Legendou českého turfu byl František Vítek už v dobách své aktivní kariéry. Někdejší šampion překážkových jezdců a dvojnásobný vítěz Velké pardubické z 60. let zanechal v dostihové historii ještě hlubší stopu jako sedmnáctinásobný šampion rovinových trenérů. Během více než tři dekád vyšlo z jeho stájí v Lysé nad Labem šest vítězů derby a desítky dalších plnokrevných hvězd. Že je pan Vítek také výborným vypravěčem, vědí nejen jeho přátelé a aktéři dostihové scény, ale i čtenáři knihy Petra Feldsteina "Život plný koní: Šedesát dostihových let Františka Vítka ve třiceti kapitolách".
Mám to štěstí, že jsem mnohokrát jeho příběhům mohl naslouchat i já a alespoň některé z nich zaznamenat. Proto jsem se v rámci čekání na novou sezonu rozhodl znovu sáhnout do archivu a nabízím čtenářům Jezdci.cz vzpomínku, jak velká trenérská kariéra Františka Vítka vlastně začala. Spolu s paní Markétou Pínovou jsme následující vyprávění zaznamenali 4. dubna 2007 v Lysé nad Labem.
František Vítek o svých trenérských začátcích (2007)
Jak jsem stal rovinovým trenérem? Tak to se musím vrátit do roku 1968, kdy trenér Václav Čechura odešel z naší překážkové stáje v Lysé nad Labem do Velké Chuchle, aby převzal napajedelskou stáj po Nikolaji Laksovi. My jsme tam zůstali s asi osmi koňmi a byli jsme na to tři. To bylo fajn období. Já jsem to dočasné politické uvolnění využil k tomu, abych se podíval do zemí, kam jsme se dřív a ani potom nemohli dostat. Sice to bylo jen na chvilku, ale byl jsem v Německu, Itálii a Rakousku, jako diváci jsme se zastavili třeba v Aintree nebo Auteuil. Tam jsme dorazili někdy koncem března a divili jsme se, jací tam byli koně – chlupatí a ostříhaní. V Německu zase v té době pracovalo pár kluků od nás, třeba Tomáš Šatra v Mnichově. Jeli jsme do Kolína nad Rýnem, jenže ten koník, kterého jsem mě jezdit, zchroml. Byl jsem však pozvaný, tak jsem jel a domluvil jsem si stáž na dva měsíce. Jezdil jsem v Německu nějaké steeplechase a proutky.
To bylo v roce 1968 a než spadla klec, uplynul ještě rok 1969 a naši překážkáři stihli párkrát startovat v zahraničí. Měl jsem v té době možnost jet Gran Premio Merano, musel bych v Itálii ještě pár dní zůstat, jenže já jsem se musel v pondělí vrátit kvůli Pardubicím. Tak jsem sbalil kufry a jel jsem domů. Trenérskou licenci jsem dostal v době, kdy jsem byl ještě v Německu. Začínali jsme 1. listopadu s osmi koňmi. Svobodné dvory, vlastně Státní statek Plačice, koupily pár koní, kteří byli předtím v rakouském tréninku a po vypršení pronájmu se vrátili do Napajedel. Třeba chromého Crassuse nebo Istanbula – to byl takový krásný ryzák, ale už u trenéra Lakse bohužel laboroval se zdravím a několikrát prodělal zápal plic. Bylo to nahoru a dolů, chvíli ti koně běhali a pak zase ne.
Na téhle první štaci jsem vydržel do roku 1972 a od 1. října 1972 jsme přestoupili pod JZD Všelibice. To datum je styčný bod mé kariéry. Pokud jde o ježdění dostihů, bylo pro mě takovým mezníkem setkání s Koranem a vítězství ve Velké pardubické 1963, a v trénování to byly Všelibice. Předseda Vladislav Hvízdal tenkrát převzal JZD Hlavice a byl fanatik do koní. Znal jsem ho už dřív, kolem roku 1964 jsme byli na dostizích v Liberci a on to tam všechno pomáhal organizovat. Byl do dostihů strašně zapálený, hned si vzal dva koně do pronájmu a to už jsme dostávali dobrá hříbata z Napajedel. Pořád to bylo kolem patnácti nebo dvaceti koní. Jednou jsme přijeli do Napajedel, to už spadala pod Tlumačov a šéfoval tomu Otakar Dočkal. Našli jsme ho doma, zrovna marodil, tak jsme si chvíli povídali, samozřejmě se otevřela slivovice, a on najednou povídá Hvízdalovi: "Když si od nás vezmeš dvacet koní, dostaneš dvacet koní." To bylo něco pro Hvízdala! Od té doby se to rozjelo. Brzy přišel jako stájový jezdec Vlasta Smolík, to už byla ve stáji Flexareta. Zjara s ní vyhrál Jarní cenu klisen a v srpnu nastoupil.
Všichni jsme byli členové JZD. Bylo to dobré řešení, platy byly slušné a neměli jsme žádné srážky. Ale makat se muselo, to jsme si neodpustili. Nebo spíš - to jsem jim neodpustil. Naši lidi museli za ty peníze odvést dobrou práci. Zase tak růžové to v JZD nebylo, protože na schůzi nás pak každá baba masírovala, že doplácí na koně. Přitom na ně v životě nedopláceli. Všelibice měly v nájmu dobré koně, a když nám Napajedla dala do tréninku víc koní, bylo to všechno na penzi. Pamatuji si, že jednou jsem tam přijel, zrovna v ten den jim shořela nějaká kůlna nebo něco podobného, a předsednictvo družstva byl nervózní. Jedna paní tenkrát prohlásila: "Koně? Proč ne, když odsud nepůjde ani zrnko ovsa, ani otýpka sena a slámy…" Předseda Hvízdal ji uklidňoval: "Paní, přece to nebudeme vozit odsud až do Lysé!" Někdy to také neměl jednoduché.
Jedním z prvních úspěšných koní v barvách JZD Všelibice byla Valentina, pozdější matka derby-vítěze Valdaje. Ta jim vyhrála pět dostihů za rok, šla zespoda. Bylo to v době, kdy jsme přivezli Flexaretu, Valentinu a Mata Hari. Když koně začínali cválat, vzal jsem družstevníky tenkrát na závodiště, aby to viděli. Jak Flexareta cválala, to byla pohádka! Valentina byla "Masiska", takový dostihový dělník. A Mata Hari byla z Marny, takže rodina Mamušky. To byl šifonér, to chodilo jako po chůdách… Flexareta vyhrála kromě Jarní ceny klisny i Oaks, to nás pomohlo nastartovat. Samozřejmě, občas se přihodily i nějaké nepříjemnosti, o pár koní jsme také přišli. Nebylo všechno jen ideální.
Celou trenérskou kariéru jsem strávil v Lysé nad Labem. Tamní tribunu, nebo aspoň její základy, stavěl ještě starý Jareš. To byli penzisti, kteří v 50. letech celé to závodiště vybudovali. My jsme trénovali většinou v lese. Jak byla pole od lesa, kdysi to bylo strašně nerovné. Když ještě za trenéra Čechury cválali ti dobří koně jako Havran, jednou to huplo do ďolíku a podruhé to chytilo vrch… Až potom jsme si zrychtovali tuhle cvalovku v místech, kde se jezdilo snad už za Šporka. Než se to pořádně rozjelo, skočili jsme si asi dvakrát do měsíce pro traktor do Chuchle, v Lysé jsme si zvláčeli písek a zase odjeli. Pak už byly podmínky výrazně lepší. Koně v Lysé a všechny ty úspěchy dělá ten les.
Vlasta Smolík byl dříč. Když jsem odjel ze stáje, mohl jsem se na něj spolehnout, že se udělá všechno, co je třeba. Tak pracovitých lidí je dnes kolem koní už málo. Než se ti dnešní houslisti otočí, Vlasta byl byl dávno pryč. Jaký byl žokej? Měl velkou sílu a fyzický fond. Na druhou stranu dokázal prošustrovat dostih. Občas na začátku zaspal a myslel si, že to pak v cílové rovině dožene. Ve velkých dostizích si ale dával pozor, třeba v derby neudělal chybu snad nikdy. Vybavuji si jen St. Leger, kdy byl s Vladanem druhý za Redaktou. Myslel si, že to u 1000 metrů projede vnitřkem a ono ne…
V pondělí po dostizích kolikrát přijel a říká: "Člověče, já zase nemohl usnout." On jak byl po těch dostizích rozjetý a cloumalo to s ním, tak do jedné v noci nespal… Vlastova generace měla smůlu, že se nedostali nikam ven a neměli možnost sledovat, kudy se to v zahraničí ubírá, a něco odkoukat. Když se pak otevřely hranice, pro ně už bylo pozdě. Styl, kterým jezdili, je už dávno zapomenutý. Ti kluci začínali v době, kdy ještě nebyly startovací boxy. Odskakovalo se od mašiny, tak museli mít ty koně trochu v nohách.
Jedním z našich prvních úspěšných koní byla zmiňovaná Flexareta. To byla dobrá kobyla, hned zkraje sezony vyhrála Jarní cenu klisen. Pár dní nato přijel napajedelský ředitel dr. František Lerche, který se vždy takhle jezdil podívat na koně. Vyzvedával jsem ho autem v Praze, vzal jsem ho do Lysé a on potom pokračoval za svými příbuznými do Sadské u Nymburka. Zrovna tedy přijel a kluci šli akorát ven s Flexaretou. Jezdil ji Jarda Mládek. Říkám: Jardo, nezdá se ti nějaká divná? No je taková nějaká… A ona dostala zápal plic, takže do derby ještě nebyla úplně fit. Její dostih byl až Memoriál ing. Bohumila Tichoty, tedy Oaks, kde o délku porazila vítězku derby Elitu. To už byla v stoprocentní pohodě.
Předtím v derby doběhla čtvrtá. Byl to ten ročník 1974, kdy došlo k hromadnému pádu. Kdyby ti koně neupadli, asi by čtvrtá nebyla. Ale Vlasta měl dobré číslo, šel zezadu a stačil to všechno objet. Já ten pád ani neviděl. Jak bylo nad starou vážnicí schodiště, stál jsem za rohem a přede mnou byl trenér Krištůfek. Říkám: Mistře, jděte dolů, ať vidím do toho oblouku! On to nějak zamlouval, zůstal stát, já jsem do něj nechtěl strkat, tak jsem ten oblouk neviděl… To byl zvláštní den, už při cestě na dostihy pršelo, taková prudká průtrž. Oni to rozjeli, žokej Josef Šach vzal Adrii trochu víc ve snaze udělat si pozici v oblouku, uklouzla a už to lítalo. Favorit Lakmus za normálních okolností nemohl prohrát, to byl daleko nejlepší kůň v poli. Někteří tenkrát vůbec nechápali, že o to derby nenávratně přišel. Občas zaznělo, že holt to dá příští rok.
Nezapomenutelným zdrojem podobných hlášek byl třeba tehdejší ředitel Státního závodiště Vojtěch Babánek. Ten přišel na mítinku v Maďarsku k Victorii Regii a povídá: "Kurnik, ten Koronaherceg, to je kus koně!" Koronaherceg byl takový maďarský krtek, on si to popletl… Nebo se v Pardubicích v pondělí po Velké jednou něco filmovalo, my jsme s koňmi v neděli odjeli a vrátili jsme se s nějakými polokrevníky na to filmování. Večer byl banket ve Zlaté štice a závodiště tam mělo takovou kancelář za recepcí, kde byly připraveny všechny ceny. Jak jsme to s rajťáky viděli a nachomýtli jsme se tam, tak jsme to vyrabovali a ty plakety rozdávali každému, kdo šel zrovna kolem. Když pak rozjařený ředitel chtěl o půlnoci vyhlásit nějaké nejúspěšnější jezdkyně a podobně věci, žádné ceny mu tam nezbyly…
Foto: Otakar Kroužecký
Legendy turfu na Jezdci.cz
