V sobotu uplyne rovných 50 let od jednoho z nejslavnějších pádů v historii českého turfu. Na jaře 1969 se jezdkyni Miloslavě Hermansdorferové dařilo prakticky všechno, na co sáhla. V sedle hřebce Reliefa vyhrála velmi lehce o 10 délek klasickou Velkou jarní cenu, posunula se do čela rovinového šampionátu a považovalo se téměř za hotovou věc, že se stane první jezdkyní na světě, která zvítězí v derby.

 

Měsíc před velkým dnem však trenér Josef Krištůfek poslal populární Mílu na provinční dostihy do Tábora - Hejlova. Když 25. května 1969 projížděla na dvouletém Antraktovi vítězně cílem, svezlo se jí sedlo a při pádu si zlomila kotník. Její milovaný Relief o několik týdnů později skutečně Čs. derby vyhrál, ale pod "náhradním" žokejem Františkem Hulešem.

 

Jak tenkrát sportovní tragédii v Táboře prožívala? Miloslava Hermansdorferová - Schulzová na to zavzpomínala v obsáhlém rozhovoru ze srpna 2016.

 

 

 

Jet na konci května 1969 do Tábora byl nápad Josefa Krištůfka. Nikoho z nás tenkrát nenapadlo, že by to před starty Reliefa v Rakouském a Československém derby mohl být hazard. Tenkrát jsem k ježdění přistupovala docela bezstarostně. Říkala jsem si: Mně se přece nemůže nic stát. A je fakt, že se mi do té doby nic vážnějšího nestalo.

 

Navíc jsem nikdy nebyla jezdec, který by odmítal jezdit některé koně nebo na některých závodištích. Trenér mi vždycky řekl: "Tenhle kůň vyhraje." A já mu na to odpovídala: "Pane Krištůfku, mně je jedno, jestli vyhraje, já chci jen hodného koně." Hlavně aby nepuloval, protože jsem neměla žádnou sílu.

 

Benešovský Antrakt v Táboře měl být dalším z mnoha koní, kteří si přijedou vyhrát dostih, co jim pan Krištůfek vybral. Sedlal mi ho Tonda Červenka a dotáhli ho dobře, ještě u startu mi pomáhali dotahovat. A takhle v půlce dostihu jsem najednou cítila, že se na koni nějak posouvám. Podívala jsem se a sedlo nebylo na kohoutku, nýbrž na břiše. Zůstala jsem sedět. Nějak jsem to vybalancovala a podařilo se nám vyhrát. Jak jsem si odfoukla, že to mám za sebou, sedlo se otočilo. Nejspíš jsem se za cílem příliš opřela do třmenu…

 

Po pádu jsem ucítila bolest. Chtěla jsem vstát, ale nemohla jsem. Přijela pro mě sanitka, prohlédla mě ošetřovatelka a říká: To bude dobré, je to jen vykloubené. A já také doufala. Až doktor v táborské nemocnici mi řekl: "Je to tříštivá zlomenina, bude to nejmíň měsíc v sádře a budete mít následky až do konce života."

 

 

V první chvíli jsem to vůbec nedokázala pochopit. Doktorovi jsem řekla: Nemůžu mít nohu v sádře, já musím v pondělí jet s Reliefem do Vídně... Přijel pro mě pan Krištůfek a vzal mě k doktoru Čechovi. Ten mi dal nohu do takové botičky, že bych s ní mohla jezdit, ale ono to nešlo. Vůbec. Bolelo to stále víc. Samozřejmě jsem to zpočátku obrečela. Myslela jsem si, že se zbořil svět. Tenkrát mě držel nad vodou manžel Radim. Snažil se mě z toho psychicky dostat a zakrátko jsem se docela otřepala.

 

Relief to musel zvládnout beze mě. Pan Krištůfek angažoval Františka Huleše, který dřív u něj působil jako první rajťák a dobře se znali. Ve Vídni byli druzí a Československé derby vyhráli. Seděla jsem v hledišti s nohou v sádře a hlasitě jsem jim fandila. Nijak jsem se neužírala. Neměla jsem pocit, že bych přišla o nějakou životní šanci. V novinách se hodně rozebíralo, že jsem mohla být první vítězkou derby na světě, ale já jsem to takhle neprožívala. Relief byl můj kůň, ošetřovala a jezdila jsem ho od ročka. Přála jsem to hlavně tomu koni. Když vyhrál, měla jsem velkou radost. A po derby za mnou přišel pan Huleš a dal mi cenu pro jezdce.

 

Doktor z táborské nemocnice měl pravdu. Následky po úrazu cítím dodnes. Oba kotníky mám polámané, tak musím chodit v kalhotech. A jinak? Od toho pádu jsem začala hodně utahovat koně. Pan Krištůfek mi vždycky domlouval: "Vždyť ho přetrhneš!" Pak se mi něco podobného stalo ještě jednou, na dvouleté klisně v Chuchli. Běhalo sedmnáct koní, točila jsem na špici do cílové roviny a otočilo se mi sedlo. Všichni šli přes mě… Dodnes mám otlačené kopyto, jak na mě jeden z koní skočil, záda jsem měla úplně modrá. Ale kromě slabšího otřesu mozku mi nakonec nic nebylo.

 

Po pádu v Táboře jsem byla půl roku v pracovní neschopnosti. Nakonec jsem se ale musela vrátit dřív, než chtěli doktoři. Kladruby požadovaly, abych od 1. ledna nastoupila do práce, jinak si budou hledat jiného jezdce. Tak jsem na berlích a s křivýma nohama musela rychle do Chuchle. Vždycky jsem postavila berle k boxu a kluci mě vyhodili do sedla. Tím, že mě vlastně donutili znovu jezdit, se to brzy zlepšilo.

 

Relief měl problémy se šlachami a ve čtyřech letech šla jeho forma prudce dolů. Ještě jsem s ním stihla získat své 50. vítězství a odešel do chovu. My jsme se měli moc rádi. Byl to moc hodný, ale také žárlivý kůň. Třeba za mnou přijel brácha, stáli jsme ve stájové chodbičce a ukazovala jsem mu naše svěřence. A Relief, protože jsem si ho zrovna nevšímala a bavila se s někým jiným, se vždycky rozběhl a kousl do prken, kterými byly obložené ty boxy...

 

S jeho odchodem ze stáje jsem se těžko smiřovala. Bylo mi to tak líto, že jsem nechtěla nic vidět ani slyšet, radši jsem za ním ani nejela do Kladrub. Nezbylo mi, než se zase zaměřit na jiné koně. To už stál ve stáji ryzák Crapom, budoucí vítěz Čs. derby...

 

 

Foto: Marek Skála a archiv autora