Pravidelný dostihový provoz na vídeňském závodišti Freudenau je už jen vzpomínkou. Pětinásobná šampionka rakouských amatérů Hana Juránková však kolem nádherných historických tribun projíždí denně. Dcera trenéra Petra Juránka žije ve Vídni a působí na historickém závodišti u trenéra Markuse Geislera.

 

Přestože jsme ji v minulosti viděli i na českých drahách, v posledních sezonách především cestovala po světě se seriálem Fegentri. V mistrovství světa amatérských jezdkyň má na kontě titul vicešampionky a vítězství v destinacích jako Svatý Mořic, Bro Park nebo Dauhá.

 

 

Jak se mám v době koronakrize

 

Pro nás se toho zase tolik nezměnilo, nadále normálně fungujeme a cestujeme na dostihy do zahraničí. Pracuji jako asistentka Markuse Geislera a k tomu ještě studuji. Po letech jsem se rozhodla dodělat si magisterské studium personalistiky a můj koníček se zároveň stal mou prací.

 

Jsme jediná dostihová stáj ve Freudenau, zbylí rakouští trenéři působí v Ebreichsdorfu a nemají tolik koní. Tréninkové středisko máme pro sebe a zdejší podmínky jsou parádní. Máme dvě výborné pískové dráhy na 2200 a 1300 metrů, udržované jenom pro našich dvacet koní. Dotáhli jsme to dokonce tak daleko, že nám majitelé vybudovali 60 kilometrů od Vídně ještě pre-tréninkové středisko, kde jsou kopečky a malý hřebčín. Investovali do dobrých plemeníků a klisen, takže je určitě na co se těšit v dalších letech. Vzhledem k současné situaci rakouského turfu je to malý zázrak.

 

Jsme taková rodina, naše stáj sdružuje různé lidi od chovatelů s dlouhou praxí až po syndikáty s úplně novými zájemci. Máme jednoho klienta z Číny, donedávna tady byl i australský majitel. Je to zajímavý mix. Naši majitelé rádi jezdí do Francie, v prosinci jsme v Lyonu la Soie slavili naše první tamní vítězství s Hadewinem. Toho si majitel sám odchoval, o to větší radost to byla.

 

 

Moje začátky u koní

 

Táta a máma se pohybovali kolem dostihových koní, takže jsem se do tohoto prostředí prakticky narodila. Ani jsem nic jiného neznala a odmalička jsem chtěla jezdit. Začínala jsem klasicky na poníkovi, který mě každý den shazoval. Táta se mi zpočátku snažil koně vymluvit, tak mě vzal na takový třídenní výlet v sedle a myslel si, že mě tím odradí. Jenže ono to mělo opačný efekt. Tenkrát pracoval ve Freudenau u trenéra Emmericha Schweigerta.

 

Já jsem v té době dělala školu a do Česka mě to zpátky moc netáhlo. I když na tátovi strašně visím, zůstala jsem s mámou ve Vídni. Mám český pas, žiju v Rakousku a to jsem také reprezentovala ve Fegentri. Od dětství jsem cestovala po světě a beru to tak, že všichni jsme v Evropě a je vcelku jedno, v které zemi kdo zrovna žije.

 

 

Největší dostihový zážitek

 

Určitě to byla všechna vítězství ve Fegentri. To první se odehrálo v Kataru, což mě hned na začátku katapultovalo nahoru. Pak jsem se podívala do Ameriky, což bylo hodně zajímavé, a přišly další krásné výsledky. Vzpomínám třeba na vítězství s největším outsiderem ve Švédsku. To byl kůň, kterého snad ještě nikdy nepřišel do kontaktu s cílovým rozhodčím a startoval s kursem 18:1.

 

Něco podobného se mi stalo ve Svatém Mořici, což byl asi můj největší úspěch. To jsem měla také outsidera s nejnižší nesenou hmotností. Moje jediné štěstí tenkrát bylo, že den předtím napadl metr sněhu a on to byl takový traktor, že všichni ostatní už v cíli klusali a on jako jediný ještě cválal.

 

 

Můj životní kůň

 

V dostizích je to stále takové "stop and go", koně přicházejí a zase odcházejí. Zatím jsem asi nenarazila na takového, který by se mi vryl do srdce tak hluboko, že bych ho mohla označit za svého životního.

 

Měla jsem ale jeden zážitek v Maďarsku, kde jsem pro malou stáj jezdila pětkovou kobylku. Jmenovala se Pannonstar DL. Jako roček nebo dvouletá si zlomila nohu, tak měla zvláštní akci. Trénovali si ji doma, hráli si s ní na zahrádce a mně se s ní podařilo vyhrát. To mi určitě zůstalo v hlavě, protože to byl moment, kdy jsem si říkala, že v dostihovém sportu je možné úplně všechno. A občas si na to vzpomenu jako na jeden z těch pozitivních zážitků.

 

 

Moje oblíbené závodiště

 

Určitě Freudenau, protože tam jsem jela první dostih v životě pro tátu a mám k tomu místu vztah. Teď už se tam dostihy neběhají, ale všichni máme nějaké sny. Třeba se nám tam jednou podaří ještě něco zorganizovat. Neříkám, že v nejbližší době, ale jednou. Samozřejmě to bolí, když každý den jedete kolem těch krásných tribun a neustále sníte o tom, že zase budou naplněné lidmi.

 

Jinak mám strašně ráda i Budapešť, kde se mi docela daří. Je to taková férová, velká dráha.

 

 

Dostihový sen nebo cíl

 

Nemůžu říct, že bych měla ještě nějaké zvláštní sny v dostihovém sedle. Je mi skoro třicet let a ve Fegentri jsem asi už dosáhla maximum, když si vezmete, že reprezentuji zemi, kde prakticky nemáme dostihy. Tu aktivní kariéru jsem už trochu odložila. Samozřejmě si ráda sednu na koníka, kterého znám z práce nebo když se naskytne možnost, ale jinak nějakou velkolepou kariéru neplánuji.

 

Budoucnost mě určitě zavede jinam než je ježdění, ale ráda bych nadále zůstala v dostihovém odvětví. Přesnější představu ani konkrétní plány nemám. Bavil by mě management, ráda se starám o klienty a podobně.

 

 

Dostihová osobnost, které si vážím

 

Určitě můj táta Petr Juránek. Dokázal toho v kariéře dost a moc si ho cením jako člověka i koňaře. Dal mi nejen určitý talent, ale i cit pro zvíře. Naučil mě jezdit a načerpala jsem od něj hodně zkušeností. Za to všechno jsem mu vděčná.

 

 

Foto: archiv Hany Juránkové