Koně fascinovali Zuzanu Ciganovou odmalička. Urputně se snažila najít místo, kde by se mohla začít učit jezdit na koni, ale všude to bylo možné až od dvanácti let. „Nakonec mě v deseti letech přijali na jízdárnu v Malenovicích, kde jsem prožila krásné jezdecké začátky pod vedením manželů Kunderových. Ty úplně první jezdecké momenty proběhly už na mém plyšovém houpacím koni. Poté to bylo vodění na všech možných akcích a od té doby jsou koně nedílnou součástí mého života. Přinesli mi mnoho štěstí, úžasnou práci, skvělého manžela, kamarády, relax a celkově velmi šťastný život,“ říká Zuzana v úvodu rozhovoru. 

 

Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla? 

Věnuji se parkurovému skákání a absolvovala jsem parkury do 145 centimetrů. V dnešní době je stále komplikovanější sehnat koně do vyššího sportu. V minulém roce jsem měla parťáka do vyšších parkurů a teď čekám, co ukáží moji mladí svěřenci.

 

Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti? Který kůň s vámi překonal vaši první oficiální soutěž a kde k tomu došlo? 

Prvním sportovním koněm a naší rodinnou srdeční záležitostí byla klisna Aquilla, ale nikdo ji neřekne jinak než paní Aki. S tou jsme společně s mým bratrem Martinem absolvovali první závody v naší původní domovské stáji v jezdeckém klubu Baník Ostrava. V současné době již působím na Slovensku, ale i přes to stále reprezentuji a jezdím za ostravský jezdecký klub Baník. 

 

Máte za sebou i nějaké zahraniční stáže a jiné pracovní zkušenosti spojené s jezdeckým sportem? 

Co se týče mého ježdění, tak je to opravdu jen koníček, nicméně jezdeckému sportu se věnuji nyní také profesně. Už při studiích jsem absolvovala stáž ve Wellingtonu na Floridě, kde jsem působila v oblasti marketingu a poté začala pracovat ve slovenském Šamoríně jako organizátor mnoha mezinárodních závodů, například Mistrovství Evropy dětí, juniorů a mladých jezdců nebo CSIO5* Longines FEI Nations Cup. Právě v Šamoríně jsem měla to štěstí potkat sportovního ředitele Denise Monticola, s nímž v současné době úzce spolupracuji na projektech nejen v Šamoríně, ale také v rámci závodů v Saint Tropez. Od letošního roku se i částečně podílím na sérii Global Champions Tour a závodech v holandském Valkenswaardu. Mimo jiné si také velmi cením skvělé spolupráce s Markétou Šveňkovou při mezinárodních závodech v Praze. 

 

Máte i nějaké zajímavé příhody ze své práce? 

Určitě se jich najde nespočet. Tím, že organizuji závody na různých místech a kontinentech, tak každá akce má svá specifika. Například na závodech v Doha jsem vůbec nesměla komunikovat s některými lidmi a měla jsem na to přiděleného asistenta. Také jsem nemohla nic předávat mužům přímo z ruky do ruky, což některé situace poněkud komplikovalo. Velmi specifický byl můj příjezd na Světové jezdecké hry v Tryonu, kde ještě necelý měsíc před závody nebyla dobudovaná jednotlivá závodiště, sociální zázemí a hotely a my jsme tam v té době pomáhali s úklidem po stavebních pracích a sbírali odpadky. Je pravda, že Global Champions Tour v Saint Tropez vznikne na parkovišti u pláže během dvou týdnů a je to celé naprosto precizní, ale v Tryonu tomu tak nebylo. Poté jsou to různé úsměvné příhody z dekorování, kdy šampaňské nejde otevřít a musí se použít vývrtka, nebo naopak začnou lahve samovolně střílet, když jezdci teprve nastupují na pódium. Zažila jsem třeba i rozkopnutý vůz značky McLaren v rámci dekorování. Člověk prostě musí zachovat usměvavou tvář a předstírat, že je všechno v naprostém pořádku. 

 

 

Kdo vás poté dále zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti? Komu nejvíce vděčíte za to, čeho jste v jezdeckém sportu dosáhla? 

Myslím, že po té sportovní jezdecké stránce jsem toho zase tolik nedokázala, ale i to málo byla velká dřina. Hlavně ze strany pana Pavla Hudečka, jenž se mi v podstatě věnuje dodnes a ze strany rodičů. Ti obětovali své peníze a volný čas sportu a zvířatům, kterým ze začátku vůbec nerozuměli a vůbec nechápali proč to vlastně s bráchou děláme. Další lidé, kteří ovlivnili mou kariéru, byli manželé Kunderovi, Katka Veselovská a Jirka Zwinger. V současné době mě i mé koně udržuje ve formě můj manžel Ján Cigan, díky němuž jsem dokázala skloubit kariéru, sport a teď snad i mateřství. Co se profesní stránky týče, tak Šamorín mi dal obrovskou příležitost a cenné zkušenosti. Nejvíce v tomto ohledu vděčím jednoznačně manželům Denisovi a Sáře Monticolo.

 

Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce? 

První můj větší úspěch bylo vybojované první a třetí místo na oblastním mistrovství v mé druhé sportovní sezóně, toho jsem si tenkrát opravdu považovala. Poté mě vždy potěšilo dobře absolvované mistrovství České republiky, vážím si i svých vítězství v Májové ceně a samozřejmě vítězství ve Velké ceně Ostravy, jež měla vždy neopakovatelnou atmosféru. 

 

Na které své koně vzpomínáte nejraději?

Je tady více koní, kteří mají místo v mém srdci a nikdy na ně nezapomenu, ale budu jmenovat jen dva osudové. Můj první kůň paní Aki, ta to vše nastartovala a společně s ní jsem vyhrála velikou spoustu parkurů. Tím druhým je bezpochyby velmi speciální Sandino, s nímž jsem nasbírala nejvíce úspěchů ze všech mých koní, a nejen z toho důvodu jsem odhodlána mu i nadále věnovat prvotřídní péči při jeho zasloužené důchodové etapě žiota. 

  

Jakým dalším aktivitám jste se v rámci jezdectví věnovala a jaká je vaše aktuální pozice v tomto prostředí? 

Momentálně se nejvíce věnuji organizaci závodů po celém světě. Jsem také rozhodčí a mezinárodní steward, ale na to mi bohužel vůbec v této době nezbývá čas. Občas jsem také jezdec, ošetřovatel a manažer, takže vidím celé jezdecké dění z více stran, což mi pomáhá při mé hlavní aktivitě, tedy organizaci mezinárodních závodů.

 

Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví? 

Asi jako každé dítě jsem snila o olympijské účasti. Tuto ambici jsem však brzy opustila a přišlo více reálné mistrovství České republiky a Velké ceny, čehož se mi následně celkem povedlo dosáhnout. Já mám tu nevýhodu, že v současné době sleduji z blízka opravdu tu nejvyšší úroveň jezdeckého sportu a ty mé vlastní ambice to samozřejmě trochu ovlivňuje. Ale na druhou stranu mám tu obrovskou výhodu, že mě práce s koňmi neuvěřitelně baví, a proto pro mě není zase tak důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

 

Foto: Zenon Kisza, Michaela Zatloukalová / poskytla se svolením Zuzana Ciganová