ŽIVĚ na EquiTV tento víkend: 6x skoky, 2x dostihy, 1x klusáci
Jezdci reportují. Staňte se součástí nejlepšího zpravodajství o koních|Na EquiTV.cz audiovizuální služby streamem nezačínají, ani nekončí! Nabízíme víc než jen on-line přenosy a záznamy, vysíláme koně mimo jezdeckou komunitu! |POSLOUCHEJTE příběhy lidí, kteří milují koně! JEZDECKÉ RÁDIO je tu pro Vás!|Sledujte MONITORING zpráv o koních z dalších zdrojů!|POZOR: Newsletter o koních každý pátek. Objednejte si ZDARMA nový Jezdecký zpravodaj|EquiTV stále častěji na Slovensku. Úspěšný český projekt boří hranice|JEZDCI.CZ jsou s vámi již 10 let! Vše začalo 10. 10. 2010 v 10:10 hodin... Od té doby jsme pro vás připravili přes 25.000 článků!|SLEDUJTE ŽIVÉ PŘENOSY z akcí pravidelně na EquiTV.cz. Ta je jedinou původní internetovou televizí o koních v ČR, která má přesah do terestriálního vysílání! Vytváříme obsah i pro další TV kanály, jako jsou: ČT Sport, Sport 5, TV Seznam, Regionální televize a další... |Inzerováním v médiích skupiny EQUINET podporujete nezávislé zpravodajství o koních a jezdectví v ČR. Děkujeme všem reklamním partnerům za podporu!|PODPORUJEME:|12. - 16. 8. Mezinárodní závody CSIOdJY Zduchovice|15. - 16. 8. skoky Písek|15. - 16. 8. skoky Olomouc|16. 8. skoky a drezura Královice|19. 8. drezura KMK Písek|19. - 23. 8. mezinárodní závody CSIO Chuchle Arena Praha|19. - 23. 8. skoky a drezura MČR pony Zduchovice|21. - 23. 8. všestrannost finále Zlaté podkovy Humpolec|21. - 23. 8. spřežení finále Zlaté podkovy Humpolec|26. - 30. 8. Mezinárodní závody CSI-W Olomouc|27. - 30. 8. skoky Chuchle Arena Praha|28. - 30. 8. Mezinárodní závody CDI-W - Brno |PARTNERSKÉ AREÁLY:|Dostihový spolek Pardubice|Chuchle Arena Praha|ESC Olomouc|Martinice|Zduchovice|Panská lícha|Hradištko|Královický dvůr|NH Kladruby n. L.|Hořovice|PODPORUJEME:|Český skokový pohár|Zlatá podkova
reklama 11D

reklama

Zabloudil jsem ve Velké pardubické. V cíli mi řekli, že jsem vyhrál

 12.04.2020 07:00 | AUTOR: Martin Cáp |
NEPŘEHLÉDNĚTE

ikonka

Jenö von Egan-Krieger v překladu unikátních vzpomínek popisuje, jak v roce 1911 vyhrál Velkou pardubickou s nezkrotným ryzákem Glenmorganem a jak coby první jezdec v Evropě přeletěl letadlem mezi dvěma závodišti, aby na obou místech zvítězil.

reklama 12C
Osudy německých armádních jezdců, kteří sloužili v nacistické uniformě a mezi světovými válkami vítězili ve Velké pardubické, nedávno připomněl britský spisovatel Richard Askwith v biografii Laty Brandisové "Nezlomná". Kromě Oskara Lengnika nebo Heinricha Wieseho má své místo v historii našeho nejslavnějšího dostihu i vítěz z roku 1911 Edward Jenö von Egan-Krieger (1886 - 1965). Jeden z nejúspěšnějších pánských jezdců první a druhé dekády 20. století byl po nacistickém převzetí moci zatčen a krátce seděl ve vězení s pozdějším spolkovým kancléřem Konradem Adenauerem. Nacisté ho však brzy povolali do vznikající Luftwaffe, později přešel na ministerstvo války a do penze v roce 1944 odcházel s hodnotí generálporučíka. Po válce strávil necelé tři roky v americkém zajetí.
 
Ze všech svých úspěchů v dostihovém sedle si Egan-Krieger nejvíce vážil dvou - triumfu na šestiletém ryzákovi Glenmorganovi v Pardubicích a tehdy unikátního přeletu mezi závodišti Magdeburk a Berlín, v rámci kterého dokázal na obou místech zvítězit. Obsáhlé svědectví o tom zanechal v knize Wilhelma Brauna a A. R. Marsaniho “Berühmte Reiter erzählen” (Slavní jezdci vyprávějí) z roku 1942. Ukázku z těchto vzpomínek vám nabízíme v původním překladu.
 
 

Jenö von Egan-Krieger vzpomíná (1942)

 
Když má dostihový jezdec vyprávět, obvykle mluví o svých koních. Život jezdce je s nimi tak úzce propojen, jako kdyby patřili k jeho rodině. Často se tvrdí, že člověk pochází z opice, a tak se i můj první dostihový kůň jmenoval Affe (opice). Byl to krásný, trochu důraznější ryzák z Trakén, na němž jsem jako novopečený poručík jel Hubertovu jízdu a v následujícím roce vyhrál svůj první dostih. V dostizích plnokrevníků jsem poprvé zvítězil na bělouši Ramsesovi z hřebčína Graditz, který byl chytřejší a věrnější než mnohý člověk. Na něm jsem se vlastně naučil dostihovému ježdění.
 
V dobách vlajkonošství mě jeden přítel z regimentu posadil v práci na tehdy slavného Monarchista, který měl zvláštní libůstku. Když se dostal na pískové kolbiště, začal se znenadání točit v kruhu a vyhazovat tak dlouho, dokud většina z jeho překvapených jezdců neskončila v písku. Pak zůstal mírumilovně stát opodál. Majitel mi o tomto vrtochu svého koně samozřejmě nic neprozradil a těšil se na okamžik, až budu následovat své předchůdce.
 

Čtěte také: Zesměšnila tvrdé chlapy i nacisty, říká autor knihy o Latě Brandisové

 
Poté, co milý Monarchist prošel klidně až ospale rušnou ulicí a dostal se na písek, naplno rozehrál všechny své fígle. Měl skutečně dokonalou techniku - jenže já zůstal v sedle. Překvapený přítel se mě zeptal: "Kde jste se naučil jezdit?" Moje vysvětlující odpověď zněla: "Na oslu, pane hrabě."
 
Nejraději jsem míval prudké, citlivé koně a různé pulery, které nikdo nedokázal držet. Když s nimi člověk nejednal tvrdě, chovali se naprosto předpisově. Je to vlastně snadné - láskou člověk získává důvěru koně. Většina takzvaných “zlých koní” je prostě jen zkažená lidmi.
 
Problém jménem Glenmorgan
 
Jedním z nejlepších koní mého života, rozhodně tím nejúspěšnějším, byl právě takový "problémový kůň" - irský Glenmorgan. Když jsem v říjnu 1910 nastoupil na válečnou akademii v Berlíně, byl jsem sice nejúspěšnějším armádním jezdcem východního Německa, ale v hlavním městě jsem nebyl známý a musel jsem začít úplně od nuly. Což mimo jiné znamenalo jezdit koně, které mí berlínští přátelé nechtěli. To byl i případ Glenmorgana.
 
Při prvních dostihových pokusech na závodišti Karlshorst jsem se s ním v pozdním podzimu 1910 dvakrát umístil. Na jaře 1911 jsem ho denně jezdil v práci, ale na dráze ho měli převzít jiní jezdci. Jenže: jeden z mých postupimských přátel se v práci nedobrovolně vykoupal ve vodním příkopě poté, co Glenmorgan před odskokem najednou zastavil. Povolali tedy hraběte Holcka, známého silového jezdce, který se na Glenmorgana vyhoupl v práci a chtěl s ním absolvovat práci na pískové dráze. Nic z toho nebylo. Glenmorgan, zřejmě popuzený nějakým tvrdým pohybem, se odmítal pohnout. Holck měl skutečně medvědí sílu. Půldruhé hodiny bojoval všemi prostředky, ostruhami i bičem, aby Glenmorgana přiměl k pohybu. Zpěněný kůň tvrdohlavě setrvával na místě. Po devadesáti minutách Holck sesedl.
 
Přistoupil jsem ke Glenmorganovi, pohladil jsem ho a nasedl. Kůň ochotně vyrazil. Od té doby jsem ho směl jezdit i v dostizích a už v prvním roce jsme spolu vyhráli významný berlínský překážkový dostih, "Internationale Steeple-Chase" v Karlshorstu, dále ceny korunního prince ve Wroclawi a Brémách, a nakonec také Velkou pardubickou.
 
Pardubice - zvláštní zážitek
 
Tento nejtěžší přírodní kurs kontinentu byl tak náročný, že se starým žokejům dělalo nevolno už ráno při procházení dráhy. I nejtěžší skok, tehdejší Taxisův příkop, hluboko položený, velmi široký příkop za vysokým neprostupným živým plotem, stál za to. Nejprve jsem si tuto překážku prohlédl ze strany a vypočítal jsem si místo, odkud bylo z matematického pohledu nejlepší odskočit, aby se udržel potřebný švih až k příkopu za živým plotem. Když jsem si toto místo označil větvičkou, dlouho jsem si překážku prohlížel zepředu, abych si vštípil tři poslední cvalové skoky.
 
Nepříjemnost ostatních překážek částečně spočívala ve faktu, že sedláci, jimž pozemky této přírodní dráhy patřily, zorali den před dostihem místo odskoku i doskoku. K mému štěstí se brzy mělo ukázat, že právě tohle dostihoví koně občas nemají rádi.
 
Velká pardubická je jediným dostihem mého života, v němž jsem zabloudil. V opačném případě bych ji možná nevyhrál. Po asi sedmi překážkách jsem na místě, kde se při druhém projíždění mělo jet rovně, pokračoval už napoprvé, místo abych zatočil doleva. Jako obvykle jsem byl ve vedení. Teprve když jsem za sebou neslyšel ostatní koně, jsem zjistil svůj omyl. Zbytek pole se už dávno odpojil doleva. Obrátil jsem koně a s velkou ztrátou jsem pokračoval. Publikum, které pobíhalo po dráze a srocovalo se kolem skoků, mi muselo vytvořit uličku, abych dokázal projet.
 
Překonal jsem živý plot a teprve na skoku jsem si všiml, že vůbec nebyl vyznačen vlaječkami, protože se místo něj měla skákat vedlejší překážka. Musel jsem hektického Glenmorgana znovu zastavit, zdolat stejnou překážku v opačném směru a teprve pak jsem mohl pokračovat po správném kursu. Mezitím se mi pole ještě víc vzdálilo. Až po dalších zhruba osmi překážkách jsem při seskakování z valu zahlédl změť koní před vodními příkopy. Zhluboka jsem si oddechl.
 

Dostihové milníky: Zadržen před cílem. Vzpomínka na Farada stále žije

 
Můj skvělý Glen se s přehledem propletl mezi stávkujícími koňmi a překonal oranicemi sevřené vodní příkopy. Začal jsem počítat koně, které jsem míjel. Brzy jsem předběhl další tři, kteří vybočili. Podle mých propočtů mi chyběli ještě tři soupeři. Při probíhání cílem jsem zaslechl obrovskou vřavu publika, což jsem si vysvětloval tím, že diváci oslavují každého, kdo těžký dostih dokázal dokončit. Před sebou ani za sebou jsem žádné další koně neviděl. V cíli jsem proto zavolal na trenéra Weitznera: "Kolikátý že to jsem?" A on na mě volal: "Vítěz, vítěz!" Trojice soupeřů, kterých jsem se nedopočítal, spadla už na Taxisu…
 
Pardubické vítězství mělo pro mě ještě malou dohru. Když jsem se v pondělí ráno hlásil v Berlíně zpátky do služby, zastihl mě velmi srdečný blahopřejný telegram od mého velícího důstojníka i korunního prince, ale na válečné akademii… mě zavřeli! Zdůvodnili to tím, že jsem proti kabinetním pravidlům jezdil proti profesionálním žokejům. Pokud vím, němečtí pánští jezdci se pokoušeli o úspěch ve Velké pardubické po dlouhá desetiletí a vždy odcházeli poražení. Tehdy však nikomu nevadilo, že jeli proti profesionálům. Vítěz na sebe upozornil, a tak skončil pod zámkem!
 
Nejprve jsem si chtěl stěžovat a nejspíš by mi dali za pravdu, neboť citovaná pravidla se vztahovala jen na německé dostihy a Pardubice přece ležely v Rakousku. V zahraničí byly souboje armádních jezdců s profesionály už tehdy běžné. Jelikož jsem však měl v úmyslu startovat s Glenem v tomto dostihu i v další sezoně, raději jsem se neodvolal a třídenní vězení jsem si odseděl. Telegram mého velitele měl větší hodnotu.
 
Když německý wehrmacht v říjnu 1938 dorazil do Čech, zavedl mě pracovní let i nad krásné pardubické závodiště a vzpomínky na ten nezapomenutelný den roku 1911 opět ožily.
 
Jaspis a Der Dragoner
 
S těmito dvěma koňskými jmény je spojena vzpomínka na den, kdy jsem čistě náhodně jako jeden z prvních lidí na světě použil letadlo jako dopravní prostředek. Seběhlo se to takto: zase šlo o problémového koně, čtyřletého Jaspise. Poté, co s jinými jezdci odmítal odstartovat nebo se nenechal držet, přešel se mnou kurs v Berlíně - Grunewaldu. Příště měl startovat v Magdeburku. Na stejný den jsem však přihlásil svého vlastního hřebce Der Dragoner se slušnou šancí v Grunewaldu.
 
Jaspisův majitel mě pozval na skleničku a snažil se mě přemluvit, abych 15. června 1913 upřednostnil jeho koně v Magdeburku. Po pár skleničkách jsem to vzdal, pan von Keller mě nakonec přesvědčil slovy: "Neodpustil bych si, kdyby měl Jaspise jiný jezdec opět zkazit." Přislíbil jsem mu tedy angažmá v Magdeburku.
 
To se stalo šest dní před startem. Každý další den jsem se víc a víc rozčiloval, že svého vlastního Der Dragonera musím nechat ve stáji nebo svěřit někomu jinému. Jelikož Jaspis startoval v Magdeburku hned v prvním dostihu a Dragoner byl v Grunewaldu na řadě v páté jízdě dne, přemýšlel jsem, jak by se to dalo spojit. Žádný vlak však v daném čase nejel a myšlenka zkusit vypravit zvláštní spoj nedávala smysl, neboť už samotná cesta ze závodiště Magdeburk na tamní nádraží byla příliš dlouhá.
 
Nad mapou jsem pak plánoval zdolání potřebné vzdálenosti závodním autem. Vzdušnou čarou šlo o 110 kilometrů, ale dálnice Genthin - Brandenburg vedle poměrně velkou oklikou kolem bažin. Ani tohle nebyla cesta. Slovní spojení “vzdušná čára” mi však připomnělo leteckou cestu, byť to tenkrát ještě nebylo běžné. Začal jsem shánět vhodné letadlo. Podmínka byla jasná: let nesmí trvat déle než hodinu a deset minut, start co nejblíž závodiště v Magdeburku a přistání u závodiště Grunewald.
 

Obrazem: Když byl ve Velké Chuchli "náhradní provoz". Nostalgická fotogalerie

 
Všichni tehdejší známí piloti mi však dali košem. Jeden tvrdil, že se něco takového nedá ve zmíněném čase stihnout, další odmítal přistát u závodiště a tehdy nejslavnější letec prohlásil: "Odpoledne mezi třetí a pátou hodinou vůbec nelétám, moc to hází." Už jsem svůj plán málem vzdal, když mě v sobotu večer při odchodu z válečné akademie upozornil vrátný na telefonát z letiště. Jeden z mých přátel našel mladého poručíka Stolla, který byl ochoten na mé podmínky přistoupit. Jen si prý potřeboval prohlédnout místní podmínky v Grunewaldu. Požádal jsem ho, aby vzal auto a vyzvedl mě v mém bytě v berlínské čtvrti Charlottenburg. Vyjeli jsme do okolí.
 
Cestou mě napadlo přistát v prostoru kolem Heerstrasse směrem k Spandau. Pilot oponoval, že něco takového není kvůli nedělnímu provozu na této silnici možné. Nikdy předtím jsem neletěl a moje představy byly poměrně zkreslené. Navrhoval jsem proto dosednout přímo v cílové rovině, ale pilot namítal, že by mohl při manévru vletět do publika a zabít třicet lidí. Další nápad přistát mezi překážkami nebyl reálný kvůli četným půdním nerovnostem a množství živých plotů v prostoru. Pak ale poručík Stoll zahlédl přímou dráhu a prohlásil: "Vysadím vás tady, jen nedokážu zaručit, jakým způsobem. Souhlasíte?" Ideální, odpověděl jsem. A tak začaly přípravy, probíhající v naprostém utajení, protože jsem nechtěl vyvolávat žádnou zbytečnou pozornost.
 
V neděli ráno letěl poručík Stoll do Magdeburku, já sám jsem se přesunul na dostihy vlakem. V 15:15 začal první dostih. V 15:25 jsem se po vítězství s Jaspisem a předání cen dostavil na místo startu nedaleko závodiště. Bohužel jsme zapomněli natankovat. V neděli se nikde poblíž nedal sehnat benzín, čerpací stanice tenkrát prakticky neexistovaly. Až těsně po mém příchodu k letadlu dorazilo auto s kanistry a než se podařilo palivo doplnit, ztratili jsme cenných patnáct minut.
 
Byl to můj první let. Po startu jsem se zorientoval, letěli jsme nad mou starou školou, rytířskou akademií v Brandenburgu a bez velkých oklik, ideální vzdušnou čarou, jsme se dostali až do Grunewaldu. Byli jsme domluvení, že vydám signál k přistání jen v případě, že na dráze pod námi nebudou koně a pouze pokud dorazíme včas. Když jsme se blížili k závodišti, viděl jsem, že dráha je volná, startérův kočár se právě přesouval na místo startu. Dal jsem signál k přistání. Bezprostředně před přistáním na přímou dráhu se letoun lehce zakymácel a dosedl nejprve levým kolem. Strhlo nás to lehce doleva asi o pět metrů k hospodářskému dvoru, přiléhajícímu bezprostředně k dráze. "Srdečně blahopřeji," řekl Stoll lakonicky, když se letoun zastavil o plot.
 
Letadlo mělo zlomenou vrtuli a lehce promáčknutý chladič. S bičem a pohárem z Magdeburku jsem hbitě přelezl přes pobořený plot na dráhu a utíkal jsem k vážnici. Na úrovni cílové věže jsem zahlédl blížící se startovní pole. Přešel jsem do kroku - zdálo se, že jsem přišel pozdě. To už mi ale běžel naproti můj trenér Weitzner a oznamoval, že znovu otevřou vážnici. Pospíšil jsem si ke svému hřebci, na něhož byl povolán jako náhradní jezdec můj armádní kamarád Bottlenberg. Odsedlání, zvážení, nové nasedlání a rychlý přesun na start.
 
Jako obvykle jsem dostih odvodil, ale asi kilometr před cílem jsem postřehl, že můj kůň ochabuje. Za normálních okolností bych ho samozřejmě šetřil, teď mě ovšem popadl svatý hněv: "Tenhle dostih vyhraješ!" Podařilo se mi hřebce opatrně navést na poslední skoky. Ve finiši se k nám dostal můj největší soupeř, Holck na dobré francouzské klisně Corbais. Zdálo se, že mě bez problémů mine. Ještě jednou jsem si Dragonera srovnal a došlo k boji. Holckova klisna zchromla a já těsně vyhrál. Následující den jsem za toto vítězství obdržel svůj jediný mírový řád.
 
Od těch časů se letadlo stalo běžným dopravním prostředkem. Mnoho jezdců už vyzkoušelo podobný experiment jako já a přeletělo z jednoho závodiště na druhé. Zkoušeli to i Angličani, příslušné dostihy však prohráli. Vítězství v Grunewaldu bylo Dragonerovým posledním úspěchem. V létě 1914 jsem ho prodal jako plemeníka do Jižní Afriky. Od té doby jsem o něm kvůli světové válce už neslyšel. Jaspise jsem náhodně znovu potkal za války u IV. sboru a dokonce jsem ho i jezdil.
 

Poslechněte si: Norma chybu neudělá, jsem si jistá. Podcast po stopách Laty Brandisové

 
Za své poslední vítězství, vlastně jediný start v dostihu po světové válce, vděčím opět šťastné náhodě. Jako sportovní novinář jsem byl přítomen na závodišti v Gdaňsku-Sopotech a na začátku dostihového dne mi byla nejúspěšnějším ruským pánským jezdcem baronem v. d. Osten-Sackenem nabídnuta jízda na tříletém Fürstovi. Pobaveně jsem odpověděl: "To je pro mě velká čest, ale zřejmě nevíte, že mi na konci války ustřelili jednu nohu a že nejsem v dostihovém tréninku?" Baron oponoval: "Já to vím, ale Fürst je trochu hektický a na startu vždy vyhazuje. Sám jsem nervózní, a protože jsem na hřebce položil velkou sázku, obávám se, že přijdu o peníze a nic mi nepomůže." Se smíchem jsem přijal.
 
Poslali auto do baronova bytu  pro staré rajtky. Na straně jsem je trochu nastřihl a oblékl jsem je. Protože mi na dřevěné noze neseděla žádná dostihová bota, nahradili jsme ji kamaší. Oblékl jsem černo-bílo-červený dres a nechal jsem se vysadit na koně.
 
Zkušební cval dopadl dobře. Na startu mi Fürst nedělal žádné potíže, naopak ochotně odskočil. Poté jsem musel oproti svým zvyklostem jet podle ordre "na čekanou" a musel snést v obličeji množství drnů odletujících od kopyt koní cválajících před námi. V cílové rovině jsem přešel dopředu a po boji vyhrál proti pěti žokejům.
 
Při návratu k vážnici se mě nadšené publikum pokusilo zvednout i s hřebcem do výšky, což jinak dobrácký Fürst příliš neocenil. Tak se zrodilo mé 222. vítězství...
 
 
Z německého originálu přeložil Martin Cáp


K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13D




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace