reklama 11A


Vyjet koně rukama je nejhezčí věc, co znám. 100 let Josefa Šacha

 04.12.2019 12:15 | AUTOR: Martin Cáp |
NEPŘEHLÉDNĚTE

ikonka

4. prosince uplynulo 100 let od narození Josefa Šacha. Jeden z nejúspěšnějších žokejů československé historie prožil celý život ve Velké Chuchli. Velkou postavu dostihového sportu si připomínáme prostřednictvím jejích vzpomínek z archivu.

reklama 12A

Bezmála 600 vítězství, 29 úspěchů v klasických dostizích, 12 šampionských titulů a pět triumfů v Československém derby. To je ve zkratce bilance Josefa Šacha (1919 - 1986), jedné z největších legend tuzemské dostihové historie, od jejíhož narození 4. prosince uplynulo rovných 100 let..
 
Pokud dnes mnozí pamětníci považují Šacha za možná největší postavu českých dostihů ve 20. století, můžou za to nejen jeho statistiky. Josef Šach byl nejen výborný žokej s obdivuhodným fyzickým fondem, ale také přímý a přátelský muž, kterému tvrdá profesní řehole nebránila posedět s přáteli u piva a dobře se bavit. S různými přestávkami jezdil dostihy až do svých 57 let, kariéru ukončil až kvůli operaci kyčle. Zemřel po těžké nemoci o sedm let později.
 
Šachovou největší devizou byla až medvědí síla v rukou a zápěstích. Dokázal koně skvěle vyjet rukama, což z něj dělalo nedostižného soupeře ve vypjatých soubojích hlava - hlava a také v kratších dostizích, které dokázal zrežírovat svým koním na míru. Mezi jeho nejslavnější koně patří Corvetta, Bosna, Korbel, Korsičan nebo populární Century.
 
Cenné svědectví o tom, jakou byl Josef Šach osobností, zanechává několik rozhovorů ze 70. a 80. let. Bulletin Turf v roce 1979 otiskl žokejovy vzpomínky ve velmi autentickém podání Jiřího Křepelky, jehož dlouholetý záměr na sepsání knihy o Šachově životě bohužel překazila v roce 1986 žokejova smrt. Dvanáctinásobného šampiona opakovaně zpovídal také Antonín Jelínek pro svou Dostihovou čítanku a několik dalších autorů.
 
Redakce Jezdci.cz z těchto pramenů u příležitosti nedožitých 100. narozenin Josefa Šacha sestavila následující vyprávění.
 
 

"Víc než derby pro mě bylo porazit Lionela"

 
Jezdil jsem na mnoha dostihových drahách v různých zemích, nabízeli mi angažmá ve Francii i Německu, ale domov mám jen jeden, a to je Chuchle. Jsem tady od roku 1933, když jsem se dostal do učení na radu pana učitele, který byl přesvědčený, že se na tohle řemeslo hodím.
 
Jak jsem začínal? Hochu, nijak slavně. Jednadvacetkrát jsem spadl z kobyly, Mariána se jmenovala. To když jsem nastoupil u trenéra Karla Holoubka. A neodradilo mě to. Říkali mi: Učení je mučení, ale nic si z toho nedělej. A já se nedal.
 
Ani první dostih mně nevyšel, slušně řečeno. Byla u nás taková kobylka, Pepina. Nosila nízkou váhu, a tak prý posadíme Šacha. Bylo to v oblouku, start na 2000 metrů. Dobře jsem odskočil, ale zvenčí přišel kůň. No tenkrát jsem nebyl tak chytrej, abych vzal zpátky, Pepina mu skočila do nohou a já spadl dolů, přímo pod plot… Tak to bylo moje první ježdění. Kamaráde, po skoro dvou letech učení. Ani si radši nevzpomínám, co mi tenkrát řekli.
 
Hodněkrát jsem měl červený tváře, a nebylo to od mrazu nebo od horka. Pádná ruka trenéra. Celý život jsem za to byl vděčný a nikdy jsem si nestěžoval. To ani nešlo. Byla jiná doba. Když jsem chtěl jít do kina, musel jsem se dovolit šéfa, i když mi už dávno nebylo deset. Trenér řekl: Tady máš pětikorunu a jdi si do biografu. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale nikdo mi nevymluví, že i díky tomuhle jsem i v pětapadesáti vyhrál derby. Trénink, dřina a hlavně chtít se učit.
 

Ferdinand Minařík: Jet Lincolna bylo jako řídit buick, jen se vznášel

 
Prvně v životě jsem vyhrál v roce 1936 s Elektrou, to jsem měl tenkrát obrovskou radost. Bylo to na 2400 a ordre jsem měl lehkej: odskoč a nech ji kalupírovat. Mildorf jezdil Gastona, sedl si hned vedle mě a hlídal mě. Pozor, v tom dobrým! Radil mi, co a jak. To víš, trochu už jsem na tom seděl, s těma rukama jsem už taky něco uměl. Přijdeme do cílový roviny a Mildorf povídá: Jezdi! Já nevěděl honem co, tak jsem teda těma rukama dělal ještě víc, jak mě to učili. A vyhrál jsem. Mildorf byl za mnou.
 
Jednu dobu jsem bydlel přímo v chuchelské restauraci Start. Měl jsem tam v sezonách 1939 a 1940 pronajatý pokoj v podkroví. Jedl jsem přímo v kuchyni u hostinského. Pan Císařovský, tak se jmenoval, mi pokaždý naložil pořádný nášup. Ale nikdy ne knedlíky a jídla z mouky. Možná, že mi tehdy za války mohlo kvalitu jídla závidět i pár bohatších lidí. Jedl jsem vždycky hodně, ale nikdy jsem nepřibral. A jak jsem potřeboval nějaké kilo shodit, tak jsem se navlékl do kožichu a šel běhat.
 
Nerad vzpomínám na Vídeň 1942. To jsem se akorát oženil a týden po svatbě jsem tam jezdil. Startér dal pokyn, ale nepustil mašinu. No všichni jsme viděli, že je zle. Brali jsme zpátky, ale já měl tu smůlu, že jsem svýho koně točil až u mašiny, tak se mi dostala noha mezi ty gumy. Každá byla silná jak moje ruka, a ty mě stáhly z koně. Dvojitá fraktura. Já v prvním momentě nic necítil, vstal jsem a celý jsem si to utrhl. Rudi Horký mě nesl v náručí a hned na závodišti mi chtěli amputovat tu nohu. Bylo to vošklivý. Ale to jsem nevěděl. 
 
Naštěstí jsem se dostal k nějakému profesorovi Denkovi ve vojenské nemocnici. Povídá mi: Člověče, co jsi dělal? A já: spadl jsem. No neboj, budeš zase chodit. Tak jsem mu věřil. Začali mě operovat nějak před sedmou večer, v pět ráno jsem se probudil a ještě sjem tu nohu neměl zašitou! Profesor povídá: Ty chlape, tys mi dal práce! To bylo na podzim. A hned na jaře jsem vyhrál Gomba handicap se Silvanusem. Je teda fakt, že jsem celý život už nosil na tý noze v jednom kuse bandáž, ale co? Hlavně, že jsem mohl jezdit!
 
A teď zase něco veselejšího. Víš, jak jsem prohrál v pětačtyřicátým derby? No tak to jsem tenkrát jezdil Lymberta, to byl výbornej kůň, vyhrál jsem s ním Velkou jarní cenu a do derby to byla šanc. Trenér Hurban povídá: Hele, kukni se, nikam nepospíchej, má krátkej spíd. V cílové rovině se to všecko zmáčklo, já seděl, čekal a říkám si: Počkám, někdo vodpadne, vejdu se tam. Jo. Vtom ještě přišel Persimon zvečí, tak si zase povídám: Prokristapána, mám vytáhnout zvenčí taky, nemám, mám… Pak už nebylo kudy projet. Zato já projel cílem s plnejma rukama pátej, ale dvě dýlky od vítěze! Teprv za cílem jsem si uvědomil celou tu hrůzu. Josef, ty vole, ježišmarjá, cos to udělal? Hurban mě chyt a prej: To tam nebyla žádná díra? A já se hájil: Nebyla, pane mistr, fakt, co jsem mohl dělat… Vidím to pořád před sebou. Určitě bych vyhrál už tenkrát, ten kůň na to měl!
 
O čtyři roky pozdějc, 1949, to bylo už lepší. Bosna, skutečně výborná kobylka. První v Jarní ceně klisen i Velké jarní ceně. Moc tenkrát pršelo, druhého favorita Lána jezdil Karel Havelka. Já měl dobrýho vodiče Lazura, toho jezdil Zálešák. Povídám mu před startem: Odskoč a koukej mazat! Taky jo, start a já řvu: "Jirko, jeď!" Hrozný počasí, Havelka chtěl za mýho vodiče, přišel ke mně, ale to víš, to jsem si nemohl dovolit, tak si sedl za mě. Já plný ruce, ale do kopce jsem přece nemohl pospíchat. U 1400 metrů si říkám: Mám, nemám, je to brzy. Tak jsem ještě počkal, ale u 1200 jsem to už nevydržel, odskočil a mazal domů. Lidi tenkrát říkali: Ten Šach se zbláznil! Ale hele, byla hluboká půda. Kdo si na ní udělá fóra, i třeba malinkýho, tak ten za ním musí pořád dohánět. Řekl jsem si - musím to udržet. A vyšlo to. I když prej pár lidí bylo na infarkt…
 
S Havelkou jsme v dostihu kamarádi nebyli, měli jsme spolu párkrát mače, ale mimo dostihy jsme spolu vycházeli docela dobře. Jednou si pamatuju, Karel jezdil Moru, já Neklu, von jasnej favorit. Treenér Hofbauer povídá: No víte, dost velká váha, ale nechte jen kalupírovat. Tak jsem teda jel. A v tom dostihu si ze mě začal Havelka dělat legraci. Vedl o dobrejch osm, deset dýlek a začal se na mě votáčet. To je pro rajťáka nejhorší! Tak jsem se naštval, začal trochu razantnějc jezdit a hele - začal jsem se mu blížit. To mi nedalo, vytáhl jsem bič a v cíli jsem ho chytil! Ten byl vzteklej, povídá: Cos tam dělal? A já: Co bych dělal, jezdil, co je ti do toho! A Hofbauer stál a říkal: To není možná… On byl Maďar, česky toho moc nenamluvil.
 
Century mi padla do oka už v Napajedlích. Přijeli jsme tam s trenérem Šmídkem vybírat koně pro stáj Mladý svět. Lehká, živá kobylka, hrozně se mi líbila. Protože jsem odjezdil hodně dvouletých koní, říkal jsem si: To by byl dvouletek! Šel jsem si ji prohléídnout. Ošetřovatelka volá: K tý nechoďte, ta je hrozně zlá! Šáhnul jsem kobyle na nohy a ona nic, jen se po nás koukala... Dostali jsme ji do stáje a já už na lonži viděl, že bude umět utíkat. A splnilo se to. Její výsledky každej zná, taky jsem na ni hrdej. Měl jsem s ní velký úspěchy, i mezinárodní, kromě derby.
 

Video: Černý den hnědáka Lakmuse. Dokument o hromadném pádu v Čs. derby 1974

 
To jsem dostal ordre, abych jel na čekanou. Znal jsem Century a věděl jsem, že potřebuje rychlej dostih, že si to odkalupuje sama. To byl nejhorší ordre ze všech derby, co jsem kdy odjezdil. Neříkám, že bych vyhrál, ale vpředu bych byl, sedmý bych neskončil. Já tu kobylku půlku dostihu bral zpátky jako blbec. Po dostihu jsem Century jen řekl: Derby, holka, to jsme prosrali… Byla to bojovnice. Bič nepotřebovala, ta se vyjížděla rukama. Vyjet koně rukama, to je nejhezčí věc, co znám.
 
Vydřené derby bylo s Nilem v roce 1963. Už ho každý odepsal, nikdo mu nedával šanc. To nebylo derby, to byla dřina. A poslední vítězství v roce 1975? Přišli za mnou, že prý nemají nikoho, kdo by si sednul na Veronala. Přemlouvali mě, povolil jsem. Uvědomoval jsem si, že je to poslední derby, ve kterém se svezu. Největší potěšení jsem měl z toho, že jsem to mladým pořádně nandal. Myslím to v dobrém a rád bych, aby i oni od nás něco převzali. Pár zkušeností, které by jim pomohly nejen v dostizích, ale hlavně v životě. Přál bych jim, aby z dostihů, a nejen těch vyhraných, měli takovou radost, jako jsme měli my.
 
Něco ti ale řeknu. Pro mě víc než vítězství v derby znamená, že jsem v roce 1943 porazil Lionela. Byl jsem tehdy u trenéra Šmejdy a jezdil jsem Moravanku. O Lionelovi se říká, že to byl neporazitelný kůň. Já ho s Moravankou porazil. O krátkou hlavu. To pro mě bylo nejvíc, i když se to nestalo v žádném velkém dostihu.
 
Když jsem jako kluk nosil kalhoty s jednou kšandou, byl jsem něco jako obecní pasák hus. Vydělal jsem si tímto způsobem často i na nové šaty. Nikdy mi nebylo těžko, když jsem byl sám. Pískal jsem si. Pořád. V učení jsem díky tomu dostal přezdívku "štyglyc". Pískám si na procházkách u Vltavy, po závodišti, při práci na zahrádce.



reklama 13B




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

• 29. 2. od 9.45 hod.: Zimní jezdecký pohár ČJF spřežení v Brně

 

Další plánované přenosy na EquiTV.cz:

• 8. 3. od 8.00 hod.: Zimní jezdecký pohár ČJF skoky v Královicích

• 14. 3. od 8.00 hod.: Zimní jezdecký pohár ČJF skoky v Tlumačově

• 15. 3. od 8.00 hod.: Zimní jezdecký pohár ČJF spřežení v Tlumačově

• 20. 3. od 8.00 hod.: Jezdecký festival v Královicích - drezura

• 20. 3. od 14.00 hod.: Jezdecký festival v Královicích - voltiž

• 20. 3. od 19.00 hod.: Jezdecký festival v Královicích - skoky

• 21. 3. od 8.00 hod.: Jezdecký festival v Královicích - skoky a spřežení

• 22. 3. od 8.00 hod.: Jezdecký festival v Královicích - skoky

 

• Nalaďte si jezdecké rádio! Podcasty EquiTV poslouchejte na www.equiradio.cz

 

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace