reklama 11C

reklama

Gaston? Kůň za "Maximum zweihundert Euro!", vzpomíná s úsměvem Bláha

 26.09.2020 06:29 | AUTOR: Pavlína Záhorová |
EXKLUZIVNĚ

ikonka

Snad každý Čech pohybující se v prostředí koní a jezdectví bez ohledu na disciplínu zná Honzu Bláhu a Gastona, co víc - dvojice si získala spoustu fanoušků po celém světě. Nezapomenutelnému ryzákovi je dnes už šestadvacet let a žije u Honzy na farmě.

reklama 12D

Dechberoucí show Honzy Bláhy a malého ryzáka Gastona má řada z nás ještě v živé paměti. Byli zkrátka neokoukatelní. Společně procestovali kus světa a právě Gaston je pro Honzu osudovým koněm, díky němuž se vydal cestou své osobité práce s koňmi.
 
Vy a Gaston jste se stali ikonou odvětví, kterému jezdecká veřejnost říká přirozená komunikace. Gastonovi je dnes šestadvacet let, vraťme se ovšem na začátek vaší společné cesty. Kdy jste se poprvé setkali?
 
Gastona jsem si koupil jako tříletého v Hradci Králové. Hledal jsem tehdy koně na vandry na Šumavu. Přál jsem si quartera, ale na něj jsem neměl peníze. Navíc to bylo v roce 97, tehdy byli quarteři velkou vzácností, jestli v České republice už nějaký byl, tak možná jeden. Byl to takový můj nedosažitelný sen. Taky jsem nechtěl ryzáka. Gaston je ryzák, má stopadesát centimetrů, tak jsem si říkal, že to je vlastně tak trochu jako kovbojský kůň.
 
Byl tehdy už obsednutý?
 
V době, kdy jsem ho koupil, se na něj dalo vylézt, nevyhazoval, ale to bylo asi tak všechno, co uměl.
 
Koupil jste tedy absolutně nezkušeného koně. Jak jste na tom byl se zkušenostmi vy?
 
Tehdy jsem jako mladý začínající kluk, který nic neumí, musel mít hřebce. A tak není překvapením, že takové rozhodnutí přineslo jedno fiasko za druhým. Začalo to už tím, když jsem ho přivezl domů. Krátce nato jsem si řekl, že pojedu do Bílska na hobby westernové závody. Vladan, můj kamarád, přijel, vysvětlil mi, že všechno dělám špatně, řekl mi, že musím mít parelliho ohlávku, speciální vodítko a takhle s ním točit a už máš respekt. A tak jsem točil a Gaston šel. Super, to by šlo, to bude dobrý, řekl jsem si. Za týden můžeme jet na závody.
 

ČTĚTE TAKÉ: Adéla Neumannová: Žádný z mých koní nestál miliony, přesto jsou skvělí

Vyrazil jste tedy krátce po jeho koupi hned na hobby závody?
 
Přesně tak. Půjčil jsem si anglické sedlo, koupil tlusté hliníkové udidlo a v kovbojských filmech jsem vypozoroval, že jezdí s těmi rozdělenými otěžemi, které v té prodejně neměli, a tak jsem si uřízl dvě hranaté kůže půl krát půl centimetru, přivázal je k udidlu a cítil se jako kovboj. Sbalil jsem si turistickou mapu, batoh na záda, do něj pití, jídlo, spacák a vyjel jsem. Na první kopec jsme vytryskali, kůň neokovaný, tam jsem se zorientoval a chtěl jet dál. Ale Gaston se ani nehnul. Jasně mi dal najevo, že domů je to na druhou stranu. Začal jsem si s ním povídat a přesvědčovat ho. "Gastone, čeká nás akce, jedeme, koukej, to je mapa." Gaston se ani nehnul. Absoltutně jsem si s tím nedokázal poradit, ani mě nenapadlo, že bych si třeba utrhnul proutek a pomohl mu. Chvíli jsem do něj dloubal nohama, a když už jsem byl totálně vysílený, došlo mi, že bude jednodušší jít pěšky než koně ždímat kvůli každému kroku. Dalších pětatřicet kilometrů jsem s batohem na zádech vlekl za sebou na kovbojských otěžích koně až k Frantovi do Bílska.
 
Na místo jsme došli v osm hodin večer. Byl jsem absolutně vyčerpaný. Kdybych šel pěšky, tak bych to dal bez problému, ale já za sebou táhl tu hajtru, která nechtěla jít. Za celou dobu mě nenapadlo, že bych do něj třeba plesknul, aby se rozhýbal. Jenom jsem ho za sebou tahal, představte si to, prostě blbec. Jakmile jsme byli pětset metrů před areálem, našponoval uši a zavětřil, že tam jsou koně. Gaston se v tu ránu nastartoval a do vesnice vplul jako načechraný hřebec. Abych nevypadal blbě, rychle jsem na něj vylezl. On pode mnou caploval a všichni si mysleli, že jsem celou cestu jel na takovém bujném oři, který je i po čtyřiceti kilometrech pořád plný energie. Já byl totálně vyřízený a Gaston náramně odpočatý. Franta to tehdy završil tím, že kolem nás provedl stádo svých kobyl a každou mu nechal očuchat. Gaston řval jak tur, každou chtěl připouštět. Franta kobyly odvedl do výběhu kousek od Gastonovy stáje. Noc jsem strávil naproti jeho boxu v kupce sena a třikrát za noc jsem ho stahoval z dvoumetrové stěny boxu, na níž visel, a připouštěl. Po čtyřiceti kilometrech jsem ještě celou noc nespal. Měl jsem hrůzu z toho, že někde nechá nohu.
 
Jak to tedy vypadalo následující den? Přesto všechno jste se rozhodl startovat?
   
Druhý den nás čekaly závody. Byla tam připravená lávka, sebrat něco ze sudu a přenést, otevřít branku, už si to úplně přesně nepamatuji. Nasedl jsem na Gastona, ten se začal točit a ryčel, všichni si na mě ukazovali. Moje ego ovšem nemohlo zastavit vůbec nic a do soutěže jsem zůstal přihlášený. Když na mě přišla řada, stalo se něco neuvěřitelného. V aréně totiž nebyli koně, Gaston se tedy zklidnil a začal se zajímat o to, co je uvnitř. Celé jsme to bez problému absolvovali a jen, co jsme vyjeli zase ven z arény, bugr pokračoval. Nicméně jsme tenkrát dostali dokonce placku, byli jsme, tuším, druzí nebo třetí. Z těch strašných jsme byli jedni z nejméně strašných. 
 
Večer tam pekli sele, tak jsem konečně po dvou dnech do sebe něco málo dostal, ale v podstatě jsem v tom parnu celou dobu nic nepil ani nejedl, jen takovou tu oranžovou limonádu. Ráno jsem se probudil a bylo mi fakt zle. Úpal, úžeh, všechno dohromady. Roman Mráz z Malenic mi tehdy povídá, že jedou stejným směrem, že bychom mohli jet společně a já souhlasil. Ráno spěchali, protože předpověď hlásila velká vedra. Než jsem se stačil rozkoukat, už jsme cválali. Vzal jsem do rukou ty své tenké hranaté otěže, kůň se okamžitě zpotil a v tu ránu mi začala z rukou crčet krev. Kůži jsem měl rozřezanou jako od nože. Kůň řval jako tur, zakousl se do udila a cválal za nimi. Krev byla úplně všude. Na poledne jsme dorazili do Malenic, kde mi Roman ukázal, kudy mám jet domů. Pobídl jsem Gastona a ten totálně vypnul. Posledních deset kilometrů jsem ho za sebou opět vlekl na otěži. Celý výlet byl jedno drama za druhým, když jsem dorazil domů, máma byla ráda, že mě vidí. Neměl jsem tehdy telefon, abych o sobě mohl dát vědět. Bylo mi nějakých dvacet, v pátek jsem odjel na koni, kterého jsem znal čtrnáct dní, a vrátil jsem se za tři dny. Zastřeným hlasem jsem rodiče instruoval, aby koni dali tak za hodinu napít, a odešel jsem zvracet. Tři dny jsem měl horečky. Mamka řekla, že na toho koně už nikdy v životě nesednu.
 
A nakonec přeci jen sedl... Takový drsný začátek byl pro vás impuls, proč jste se rozhodl na to jít úplně jiným směrem?
 
Samozřejmě. Jen co jsem se vzpamatoval, začal jsem řešit, co s tím budu dělat. Kůň byl nezastavitelný magor, jede si, když chce, nejede si, když nechce, na place sice ukázal, že má nějaké srdce, takže není úplně špatný, ale ovládání zkrátka není funkční. Takový jsem z toho udělal závěr. Franta mi s ním tenkrát pomáhal a navedl mě k Parellimu. Zkoušel jsem to a na tom pak začal stavět. V září jsem nastoupil na civilku do Budějovic a měl jsem obrovské štěstí, že místní ředitel byl tak hodný a dovolil mi Gastona vzít s sebou pro účely hipoterapie. Což byl trochu paradox, protože to byl nevychovaný hřebec, kterého se doma všichni báli. Začátky byly strašné, ale nakonec fungoval perfektně. A díky tomu, že jsem to s Gastonem celé prožil, jsem se nejvíc naučil a našel svou cestu a zkušenosti, které se snažím předávat dál. Od toho se odvíjí, že jsem začal vyžadovat, aby se jednotlivé problémy řešily důsledně a kůň fungoval ideálně na myšlenku. Aby se každá blbost dotáhla do konce. Potom může vzniknout něco zajímavého, pěkného.
 
Dalo by se o Gastonovi říct, že byl pro tento způsob práce nějak předurčený, talentovaný?
 
Každý kůň má nějaké osobnostní rysy, které vás někam vedou. Gaston je hrdý a namachrovaný, kůň, který si o sobě myslí. Vzhledem k tomu, že má v sobě plnokrevníka, není tupý, získal od něj jakousi lehkost. Díky mým úvodním nezkušenostem jsem z něj během dvou měsíců udělal divokého magora, a pak jsem celý život pracoval na tom, abych ho zklidnil. Nikdy jsem nechtěl dělat drezuru, ale říkal jsem si, ještě ho zkusím naučit tohle, třeba ho to usměrní. Najednou jsme dělali dovnitř plec, dovnitř záď, nakonec pak i shromažďování, pasáž a pořád nebyl dostatečně klidný. Vlastně díky tomu, že se nikdy nenechal uklidnit a nedal mi to, co jsem chtěl, jsme se neustále posouvali dál.
 
Pokud by byl Gaston charakterově tak trochu osel, zřejmě by to zcela zásadně ovlivnilo váš celoživotní směr, je to tak?
 
Ano, nepřišel by ten konflikt, já bych byl spokojený a jezdil bych si po lese. Nebyl bych nucen to řešit. A dnes už jsme schopni vzít araba a pracovat s ním tak, aby byl váš parťák, jsme schopni vzít haflinga a i s ním takto pracovat. Ale moje cesta byla nadefinovaná jako v počítačové hře, v níž vám někdo připraví překážky, které musíte překonat a byly řešitelné, nikdy jste nemohl dosáhnout konce hry a tím jste se naučil spoustu dovedností. Takhle to zkrátka mělo být a jsem za Gastona vděčný.
 

ČTĚTE TAKÉ: Zourková: Nucená jezdecká pauza nás sblížila. Pracovali jsme ze země

 

Utkvěl vám v paměti nějaký konkrétní okamžik z dob vašich úspěšných vystoupení?
 
Pozvali nás s Gastonem do Německa předvést show jako doprovodný program v rámci elitní hannoverské aukce. Koně tam dražili od padesáti tisíc euro výše. S Gastonem jsme vstoupili do arény, ozval se pískot a z tribun na nás hulákali již alkoholem značně posilnění chovatelé: "Maximum zweihundert Euro!" Začali jsme s naším vystoupením a šum pomaličku utichal. Na konci nám tleskali ve stoje.
 
Jak Gaston prožíval ukončení své slavné éry a odchod do důchodu?
 
Gaston si vystoupení užíval, navíc každá show byla především jeho show. Nikdy jsem dopředu nevěděl, co vymyslí. Každý byl přesvědčený, že je to všechno perfektně secvičené a já přitom měl do poslední chvíle nervy, co přijde tentokrát. Jedno z čísel vypadalo například tak, že si Gaston sedl a já ho podlezl. No a jednou jsem pod něj vlezl a on mě přilehl. Jen tak lehce, nebolelo to, ale nemohl jsem tam ani zpátky, nepustil mě a sledoval, jaká bude reakce publika. 
 
Kvůli artróze jsem s ním přestal vystupovat a nahradili ho jiní koně, ale vozil jsem ho občas aspoň s sebou. Když jsem ho poprvé nechal doma, stál ve výběhu u branky a tři dny nežral. Jakmile se pak jeho nástupci vrátili z výjezdu, byl vzteklý a ve výběhu je seřezal. Někdy jsem pracoval s mladšími koňmi a sledoval, jak je uražený. Vzal jsem ho tedy alespoň k nim, aby jim ukázal, jak to má vypadat. Gaston k nim dopajdal se svojí artrózou, vyfrkl čistou piafu a zase odpajdal. Pořád je to v něm.
 
Foto archiv Honzy Bláhy


K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13B




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace