Mladá drezurní jezdkyně Eliška Skřivanová se narodila do jezdecké rodiny, a tak se kolem koní točí odmalička. Krom jezdectví vyzkoušela i jiné sporty, třeba tenis či fotbal, koně ovšem bezkonkurenčně vyhráli.

 

Vzpomínáte si ještě na vaše první svezení na koňském hřbetě?

 

Mé úplně první svezení si nepamatuji. Narodila jsem se do koňské rodiny a myslím, že jsem s mamkou jela z porodnice přímo do stáje. Jezdit pravidelně jsem začala kolem mých šesti let. Tehdy jsem začínala mít pravidelné tréninky s mou tetou Mirkou Skřivanovou, ale dlouhou dobu jsem jezdila pouze na lonži pod jejím dohledem.

 

Zkusila jste i jiné sporty či koníčky?

 

Jako malá jsem vystřídala spoustu sportů. Zkoušela jsem tenis, který mi dokonce i docela šel! Ale také fotbal, který mi ukázal, že mám zůstat u koní.

 

Co pro vás bylo v začátcích nejtěžší?

 

Jako malá jsem bojovala spíš s tím, že všechny různé dečky a věci pro koně, které mamka kupovala, byly pro mého staršího bráchu, a ne pro mě.

 

Musela jste někdy bojovat se strachem?

 

Celá má rodina se věnuje parkuru. To byl čas, kdy jsem bojovala se strachem. Skákat mě bavilo, ale do vyšších parkurů jsem se nikdy kvůli strachu nedostala. Proto jsem se začala věnovat drezuře, která mě nakonec velmi rychle chytla.

 

Jak vzpomínáte na zkoušky základního výcviku jezdce a první závody?

 

Na ZZVJ jsem se připravovala s mojí mamkou pomalu jako na maturitu, ale nakonec to zvládla s prstem v nose. První závody si moc nepamatuji, ale rozhodně to bylo s mým prvním poníkem Montym.

 

Kdo byl pro vás v začátcích největším vzorem a kdo jím je dnes?

 

Mým vzorem v dětství byla rozhodně moje babička, ke které vzhlížím dodnes, i když už tu s námi není. Ale ze všeho nejvíc vzhlížím ke svým rodičům, kteří to se mnou nemají vůbec lehké, a přesto mě podporují. Jsem jim za to moc vděčná. Mamka se do koňské rodiny nenarodila, ale zato jako malá dělala vše proto, aby ve stáji mohla být. Každým dnem mi ukazuje, že co si nevydřu, to nemám. Taťka se do koňské rodiny narodil, dlouhou dobu se věnoval parkuru. Dělá mi radost, že už po deseti letech, co se drezuře věnuju, jí začíná rozumět.

 

Kdo vás nejvíce naučil?

 

Nejvíce mě naučila moje mamka společně s tetou. Teta mě doprovázela v těch velkých začátcích, mamka pak od té doby, co jsme pořídili mého prvního poníka, až do teď.

 

Utkvěl vám v paměti nějaký zážitek z vašich jezdeckých začátků, který by stál za zmínku?

 

Začátky na Suché byly prostě krásné a moc ráda na ně vzpomínám. Zážitků bylo nespočet! Měli jsme skvělou partu okolo koní, ale vybrat jeden je těžké.

 

Foto se svolením Elišky Skřivanové