dost překvapen, když jsem ho začala nutit skákat přes kavalety. Po prvních skocích jsem prý už o ničem jiném nemluvila,“ zavzpomínala v úvodu rozhovoru nadějná parkurová jezdkyně.

Vyzkoušela jste i jinou jezdeckou disciplínu než parkurové skákání, kterému se aktivně věnujete?

Jediný trenér na Barochově byl zaměřený na western, takže jsem pár lekcí absolvovala v tomto stylu. Nicméně po vyzkoušení skoků jsem změnila okamžitě názor a bylo jasné, že to bude můj sport. Drezuru také považuji za důležitou ve skokovém sportu, ale závodně jsem ji absolvovala pouze na ponících.

Kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody? S jakými koňmi to bylo?

Upřímně si nepamatuji, jestli to byly Heroutice nebo Opřetice, ale bylo to v roce 2012 na poničce Pepi. Na výsledek si také už nepamatuji, ale asi to nebyla žádná sláva. Vím, že mě to moc bavilo, a tak jsme pořídili ještě většího zkušeného poníka Cardu a v roce 2013 jsem absolvovala mistrovství České republiky. S Pepi jsem byla pátá v Šampionátu nadějí a s Cardou v první desítce v kategorii 8 - 12 let na pony kategorie B.

ČTĚTE TAKÉ: O koně jsem měla zájem skoro od narození, říká Nikola Egrová

Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhla?

Nepocházím z jezdecké rodiny, tudíž mé začátky byly hodně ve stylu „pokus omyl“, což doprovázelo nekonečné hledání vyhovujícího trenéra. Všechno nabralo správný směr až s mým přechodem do Mariánovic, kde se mě ujala Katka Vašáková. Ta mi ukázala tu správnou cestu a odnaučila získané zlozvyky. Jezdila jsem spíše citem, jako indián, ale s obrovskou touhou vítězit. Díky Katce jsem se naučila závodit, podařilo se mi vyhrát dvakrát mistrovství republiky v kategorii dětí. Dokonce jsme společně vyrazily na mistrovství Evropy do Irska. Katce tedy vděčím za mnohé, co pro mě udělala. Dále musím zmínit Marka Javorského, s nímž jsem začala trénovat po přestěhování koní do Záhořan v roce 2018. Marek mě jezdecky velmi posunul, dal mi klid a důvěru do vyšších parkurů. Letos se nám podařilo stabilizovat se na úrovni ST** a vyvrcholilo to ziskem druhého místa na mistrovství České republiky v kategorii starších juniorů.

Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte?

Mohlo to být okolo 25 koní. Nejraději z nich vzpomínám na poníka Midnight Sun a z velkých koní pak určitě na Tavetu HS a Lollu Trench.

Který z nich byl tím nejvíce výjimečným?

Pro mě byla naprosto výjimečná Taveta, kterou stále máme. Byla pro mě osudová, bláznivá, nevyzpytatelná, ale nesmírně rychlá, opatrná a schopná skokanka. Sedly jsme si od prvního parkuru a nebojím se říct, že jsme byly pár sezon prakticky neporazitelné. Vyhrávaly jsme i na mezinárodní úrovni a takovým vrcholem pro nás bylo čtvrté místo v prvním kole mistrovství Evropy v roce 2016.

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry?

Je evidentní, že jezdectví nabírá na popularitě. Točí se v něm mnohem více peněz, objevuje se tu spousta kvalitních koní a staví se nové areály. Je vidět i posun v kategorii dětí a juniorů. O takových podmínkách se jezdcům před patnácti lety ani nesnilo. Všichni víme, že jezdectví je hodně o penězích a držet se na vrcholu na mezinárodní úrovni je bez dostatečných zdrojů prakticky nemožné. Na republikové úrovni to je trochu jednodušší. Je asi dobré uvědomit si své limity, ať už jezdecké nebo finanční a tomu nastavit své cíle, aby člověk nebyl zklamán. Přece jen to všichni děláme pro zábavu. 

NEPŘEHLÉDNĚTE: Kateřina Tomanová: S trémou bojuji stále, snažím si ji nepřipouštět

Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích, o čem jste snila, a jak se tyto cíle postupem času měnily?

Musím přiznat, že v mém případě asi úspěchy předběhly sny. Dvě zlaté mistrovské medaile při zahájení kariéry pro mě nastavily laťku dost vysoko, ale cílem bylo určitě dostat se na mistrovství Evropy, což se nám alespoň jednou povedlo. Postupem času se sny o medailích spíše měnily v touhu po vyšších parkurech a momentálně budu ráda, když se mi bude dařit v kategorii U25. Cíle si snažím stanovovat reálně a chci z toho sportu mít radost i nadále.

Foto archiv jezdkyně